čtvrtek 21. listopadu 2013

Trochu jinak

Dnes jsem měla hodně práce = hodně psaní, už jsem zase ve skluzu, protože se vracíme do starých dílů, pořád něco opravujeme a přepisujeme, myslím, že to není úplně dobře.
 
Obě moje děti mě dnes hodně vytočily (každé zvlášť), ještě jsem  jela na třídní schůzky a hned zpátky domů k pc. Pak hledám něco na i-vysílání ČT a na hlavní straně byla nabídka tři roky starého dokumentu s názvem Nevítaní, který mapuje několik osudů postižených dětí. Už z první fotky jsem viděla, že jsou mezi nimi i děti, které jsem vychovávala já, neb jsem nějakou dobu pracovala jako vychovatelka v Jedličkárně. Takže jsem všeho nechala a dokument si pustila, protože mě strašně zajímalo, co s nimi teď je. Cesta jejich životů byla strastiplná, ale happy end tam je. Proplakala jsem to.
Před dvěma roky jsem viděla jednoho svého svěřence žebrat na Václaváku. Byla jsem z toho tak otřesená, že jsem mu nebyla schopná dát ani peníze, když ke mně přišel a natáhnul ruku.

Někdy mě až šokuje, jak obrovskou roli hraje v lidském životě tělesná schránka. Vždyť je to jen obal ...

Dokument zde:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10180374428-nevitani/20856226885/

4 komentáře:

  1. Já ten dokument znám, viděla jsem ho před lety na Jednom světě,
    některé scény jsem nezapomněla do dneška: jak hráli to papírové divadlo, na změnu přístupu po roce 89, na vtipného tatínka samoživitele nebo blondýnku bez rukou, co pečovala o vlastní děti.
    Hodně jsme na film vzpomínala i letos v létě, když byla v DOXu výstava o normalitě.
    Není to lehké.
    Na druhou stranu: miluju Takavárnu v Jedličkově ústavu, vlastně první místo, kam jsem se nebála chodit s na kafe kočárkem, protože tam ... jsme byli vlastně všichni "s kočárkem" - hosté i obsluha. Člověk potřebuje trochu znalostí lidech s postižením, ale ztratí ostych. A stejně jako na celém Vyšehradě - tam vždycky cítím zvláštně pozitivní energii. ... Tak kdybyste měla chuť zas naopak na nějaký dobrý zážitek!

    OdpovědětVymazat
  2. Také jsem vděčná za každý happy end. Lidské osudy jsou někdy vážně hodně těžké...
    Nedivím se, že mnoho lidí se raději těch postižených různě straní... protože právě na jejich příkladu je to lidské neštěstí často vidět nejvíc. Zrovna včera jsem kamarádce přislíbila, že budu chodit za syrským slepým azylantem (učí ho česky, já snad ještě něco málo umím arabsky)... a upřímně řečeno jsem z toho trochu nervózní... setkání s různě postiženými lidmi je pro mě absolutní nezvyk. Hledět do tváře těm, se kterými se život z našeho úhlu pohledu vůbec nemazlil. (A zrovna já, která ho chce vnímat tak pozitivně, že? Ale asi jsem se tomu utrpení na tom světě víc otevřela, ví Bůh). Klobouk dolů za vaši práci v Jedličkárně.

    OdpovědětVymazat
  3. Taky jsem ten dokument už viděla, kdysi nám ten link posílala jedna z jeho aktérek, pracovala na stejné fakultě jako tehdy můj přítel... naopak souhlasím, všimla jsem si, že schránka může být jen obal, ne všechny věci, které se lidem (bez rozdílu) dějí a to jak se chovají, zapříčiní tyhle "vnější okolnosti"... nevím, jestli to píšu srozumitelně...

    OdpovědětVymazat
  4. Dovolím si přidat trochu dobré nálady z Jedličkova ústavu http://naszviretnik.net/2013/03/09/rozhovor-the-tap-tap/
    Omlouvám se, nevím, jak přidat "klikací" odkaz.

    OdpovědětVymazat