pondělí 10. března 2014

Stresss




V mém oboru to chodí nejčastěji tak, že buď máte práce strašně moc, nebo žádnou. Přičemž ta první varianta je samozřejmě lepší, nejlepší, skvělá! Takhle se utěšuju každý večer, když padám do peřin. Momentálně v této skvělé variantě totiž žiju. Bohužel organizace mého času by měla být ideálně taková, že kromě psaní nebudu dělat VŮBEC nic jiného. I návštěva lékaře, hodina angličtina, nákup či fronta na poště dokážou můj psací biorytmus rozhodit tak, že se těžce vracím k práci a výsledkem je večerní konstatování, že jsem opět ve skluzu. Jako dnes. 
Kdysi jsem měla pronajatý byt v Kokořínském údolí a jezdila jsem tam každé pondělí na 3 dny psát. Udělala jsem víc práce než teď za celý týden. Jenže to ještě Stela nechodila do školy a nekonala se u nás neurotická odpoledne plná učení, stresu a křiku. Uvažuju nad tím, že bych Stele pořídila paní doučovatelku a zharmonizovala tak náš rodinný život.
Řeším teď spoustu praktických věcí a nestačím za ně.

Dnes jsem jela vlakem z porady v Praze a proti mně seděla paní učitelka a opravovala dětem písemky. Normálně se mi z jejího červenýho fixu udělalo fyzicky zle, začala jsem dýchat jako bernardýn.
Jaké číslo má tahle diagnóza?


8 komentářů:

  1. Z toho by se udělalo zle skoro každýmu!!
    Natož tomu, kdo se živí psaním.

    Obdivuju tvoje pracovní nasazení i to, že zvládáš i další věci kolem, ne že ne!

    OdpovědětVymazat
  2. ... čímž jsem chtěla říct i to, že zvládat 350 % toho, co dělám já, se nemusí! Lidičky zlatý pracovitý, ulevte si někde :-)

    OdpovědětVymazat
  3. a proto já, když už někdy dělám pančelku, opravuju tyrkysovou, oranžovou, zelenou,... - jen ne červenou. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem opustila VŠ, když jsem při učení matematiky začala zvracet...Lenka

    OdpovědětVymazat
  5. Lucie, to si nevybereš...já jsem se s dětma nikdy učit nemusela, ve škole se většinou nudily...proto jsem neustále řešila "vyrušování, zlobení, přílišnou živost" atd, nakonec i dvojky z chování. Když si vzpomenu na trapné chvilky v kabinetech plné nekompromisního odsuzování mě i mých potomků, tak je mi ještě dneska nedobře...A s tou prací to mám podobné, nejhorší je, že se na ten stres nedá zvyknout a musí se to pořád vyvažovat, aby byl člověk v pohodě a radostné náladě:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Já se občas o víkendu přistihnu, jak myslím na to, že bych měla s Borkem projet učivo, aby aspoň v pondělí byl v obraze, ale nějak už na to nemám sílu. Oba si chceme od drilu odpočinout. Včera jsme se učili do osmi večer. V květmu už většinou stříhám metr .

    OdpovědětVymazat
  7. Každá třídní schůzka, na kterou jsem musela, jako rodič byla pro mě traumatem... Jako bych nikdy ze školy neodešla, coby žákyně. Mé štěstí nastalo, když poslední dítko odmaturovalo:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Doučovatelka je dobrej výraz:-), být blíž, hlásím se. Na druhou stranu si říkám, že když dítě musí odpoledne nastoupit druhou směnu, je něco špatně... V tu chvíli mám pocit, že tráví prací stejně času, jako dospěláci.

    OdpovědětVymazat