V létě jsem byla oslovena, zda bych se zúčastnila mezinárodní studie o matkách, v mém případě tedy o českých matkách. Nesouhlasila jsem. Nechtěla jsem nám/vám totiž kazit průměr. Odpověděla jsem, že nebudu ten správný respondent, neboť při rezervaci hotelu se ptám, jestli opravdu nejsou baby friendly, protože pokud jsou, tak k nim nejedu. Zjevně jsem po šestnácti letech mazání svačin překročila svou psychickou hranici, kdy na dovolené netoužím být v nepřetržitém kontaktu s cizími dětmi.
Na jaře jsem se v jednom takovém hotelu ocitla a hned vedle baru byl super dětský koutek, takže jste bez dětského jekotu nemohli ani do sebe lámat panáky. Matky se rozdělily na ty, které u baru popíjely a děti nechaly volně lítat po hotelu, a na ty, které s nimi frustrovaně zůstaly v dětském koutku a u baru popíjeli jen jejich muži. Samozřejmě tu byly i matky pečovatelky, které měly věčně rozdělanou podprsenku, pily odvar z ječmene a jejich muži v kostkovaných košilích pili sypaný čaj.
Zjednodušuju, já vím.
Odpusťte mi to.
Nicméně to ve mně zanechalo tak silný zážitek, že jsem se rozhodla, že radši budu jezdit do hotelu senior friendly. (Pokud mě ovšem aktivní důchodci nezničí svou energií.)
Ale zpět k průzkumu: Nakonec jsem tedy odpověděla asi na padesát opravdu zajímavých otázek, odpovědi měly 8 možností. Pamatuju si na otázku, která zněla:
"Po několika letech se blízko vašeho domova ocitnou vaše dobré kamarádky, které vás zvou na večírek. Ale vy se máte s dcerou/synem učit na písemku z matematiky, která jí/mu vůbec nejde. Kamarádky ale toužíte vidět. Obojí nestihnete. Co uděláte?"
Zatrhla jsem možnost h: "Rozhodně jdu na večírek a dítě nechám druhý den doma, aby nepřineslo špatnou známku. Pak se s ním látku doučím."
No.
Minulý týden mi přišly výsledky (nikoli konkrétní pro mě jako jednotlivce, ale komplexní pro české ženy). Překvapilo mě, jak z toho nevycházíme příliš dobře. Většina žen odpovídala nikoli podle toho "jaká jsem", ale "jaká bych chtěla být". I tohle kvalitní sociologický průzkum prý dokáže odhalit.
Hodně českých žen jsou či touží být maximalistkami. Všechno stihnout, zvládnout, ve všem být dobrá, nedat najevo chyby, pochybnosti. Na druhém břehu pak stojí ty matky, které nad sebou zlomily hůl a mají pocit, že úplně všechno dělají špatně, nic nezvládají, ztratily sebeúctu a sebevědomí. Úplně nejméně je zastoupen ten přirozený střed. I tzv. alternativní matky často nejdou přirozenou cestou, ale tvrdě razí svůj extremismus.
Jenom to potvrdilo můj názor, že čím víc toho o mateřství čtete, tím silnější získáte dojem, že je to nezvládnutelná disciplína.