pondělí 13. května 2013

Kudy tudy se psem

 
Už bych na to mohla přísahat, že když vezmu nějakou práci, která musí být ale opravdu super rychle hotová (v mém případě napsaná), tak se hned objeví nějaké překážky. Například nemoc Stely. Naštěstí Kryštof měl dnes volno, takže jsem ho s ní ráno vyslala k dětské doktorce. To jsou chvíle, kdy si blahořečím, že mít děti dvanáct let od sebe je prostě prima.
 
Pokud mám totiž psací fofr, musím se dobře vyspat a začít psát hned brzy ráno. To se nejlíp soustředím. Postupem hodin duševní únava pracuje a když se mě pak v pět odpoledne někdo zeptá, jakou barvu má tráva, tak si nemůžu vzpomenout na to správné slovo.
 
Tento týden bude honička.
Vzhledem k tomu, že jsem najatá do projektu jako dělník, neznám pořádně nové postavy, neumím tudíž za ně dýchat, dá mi to opravdu dost práce, abych děj a dialogy alespoň tak nějak rozhodila a hlavní autor si už v tom pak bude rejdit po svém a opravovat je tak, jak cítí on.
 
Rozhodla jsem se vzít práci, kterou jsem doteď dělala jen výjimečně - kdy příběh a téma mi nejsou úplně blízké. Nicméně ta psací parta je fajn.
Zajímalo by mě, jak to máte vy, jestli radši děláte průměrnou práci v dobrém kolektivu nebo vysněný job - ovšem s lidmi, se kterými si moc nerozumíte.
 
 

7 komentářů:

  1. Jednoznačně jsem sólista (kdybych si tedy mohla vybrat), ale teď naposledy jsem vzdala hodně dobrou práci právě kvůli lidem, se kterými bych musela pracovat. Nikdo to nechápal, že jdu od toho, když bych to lehce zvládla, ovšem já hru "sprostější vyhrává" hrát nikdy nebudu.
    Rozumím tomu, když někdo vezme průměrnou práci s dobrým kolektivem.

    OdpovědětVymazat
  2. Luci, já nejradši "vysněný job v dobrém kolektivu" :o):o):o) .... Marki

    OdpovědětVymazat
  3. Lucie, to je synáček hodnej, že vezme séegru k Dr. Já tuto funkci plnila s nechutí od cca deseti let, tuším tak do 15. A kupodivu jsem se pak vydala na dráhu pedagoga v MŠ, s čímž souvisí anketní průzkumnická otázka.......
    Dělat s někým s kým si nesednu je opravdu horor, obzvlášť když to má být před dětmi opravdový a plný souznění.
    Sedum let jsem dělala s ženou, která mi nesedla ani profesně ani lidsky - děs běs. Poslední rok před mateřskou jsem k sobě dostala člověka, na kterýho se těším až se budu do práce vracet. Takže pro mě to je teď období čekání na ten "pravej kšeft":)A já si počkám!
    Pa

    OdpovědětVymazat
  4. Zrovna resim podobne dilema: vratit se po materske do stare prace, kde je jakakoli kariera nebo zmena pracovni naplne vyloucena, ale kde jsem ty lidi mela hodne rada a s nekterymi vyslovene souznela, nebo se pokusit najit jine misto? Rozhodla jsem se pro druhou variantu, i kdyz mam obcas pocit, ze tak dobry kolektiv uz nesezenu. Na druhou stranu je zrejme, ze dvakrat do stejne reky nevstoupim. A za tech asi pet let se ve firme skoro vsechno (vcetne nemaleho poctu zamestnancu) zmenilo. Rikam si, ze radej budu mit hezke vzpominky, nez zustat "az do duchodu" ve stejne kancelari a divit se, jakyma ruzovyma brylema jsem tu svoji praci behem materske videla.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak třeba já dělám v kanclu s jedním smradem, kterýmu bych mohla dělat mámu. Musím podotknout, že já zde pracuju 8 let a on 4 roky. On se skvělou angličtinou a já s deseti anglickými slovy a třemi anglickými větami ( ale vystačím si)...nemusím snad ani říkat, komu předali žezlo vedoucího, když ten stávající si na několik dlouhých měsíců odskočil na dovolenou all exclusive do Bohnic. Dej volovi funkci, vymyslí lejstro...v našem případě dej mladýmu funkci a denně budeš zažívat horor.Chvíli se to dá vydržet...ale pak i taková hroší kůže jako já zavodní svůj azurový zrak a to je signál, že mladík přestřelil...jednou začas ho seřvu a naučím, jak se chovat slušně k osobě starší a ženského pohlaví...a je zase na čas klid. Bohužel v našem pětitisícovim velkoměstě je o práci nouze...a já díky svému předdůchodovému věku( 42 let) si nemůžu moc vybírat takže musím držet hubu a krok...dokud teda nevyhraju ve sportce!

    OdpovědětVymazat
  6. Sorry, napsala jsem hrubku...pětitisícovym velkoměstě má být

    OdpovědětVymazat
  7. Vysněný job s dobrou partou lidí by byl fajn, ale dnešní realita je bohužel jiná.Většinou je ženská po čtyřítce a výš vůbec ráda,že je do nějaké práce přijata a na kolektiv nebere ohledy.Přesně tak,jak to píše Akinoma přede mnou.Mám moře pracovních zkušenností,v černém řemesle na počátku,v elektrárně v nepřetržitém provoze,z tehdejšího okresního stavebního podniku ze skladu, z truhlárny,kde jsem i zasklívala okna, po revoluci díky sem tam krachujícím podnikatelům od obchodu až po restaurace,ale nejhorší má zkušennost byla z jednoho Mc Donaldu v Praze,kde mi šéfovalo několik,o dvacet let mladších, řádně nafoukaných a v USA vyškolených manažerů.Ani tady jsem se v cizině necítila hůř, v práci, než tehdy tam.Pracovala jsem pouze na noční směny,kdy se do dvou v noci stálo u grilu,fritézy a nebo u pokladny a pak se do rána vše uklízelo,rozebíralo a montovalo zpět.Byla to dřina a když Vás ještě někdo u toho povýšeně komanduje-jedním slovem -hrůza.Nikdy jsem do práce nechodila tak neštastná,jako tehdy tam.Taky do Mc Donalda mne nikdo nedostane ani za nic!Od té doby mi tam prostě nic nechutná!

    OdpovědětVymazat