Jenny se v posledních dnech natolik zhoršila, že jsem na sebe vzala jho zodpovědnosti a usoudila, že její život už není život, ale trápení. Měla metastáze. Náš spřátelený pan doktor ji přijel večer k nám domů uspat. Popisovat to nebudu, kdo jste zažili - víte, a vy ostatní buďte rádi, že nevíte. My to věděli už od rána a nechali tomu volný průběh. Nakonec se uspání zúčastnily i děti, ale před tím jsme zcela nečekaně prožili s Jenny krásné rodinné odpoledne. Poslední. Na střídačku jsme s ní leželi na dece na zemi, povídali si, spali ... dokonce po několika dnech i trochu něco snědla.
No, ale šok to byl pak stejně hroznej.
Dnes ji budeme pohřbívat.
Dole v dece její poslední fotka z minulého týdne. Jenny jsem věnovala hned třetí příspěvek na svém blogu, jestli chceš, koukni tady.
Jenny a její život:
Na Silvestra 2000 ji našli nějací lidé v polích v Kokoříně zmrzlou, dezorientovanou, týranou (byly tenkrát 20ti stupňové mrazy). Dali ji do útulku. Byl jí cca rok.
6.1.2001 už si ji z útulku bereme my (dodnes nevím, co nás to napadlo jít na procházku do útulku). Tiskla se ke kleci. Ostatní psi štěkali a snažili se vzbudit pozornost, ona potřebovala hladit.
Postupně jsme doma zjistili, že je nejen zubožená, ale taky těhotná. Porodila štěňátka, ale bylo jich tolik, že neměla sílu rodit a všichni jsme jí museli pomoct a osobně si nějaké vyrodit. Neměla moc ráda lidi, stopy toho, že jí někdo hodně ublížil, v ní zůstaly do konce života. Na kulhající chlapy v montérkách útočila.
2002 se narodila Stela, a ačkoli Jenny nesnášela děti, okamžitě poznala, že musí změnit svůj názor a od prvního dne seděla u kočárku jako hlídací pes.
Pak s námi prošla spoustou životních a rodinných peripetií. Byla lovec, platili jsme několik slepic, kachen (kočky, zajíci a myši byli zadarmo). Do poslední chvíle utíkala. Potřebovala svobodu, jít aspoň pět minut sama po vesnici na procházku. Sousedi si naštěstí zvykli na to, že je to samovenčící pes.
Budeš nám moc chybět, Jenny.
:(((((((( tak ja revem už od nadpisu. veľa sily prajem. idem si vymuckať toho môjho.
OdpovědětVymazatLucie......hladím......a vím....také jsem musela udělat před pár lety stejné rozhodnutí....a ten okamžik mi vhání slzy do očí dodnes, i když vím, že to bylo to nejlepší, co jsem pro svého největšího psího kamaráda mohla kdy udělat.......a už nevidím na klávesnici......Držte se, bude líp !!! Musí !!!!! Michaela
OdpovědětVymazatMilá Lucie, moc s tebou cítím. Zažila jsem to v životě s několika psy a předloni s koněm. A je to vždycky stejně těžké, bolavé. Ale pokaždé si říkám, že to je poslední dobrá věc, kterou můžeme těm svým zvířecím kamarádům dopřát. Ulehčit jim ten odchod. Jenny byla krásný pes a s vámi měla krásný život. Držte se!
OdpovědětVymazatLucie,
OdpovědětVymazatuž nějakou dobu chodím na Váš blog. Potěšit se. Dnes jsem už od nadpisu tušila, že bude jinak. Vím, o čem píšete. Hodně síly!
Eva
Já to už zažila, detaily si dodnes pamatuju.
OdpovědětVymazatA asi mě to čeká znovu, naše jezevčice Čůza bude mít v únoru 16 let. Jejích boulí v podbřišku se nesmíme ani dotknout.
Jdu si umýt oči a přeju podzimní zázrak. Co tak procházka do útulku na Štědrý den? Taky jsem před 16 lety říkala: Už nikdy! :))))
Prožila si krásný život, milá Jenny. Šťastnou poslední cestu.
Slávka,Ostrava
Milá Lucie,
OdpovědětVymazatje mi to moc líto.... Olga
:-(((
OdpovědětVymazatDržte se! Teď žádný racionální kecy nepomáhájí, myslím na vás! A.
OdpovědětVymazatMilá Lucie,
OdpovědětVymazatje mi to moc líto - držte se! Renata
Jenny měla kliku, že jste na tu procházku šli a vy jste měli štěstí - obohatila vám život. Tak to má být.
OdpovědětVymazatPřeji honem něco zázračnýho...
Peta
Ahoj Lucie, taky mi bylo jasny, o cem to dnes bude uz nadpisu ... Preju hodne sil a smirlive energie. Tvuj podzim je dramaticky, ale vetsinou po takovych padech az na dno prichazi odraz. Drzim palce at to tak je i u vas a poradne. Poklidne rozlouceni ...
OdpovědětVymazatLucie, tak jsem si pobrečela... Upřímnou soustrast! Vloni v létě jsme přišli o kocoura, letos o kočku, selhání ledvin. Oba byli útulkoví. Teď už máme zase dvě kočky, z útulku.... já bojuju proti smutku tak, že si co nejdřív pořídím další zvířátko. Vzpomínáme na ty kočenky, co už s náma nejsou, ale ne smutně, protože nově příchozí členové rodiny nás smutnit nenechají....
OdpovědětVymazatPřeju hodně sil, ať to zvládnete!
Ach jo, ty smutné a ošklivé věci k životu patří, ale my je nechceme, protože to bolí. Zbytečně vzdorujeme, trápíme se, i když víme, že všechno přejde...Lucie, soucítím s tebou. My jsme takhle před třinácti lety museli nechat uspat milovanou boxerku Luisu a brečeli jsme všichni. Já jsem dodnes nesebrala odvahu pořídit si dalšího psa... Moc ti ten zázrak přeju, on přijde, neboj. A drž se!
OdpovědětVymazatVím, jak těžké máte za sebou rozhodnutí. Ale věřte, že se Jenny v psím nebi prohání ve velice dobré psí společnosti :o)... bez bolesti, trápení.
OdpovědětVymazatZázrakům je dobré vykročit vstříc :o)
jo, víme, co to je a tohle bych tedy mazlíčkům vytkla. Dlouhověkost by byla na místě. ty konce blbě snáším, obzvláště když to musím aktivně řešit :-(
OdpovědětVymazatNicméně vždycky vykřikuju, že už NIKDY žádný zvíře nechci- no a mám jich pořád plnej byt :-)
Takže věřím, že si určitě uděláte adventní procházku třeba zase do útulku a dáte pod stromeček někomu 4nohému ten nejhezčí dárek- domov.
Moc zdravím!! MV
Luci, to je smutné,..... sedím tady a bulím, jako kdyby byla Jenny můj pes...... My jsme přišli o pejska loni na Vánoce a bolí mě to do teď. Byla taky "samovenčící", měla své kolečko, které si musela každý den oběhnout,ale jednou se nevrátila. Dlouho jsme ji hledali, prošli jsme snad všechna její místečka a ona nikde, po týdnu přišel nešťastný soused, našel jí u nich v rybníku, asi se chuděrka propadla pod led a nemohla ven. Vím, jak moc to bolí, ty krásné okamžiky, ty vzpomínky, to prostě nejde vymazat ........ Marki
OdpovědětVymazatMilá Lucko to mě je moc líto--také mám pejska a jsou to zlatíčka.Prožila u Vás doma ty nejkrásnější chvilky a udělali jste co bylo pro ni nejlepší.Ted už ji je dobře a bude Vás hlídat ze zhora.Přeju hodně síly at bolest brzy přebolí.Martina
OdpovědětVymazatKeď som uvidela tú druhú fotku v lístí, napadlo mi, že vyzerá v tvári úplne ako naša Berinka, ktorá ale bola čierna. Inak rovnaký začiatok, rovnaký koniec, rovnaké oči...
OdpovědětVymazatPozdravujem a všetko dobré prajem.
Uprimnou soustrast. Bohuzel moc dobre znam to, co Vas dneska potkalo. Je to velmi tezke rozhodnuti, ale rozhodla jste se spravne. Jenny mela hezky zivot a ted uz je ji dobre.
OdpovědětVymazatAt Vas brzy potka neco ,,zazracneho"!
Radka
Zdravím Lucie, to je moc smutné, ale taky jsme museli jednou rozhodnout za našeho krysaříka ... a protože už jsme pejsků měli víc, vím, že po tom rozhodnutí je to těžší, protože člověk ví co bude...když to přijde samo, tak člověk do poslední chvíle doufá...ale přeji ať je už jen líp a je skvělé, že jste si Jenny tenkrát vzali, měla se určitě u vás moc krásně... Přeji něco "zázračného" !
OdpovědětVymazatTak to je mi moc moc líto, soucítím s Vámi a přeji Jenny krásné psí nebe. Přeji hodně síly a ať to smutné období nějak odezní. Snad budiž útěchou, že měla u Vás krásný život.
OdpovědětVymazatAch jo, pac a pusu, milá Jenny. Pošli, prosím, z toho psího nebe paničce nějaké úžasné překvápko. Děkuji.
OdpovědětVymazatJe to smutné, je to líto, je to život. Já obrečím každý zvíře. Křečíky počínaje. nevím čím vším konče. Za našeho psa jsem tohle rozhodnutí taky musela udělat já. Naposledy jsem byla s dcerou uspat dvě potkanice a bulely jsme obě, málem i s veterinářkou. A já doporučuji udělat si útulkovou procházku raději už na Mikuláše, nebo Barborka by byla dobrá.
OdpovědětVymazatDěkuju všem, ta podpora se moc hodí, to byste nevěřili ... díky.
OdpovědětVymazatSoucítím...co říct víc...
OdpovědětVymazatAchjo, to je smutný. Krásná Jenny!
OdpovědětVymazatKoukám po delší době, jak to dopadá ... zajímavý je, že podle mojí zkušenosti to domácí zvíře zůstane pro nás důležité navždy. Někdy to bolí, čím dál míň.
Obdivuju, že jste dokázali unést tu eutanázii, já se rozhodovala tak dlouho, že na ni nakonec u kocoura nedošlo.
Achjo, to je smutný. Krásná Jenny!
OdpovědětVymazatKoukám po delší době, jak to dopadá ... zajímavý je, že podle mojí zkušenosti to domácí zvíře zůstane pro nás důležité navždy. Někdy to bolí, čím dál míň.
Obdivuju, že jste dokázali unést tu eutanázii, já se rozhodovala tak dlouho, že na ni nakonec u kocoura nedošlo.