Luxus samoty posledních dnů

 

 
Od pátku na chalupě. Skoro pořád jsem psala. Vždycky se stydím za to, jak je mi samotné dobře. Nemusím se na nikoho ohlížet. Mluvit. Komunikovat. Vstávat na čas. Z Kokořína jsem jela rovnou na seriálovou poradu. Připadalo mi zvláštní, že všichni mluví o světě, který jsme s Magdalénou vymyslely, jako o něčem, co existuje. Ty postavy už existují taky. Začínají dostávat tváře herců. Zvláštní ... doteď to byly jen výmysly v mé hlavě. Ten proces je fascinující. Výsledek vždy nejistý.
 
Doma jsem se dívala na internet, na videa s dívkami unesenými v Pákistánu. Otevřela jsem si pod tím diskuzi a bylo mi zle. Jsme vepřovej národ a plně si zasloužíme vepřovou hlavu státu.
Ach jo.
 
 

Novinky

Konečně jsme podepsaly smlouvu. Hurá. Takže píšeme za peníze, pokud do toho nevstoupí něco jako vis major, před čímž nás žádná smlouva nedokáže ochránit. Nemáme pořád název, takže si nemůžu ani založit nový štítek. Ale vzhledem k tomu, že pořád ještě nesmím prozradit téma, tak bych ho stejně asi musela nějak upravit.

Dnes mám kupříkladu na práci storyline dílů 9-12. To znamená, že musím vymyslet, co se v těchto dílech bude odehrávat, napíšu to do bodů (cca 3 strany A4/díl), ty pak vezmou do ruky scénosledisté, rozepíšou body do scén a postaví stavbu celého dílu (cca 10 stran A4) a scenárista pak podle toho napíše scénář dílu (cca 90 stran A4). Já se účastním pouze storylinů (napůl s Magdalénou) a pak scénářů - které píšeme na střídačku tři. Scénosledy jsou pro mě tak těžká věc, že je nepíšu. Je to mistrovská disciplína, na kterou se neustále hledají lidi, protože těch pár, co to umí, je neustále obsazeno. Hluboce před nimi smekám.
 
Včera byl Ivan vařit v kurzu u Pohlreicha a vrátil se nadšený.
Mně se o něm zdají erotické sny a můj muž k němu jde vařit.
A takhle je to u nás doma nějak se vším.
 

 
 

Zase v půl desáté

Problém našich pozdních večeří spočívá v tom, že Stela většinou usne hladová dřív než je jídlo hotové. Ivan přišel v půl osmé domů a rozhodl se, že nám udělá španělské vánoční jídlo marinovanou vepřovou panenku se zeleninou ESCALIVADA a omáčkou ROMESCO.  
Jeho tak strašně baví zkoušet nové recepty (vařili s Kryštofem online podle Kluků v akci), že nemáme to srdce mu říct, ať nám to jen rychle hodí na pánev, že nám to úplně stačí. Hlavně, aby to bylo rychle.
 




 
Ale bylo to neskutečně dobrý, k tomu živě Happening ze Staromáku Nikagda nězabuděm/Jde se volit. 
Užili jsme si to.
Monika dnes jela s rodinou rozprášit do Krkonoš popel babičky a jejich story je ještě lepší než ta od Alice Nellis. Dostala jsem na ni copyright. Navíc celý večer říká, že máme doma atmosféru jak o Vánocích.
Pokud jim všechno vyjde, jak chtějí, tak na o skutečném Štědrém dnu už tu s námi ale nebudou.
 
 
 

České matky

V létě jsem byla oslovena, zda bych se zúčastnila mezinárodní studie o matkách, v mém případě tedy o českých matkách. Nesouhlasila jsem. Nechtěla jsem nám/vám totiž kazit průměr. Odpověděla jsem, že nebudu ten správný respondent, neboť při rezervaci hotelu se ptám, jestli opravdu nejsou baby friendly, protože pokud jsou, tak k nim nejedu. Zjevně jsem po šestnácti letech mazání svačin překročila svou psychickou hranici, kdy na dovolené netoužím být v nepřetržitém kontaktu s cizími dětmi. 
 
Na jaře jsem se v jednom takovém hotelu ocitla a hned vedle baru byl super dětský koutek, takže jste bez dětského jekotu nemohli ani do sebe lámat panáky. Matky se rozdělily na ty, které u baru popíjely a děti nechaly volně lítat po hotelu, a na ty, které s nimi frustrovaně zůstaly v dětském koutku a u baru popíjeli jen jejich muži. Samozřejmě tu byly i matky pečovatelky, které měly věčně rozdělanou podprsenku, pily odvar z ječmene a jejich muži v kostkovaných košilích pili sypaný čaj.
Zjednodušuju, já vím.
Odpusťte mi to.
 
Nicméně to ve mně zanechalo tak silný zážitek, že jsem se rozhodla, že radši budu jezdit do hotelu senior friendly. (Pokud mě ovšem aktivní důchodci nezničí svou energií.)
 
 
Ale zpět k průzkumu: Nakonec jsem tedy odpověděla asi na padesát opravdu zajímavých otázek, odpovědi měly 8 možností. Pamatuju si na otázku, která zněla:
"Po několika letech se blízko vašeho domova ocitnou vaše dobré kamarádky, které vás zvou na večírek. Ale vy se máte s dcerou/synem učit na písemku z matematiky, která jí/mu vůbec nejde. Kamarádky ale toužíte vidět. Obojí nestihnete. Co uděláte?"
Zatrhla jsem možnost h: "Rozhodně jdu na večírek a dítě nechám druhý den doma, aby nepřineslo špatnou známku. Pak se s ním látku doučím."
 
No.
Minulý týden mi přišly výsledky (nikoli konkrétní pro mě jako jednotlivce, ale komplexní pro české ženy). Překvapilo mě, jak z toho nevycházíme příliš dobře. Většina žen odpovídala nikoli podle toho "jaká jsem", ale "jaká bych chtěla být". I tohle kvalitní sociologický průzkum prý dokáže odhalit.
Hodně českých žen jsou či touží být maximalistkami. Všechno stihnout, zvládnout, ve všem být dobrá, nedat najevo chyby, pochybnosti. Na druhém břehu pak stojí ty matky, které nad sebou zlomily hůl a mají pocit, že úplně všechno dělají špatně, nic nezvládají, ztratily sebeúctu a sebevědomí. Úplně nejméně je zastoupen ten přirozený střed. I tzv. alternativní matky často nejdou přirozenou cestou, ale tvrdě razí svůj extremismus.
 
Jenom to potvrdilo můj názor, že čím víc toho o mateřství čtete, tím silnější získáte dojem, že je to nezvládnutelná disciplína.
 

Jak jsem se měla v Krkonoších?

Děkuju za optání, báječně! Počet nachozených kilometrů (zejména do kopce a z kopce) velice narušil můj celoroční průměr. Taky počet vypitých panáků, u kytary zabékaných písní a rozhovorů s milými lidmi značně převýšil můj standard. Zkrátka vybočení ze všedních dnů, jak má být.
Teď už doma v realitě.
Zatím to není vůbec špatný.
 









 
 

Radíme se



 
Včera do deseti večer porada v krásných sklepních prostorech na Ovocném trhu, které pro nás zajistila Pojišťovna štěstí alias Eva Papoušková, jež se přidala do našeho týmu. Mám ji ráda, navíc hýří neuvěřitelnými historkami z vlastního života. Nad nimiž my (šťastně vdané) jenom překvapeně pozvedáváme obočí a občas, opravdu jenom malinko, na Evu žárlíme.
Nicméně prostory fakt luxus, na to nejsme zvyklí.
 
Takže píšeme. Seriál schválen, smlouvy prý k podpisu taky.
Zatím jsme je neviděli.
Ale už tomu aspoň věřím.
Hodně jsme se hádali, já zase nejvíc. Ale nejsou to osobní útoky, jde nám všem o společnou věc, jenom je hrozně těžké se sladit a táhnout za jeden provaz. Za ten náš, který jsme s Magdalénou několik měsíců pletly a jsme přesvědčené, že je to ten nejpevnější.
 
Přeju hezkej víkend,
odjíždíme s partou do Krkonoš!
 

Pravdu měli ti

.... kdož napsali, že budu zubařkou. Resp. zubní asistentkou. Doktor mi zavolal, že nemá na včerejší večer sestru a jestli si nechci zkusit odasistovat Kryštofa. Zákrok trval 3 hodiny! Ale strašně mě to bavilo, Kryštofa už míň. Myslím, že bych tuhle práci mohla klidně dělat. Akorát se nedivím, že pan doktor vždycky se svojí asistentkou chodí. Je to tak intimní - pracovat čtyřručně na pacientovi s hlavou nalepenou vedle sebe. Pro mě je všechno novinka, protože dřív se samozřejmě takhle nepracovalo, skoro všechno si doktor oddřel sám. Pro mě jsou tohle výlety do budoucnosti, já jsem ještě stará zubařská škola.
 
 Pan doktor je estét. Ladí s barvou na stěně (sám si vymaloval) ...
 
 ... s hadrem kolem krku ...
 
 ... i s kelímkem na vodu.
 
Rajský plyn v akci
 
 
Ale abych to nezakecala!
Knihu vyhrává anonymní Jana, která se v 9.09 trefila jako první.
Jano, prosím, napište mi na lucie.smich@seznam.cz a já vám dám na výběr.

P.S. Vaše tipy mě neskutečně pobavily!
 


V půl desáté



 
Večeříme teď hrozně pozdě. Nedokážeme se nějak sejít doma včas. Dnes jsem Ivana uprosila, aby udělal salát s červenou řepou podle Deníku Dity P. Když v noci nemůžeme spát, sjíždíme pořady z archivu a viděli jsme zrovna tento díl. Za svůj pořad dostala Dita P. v Reflexu never more, ale myslím si, že je to nespravedlivé. Mě to sice nebaví, vadí mi stylizace toho pořadu a leccos jiného, ale celkem objektivně si myslím, že existují mnohem horší pořady. To si nezasloužila. Ani mého muže její vaření  nebaví, že je hrozně nesexy. A to je teta Dita docela jeho typ. Chlapi prý vaří s větší jiskrou. Nedokážu posoudit. Ale salát byl naprosto skvělej, k tomu rybka, moc dobrý.
 
Zítra jdu dělat poprvé něco, co jsem ještě nikdy nedělala. Mám trému, je to zcela mimo můj obor. A je to profese. Kdo se trefí, má u mě knihu. Tajenku stihnu prozradit ale asi až pozítří. Jestli chcete, hádejte!
 
Později ....
Dobře, Marcelo, tak ještě nápověda: Převážnou část pracovní doby je záhodno hledět na jedno a to samé místo. To, co vidíte, ale není pořád totéž.



 

Všemi barvami















 
Dnes jsem se vydala na naši zahradu s tím, že ji začnu připravovat na zimu. Stříhat a tak. Ale nakonec mi to přišlo líto, protože je krásná. A pamatuju si, jak loni, po ostříhání, mi připadala šedá a smutná. Takže koketuju s tím ji nechat napospas až do jara.
 
Teprve minulý týden jsem sebrala od bazénu nafukovací hračky a potápěčské brýle - a to jsem ještě dobrá. Loni nám zapadaly sněhem. My fakt nejsme žádní přípraváři. Kamarádka se mě včera ptala, jak se připravujeme na dušičkovou oslavu našeho výročí. Nijak. Týden předem zavoláme do penzionu, co nám můžou připravit k jídlu a pití, ve slavný den na sebe hodím triko a džíny - a jedem.
Takhle nějak já si ten život představuju.
Jednoduše.

 

Křehké šílenství

 
 
 
Každý rok si před Vánoci koupím do své sbírky aspoň pár starých ozdob. První letošní jsou tyhle skleněné s ručním malováním.
Nutno říct, že neznám nikoho, kdo by měl stejnou vášeň jako já. Když jsem v létě sbírku ukazovala svojí kamarádce výtvarnici, tak té se udělalo dokonce nevolno. Ozdoby ze sedmdesátých let jí připomněly trýznivou dobu socialistického dětství, na kterou se snaží zapomenout a u mě prý zas dostala ránu mezi oči.
 
Ale pravda je, že letos nastane u nás doma velký obrat, protože jsem Stele slíbila, že po letech utrpení se starými ozdobami, si letos strom může nazdobit jak chce. Já už mám na svoji sbírku vitrínu, která je ovšem od ledna ještě stále prázdná, neb jsme nebyla schopná tam ty skvosty vystavit. Ale o adventu se na to vrhnu!
 

Muž, pes a já

V téhle trojici jsme strávili víkend na chalupě. V sobotu lilo, tak jsme z postele koukali na filmy, dnes příroda. Občas se mi někdo svěří, že by s vlastním manželem na víkend nejel, protože by si neměli co říct. My teda taky spíš mlčíme, ale je to balzám!
 
Jo a taky jsme se společně hrabali v kontejneru, neb tam někdo vyhodil staré knihy, včetně Smotlachova Atlasu hub z roku 1947! Jsou ty lidi blázni nebo co?!