Žiju líp
















Pokud jste dnes už četli Soňu Malinovou, budete mít nejspíš pocit, že vydávám její zážitky a postřehy za své.
Ale není to tak. Neopisuju.
Včera jsme se totiž shodou náhod ocitly obě dvě na tom samém místě, aniž bychom se (bohužel) potkaly.
Na Kampě.
Nejdřív jsme si prohlédly výstavu Wintonových vlaků a poplakaly si u osudů zachráněných dětí, pak jsme se vydaly do Sovových mlýnů (hlavně na Adrienu Šimotovou). Já jsem si z dokumentu o ní aspoň zapamatovala jinou větu než Soňa: "Žiju líp, než mi dovolují mé reálné možnosti."
To je, myslím, velký dar, se kterým se setkávám hlavně u umělců. Jsou schopni obelhat realitu - v případě paní Šimotové věk, bolesti, zdravotní stav. Jsou schopni žít ve vlastním světě fantazie.
Znám tenhle stav a miluju ho.
Kéž by mi vydržel.

P.S. Ta barevná restaurace se jmenuje Luka Lu a je na Újezdě. Balkánská kuchyně. Pokud se vám stýská po moři, doporučuju.


5 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Dívala jsem se i po jinejch a taky měli slzy ... nebo to byl ten déšť?

      Vymazat
  2. milá lucie,tenhle komentář bude možná delší než je zdrávo...chci ti poděkovat, že nemusím psát svůj vlastní blog, protože většinou všechno napíšeš místo mě. namátkou: *i já se pod slupkou mámy od rodiny cítím jako pankáč *jsem schopná do úmoru poslouchat jak topola tak gotta (pravda - jen toho ze 60. a70.let) * k ditě p. mám neujasněný vztah poznamenaný rozporem mezi její načančanou stylizací a výbornými recepty * mám slabost pro tlusté psy s rozpláclým čumákem (máme doma mopse) * i mně se líbí víc pohlreich než pitt * miluju časopisy o bydlení, ale někdy jsem jimi tak "přežraná", že mám chuť do těch dokonalých interiérů vrazit sobolí lejno * s mužem jsme letos oslavili 30. výročí od svatby, ale vlastně bez oslavy, protože víme, že to není až tak naše zásluha, jen jsme prostě v mých 19 a jeho 22 měli víc štěstí než rozumu * miluju svou rodinu, ale taky samotu * ani já nechci, aby se vrátil socialistický trend, kdy matky s kočárkem nemohly skoro nikam, ale taky se chci v restauraci v klidu najíst, aniž by mi při tom rozjívené dětičky skákaly po hlavě * atakdálatakdál...
    než jsem začala číst tvoje postřehy ze zákulisí tvorby seriálů, dost jsem se nad nimi ofrňovala - na milost jsem vzala vlastně jen ententýky a to ještě se zamhouřenýma očima. ale díky tobě mii došlo, že scénáristovi se před očima odvíjí jeho vlastní film, který pak nemá s výsledným produktem, na kterém se podílí tisíc dalších lidí, vůbec nic společného...to bys musela být nejen scénáristkou, ale i režisérkou,kostymérkou a bůhvíčím ještě. musí být velkým zklamáním, jak postavy, které jsi v potu tvář porodila, hraje někdo, kdo se ti nelíbí (vzpomínám na historku jak prý se jaroslav foglar zděsil, když viděl představitele mirka dušína v seriálu z roku 1969 záhada hlavolamu, protože jeho představa byla naprosto odlišná)...i když se to nedá srovnávat, ve dvaceti jsem začala psát sžíravý generační román, který jsem nikdy nedopsala, a když jsem si ho ve čtyřiceti četla, zjistila jsem, že mi z toho vyšla harlequinka :o) prostě miluju tvoje postřehy a fotky, tvojí nekašírovanou upřímnost, tvojí rodinu (takovým tím nešmíráckým způsobem!) a těším se každé ráno co zas napíšeš... s úctou eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teeeda. Děkuju! Ale myslím, že takovejch, jako jsme my dvě, je nás víc. Doufám! A děkuju, tohle si budu číst, až mi bude těžko.

      Vymazat
  3. jo - díky tvému blogu je nás tady v tom kyberprostoru "takovejch" víc pohromadě, ale v reálným životě abys pohledala...a to říkám s respektem, který chovám ke všem ženám bez rozdílu věku, vzdělání nebo barvy vlasů...
    tak často, aby ti z toho bylo těžko, to radši nečti :o))) hezké prázdniny přeju! eva

    OdpovědětVymazat