Barování

 

To máte tak. Kryštof má Moniku a tahle naše Monika má maminku, která dokáže zajistit lístky na Barování, které se koná každý měsíc v Malostranské besedě. Už šest let. Vymyslela ho Sandra Nováková, večerem provází Filip Rajmont a zvou si sem více či méně známé muzikanty a zpěváky, kteří sami či spolu nebo navzájem a napříč kapelami koncertují. Základem je improvizace, interakce s diváky a je to skvělé. A sranda!

Byla jsem tu poprvé, stejně jako můj syn, muž a Dáša (tchýně). Zato Monika a její maminka tu byly už mockrát. Kromě toho, že mám obrovskou radost, když do naší rodiny přibývají lidi, se kterými si rozumíme, můžeme sedět u jednoho stolu a několika láhví vína společně, pak taky miluju, když ti noví nám aspoň trochu rozšíří obzory tím, co mají rádi zase oni.

 

 

O Barování často píše na svém webu wlčice, která program dokáže barvitě a přesně popsat, na rozdíl ode mě. Pro mě byla důležitá úžasná atmosféra, mix známých a neznámých muzikantů, čtyři a půl hodiny (!) fakt bylo na co se dívat. Od jazzu, přes rock, swing, populární písně až po ten současný korejský hit, který na YouTube už vidělo 600 miliónů lidí. Tady si ho střihli v instrumentální podobě (nevěřila jsem, že je něco takového možné) a moderátor u toho tančil. Skvěle!

Pak se mi taky líbilo, že přímo na pódiu si připila Sandra s bývalou manželkou svého přítele, která měla narozeniny. Jsem ráda, když se holky neperou, ale rozumějí si. Vím jistě, že to není jednoduché.

 

 

 

Celkově mě nadchlo, že tady vedle sebe může vystoupit paní ve zlatém saku a studentíci ve vytahaném tričku, aniž by to vypadalo nepatřičně. A úžasná Věra Nerušilová se ve svých osmdesáti vlní uprostřed mladých swingařů. A jaké to mělo grády!

Během barování jsem měla čas mimoděk přemýšlet a přišla jsem na několik dobrých věcí. Napadl mě klíč ke knížce, kterou možná začnu psát. Příběh mám v hlavě hotový, jen jsem nevěděla, kudy do něj vlízt.

A pak jsem si taky po mnoha letech vzpomněla, že jsem kdysi měla vztah s klavíristou. Nevím, jak je to možný, ale nikdy mi nezahrál. Nezbyl nám na to čas.

 

 

Píchačky, část druhá

Tak píchačky - přístroj, zůstanou ještě schované. Nemáme na ně to správné místo. A představa, že je přibouchneme někam do sádrokartonu, mě dost děsí. Určitě by upadla celá stěna, protože je to děsná tíha.

 

Dřevěné pořadníky na píchačkové lístky cestují po bytě a zkouším, kde by byly nejhezčí. Ideálně bych pro ně potřebovala prázdnou stěnu, opřela bych je o ni a bylo by. Jenže prázdnou stěnu, od které by byl ještě odstup, abych se mohla kochat pohledem, nemáme. V příštím domě. Už teď mám na něj takové nároky, že jsem zvědavá, kdo mi ho navrhne a postaví!

 

Sněží

Jestli něco umím, pak je to improvizovat. Jakmile začal dnes padat sníh, okamžitě jsme doma přeladili na vánoční atmosféru. Dopisy Ježískovi jsme teda ještě psát nezačali, ale pustili jsme si vánoční film a krásně se u něj odpoledne prospali.

Zahradníkovo kolečko teda opravdu zapadalo, nafukovací kruh a ploutve u bazénu taky. Když jsem na to upozornila svého muže, tak řekl, že to nevadí. Mají být ve vodě nebo ve sněhu ... mám ráda tenhle jeho  velkorysý přístup k životu.

 

 

Jak jsem konvertovala

... od Mladé fronty k Lidovkám.

Vím, samozřejmě, že vím, co tohle slovo znamená, ale mrzí mě, že si ho neužiju, protože se tohle téma v mojí tvorbě nevyskytuje. Na to nemám.

Ale k těm Lidovkám. Od té doby, co je šéfredaktorkou páteční přílohy Marcela Pecháčková, tak si je kupuju. A pak, že dobré noviny nestojí na dobrých redaktorech! Sice mají stejného vydavatele jako MFDnes, ale jejich nebulvární příloha mě baví. Trochu jsem sice znejistěla, když jsem se dočetla, že pro MFD i LN bude část textů společná (za chvíli všechno a všichni budeme jak přes kopírák), ale přílohu snad kopírovat nebudou.

 

Ještě mám historku z odhlašování mého předplatného MFDnes. Úřední hlas se mě přes telefon zeptal, z jakého důvodu ji odhlašuji a když jsem řekla, že kvůli Mirce Spáčilové, tak úřední hlas dostal záchvat smíchu. To se mi ještě nikdy nestalo. Většinou ti chudáci musí být unifikovaně příjemní. Doufám, že náš hovor byl monitorován.

 

V dnešním čísle je báječný rozhovor s designérem Maximem Velčovským. Dlouho jsem si myslela, že jeho vlasy jsou vytvořená image, ale před pár lety jsem slyšela jeho děkovnou řeč, když přebíral nějakou cenu a děkoval svým rodičům, kteří ho takhle vydesignovali. Takže image to sice je, ale od přírody. 

 

 

V knihovně jsem si zapůjčila tlustou knihu o Věře Chytilové a hltám ji. Sice mohla být sepsaná s větším švihem, ale to je vždycky problém, komu se osobnost otevře a nechá do sebe nahlédnout. Chvílemi mám pocit, že pan zapisovatel byl jen dostatečně vlezlý a potom školácky pilný, ale na samotném obsahu to nic nemění.

Věděli jste třeba, že VCH má jednu z nejkrásnějších vil v Tróji a postavila ji skoro vlastnoručně? Já to vím, protože jsem si už v osmdesátých letech kupovala časopis Bydlení a výtisk s její vilou mám dodnes schovaný. Když ho najdu, přefotím vám ho. Nadčasová architektura, nadčasový interiér. Bydlela bych tam od minuty.

Pro mě je nejzásadnější kapitola o výtvarnici Ester Krumbachové, protože o téhle paní se toho moc neví a mně byla vždycky strašně sympatická. I proto, že byla velmi problematická, jak už géniové bývají. Paní Chytilová o ní natočila dokument Pátrání po Ester, mám ho ještě na VHS a čas od času se k němu vracím. Většinou v těžkých chvílích. Funguje líp než antidepresiva.

 

Už je doma!

Tak jsem se dočkala! Konečně, po skoro 5ti týdnech, je moje vaio opravené. Už se mi stýskalo. Jsem zvyklá na jeho měkké klapky, na mezery mezi tlačítky, na uspořádání, na bílou barvu, miluju tu široúhlou obrazovku, velikost textu 80% (u jiných počítačů těch 80 vypadá jinak než u mě), jsem jím prostě pořád okouzlená. Nebála bych se napsat, že mezi námi jde o partnerství.  

 

A vůbec jsem dnes byla úspěšná. Vyreklamovala jsem Stele kalhoty, vyreklamovala jsem Stele boty, koupila si puntíkatou podprsenku, co nekouše, ani mi není malá. A pak jsme Stelu posadili samotnou na autobus a poslali ji k babičce do Liberce. Mami, díky!

Nad to večer dávají na ČT2 dokumenty Jana Špáty, tak se těším.

A nevystresovaná usedám k řeckému příběhu.

To je tak krásný!

 

 

 

Lampa, která není pro každého

 

Můj muž: "Stelinko, pojď sem a řekni, jak se ti líbí lampa, kterou si dneska maminka koupila?"

Stela: "Hnusná."

Ivan: "Hm. Tak to jsem rád, že nemáš vkus po mamince."

No jo, tak jsem si zase koupila něco z aukra. Lampička stála míň než lístek na mhd. A svítí! A má uprostřed šňůry takovej ten přepínač na svítí/nesvítí. Akorát jsem si při koupi nevšimla, že jí chybí cosi, za co by se dala přichytit na zeď. Nevadí, poradím si. Nechám ji někde jen tak položenou. Akorát to nesmí být nikde blízko mého muže, protože jsem dostala manželské napomenutí, že jestli budu tahat domů ten reálnej socialismus, tak se mnou Ivan nechce bydlet. Jiní se toho zbavují a já to kupuju. Snažila jsem se muže přesvědčit, že ale v kombinaci se současnými designovými kousky to bude vypadat opravdu dobře. Akorát škoda, že žádnej designovej kousek jsem narychlo doma nemohla najít ...

 

Chci moc poděkovat ceranně za její tip na úžasný blog http://www.freundevonfreunden.com/, kde jsou úžasné byty tvůrčích lidí a takových lampiček tam najdete habaděj. Na tomto blogu jsem v posledních dnech strávila několik příjemných hodin a bylo mi tam fajn. Koukněte tam taky, je to inspirace pro všechny, kdož si myslí, že nejde vedle sebe postavit komodu z ikea a peřiňák po rodičích ze šedesátek. Jde. Jen to musíte umět zkombinovat a hlavně vám tam pak s nima musí bejt hezky. Miluju byty, který odrážej nitro svých obyvatel a podobaj se jim.

V tom případě ... já jsem duší stará lampa.

 

 

Možná přijde i zahradník

Už jsem tu několikrát psala o našem svérázném zahradníkovi. Držet si ho mě stojí daleko míň peněz než nervů. Dva měsíce mi nebral telefon, což mě přivádělo k šílenství. Jakmile má totiž moc zmeškaných hovorů, nezavolá zpátky nikomu, aby nenadržoval. Zajímavá taktika. Před 14 dny jsem mu poslala sms, že jestli se mi neozve, tak s ním končím. Neozval se. Ale pak ho muž viděl sekat trávu na městském pozemku, vyskočil z auta (muž) a běžel za ním. Zahradník slíbil, že přijede - a přijel. To bylo před deseti dny. Před dvanácti. Nechal tu kolečko a lopatu, že se jako brzo vrátí. Zatím mu asi nechybí(me).

 

Už si z toho doma děláme srandu. Zahradník není flákač, ale přezaměstnaný mladík, který chce za svou práci ve srovnání s jinými málo peněz. Za dvě hodiny nám obrátí zahradu vzhůru nohama a udělá spoustu odborné práce, která mně samotné trvá dny, ne-li týdny. Vždycky jen tiše žasnu a říkám si, že to s ním ještě vydržím.

Tak snad to kolečko dřív nezapadne sněhem.

 

Mimochodem, slovo zahradník má pro mě lehce erotický náboj. První pornografický film, který jsem kdy viděla, byl příšerný výchoněmecký paskvil a vyprávěl o paničce, která se doma nudila a zahradník ji chodil obšťastňovat. Akorát si nepamatuju, jestli u toho zvládnul obdělat i tu zahradu, ale snad jo.

:-)

 

Jiné dny

Víte, kde mě teď nejčastěji najdete? V kuchyni. Nebo v posteli. Dnes jsem vypravila Stelu do školy a šla si znova lehnout. Do půl jedenáctý. Tý jo! To jsem nezažila ani nepamatuju. A potom jsem vařila. Úplně jiná náplň práce než kdykoli dřív. Trochu jsem z toho nesvá, ale beru to, jak to je.

Myčka je spravená! Myje dočista do čista!

Oprava notebooku pořád drhne. Dnes mi radostně oznámili, že cena rozbitého komponentu je opravdu 3200 Kč, což mi předběžně napsali už před 4 týdny do přebíracího protokolu. Nechápala jsem. Na opravu ještě ani nemákli. Ráno tam zase zavolám. Pořád mám divnej pocit, jako bych byla ve skrytý kameře.

 

Česká televize mě dnes definitivně dorazila. Na webu ČT probíhá každý týden soutěž s Ententýky a tři vylosovaní výherci dostávají hrnek. Dnes nám marketing oznámil, že na druhou polovinu dílů už hrnky nemají a že soutěž končí. Takže veřejnoprávní instituce, která hospodaří s miliardovým rozpočtem, nemá prachy na 8x3 ks hrnků s vlastním logem. Mám pocit, že se někdo rozhodnul, že si nás opravdu vychutná. A daří se mu to.

 

 

V Brně

Ještě jsem se nezmínila, že skoro před měsícem jsme s kamarádkou z Bratislavy uskutečnily výlet do Brna, kde jsme zrovna chytly galerijní noc, takže jsme si pěkně večer zadarmo prošly několik výstav.

Moc se nám to líbilo. Výstavy komentovali jejich kurátoři, takže jsme se dozvěděly třeba i to, proč Květa Pacovská začínala s dětskými ilustracemi, díky nimž se teprve propracovala k tomu, co chtěla dělat vždycky. S dětskou kresbou začala kvůli svým synům, protože je potřebovala uživit, když byli malí a nesehnala jinou práci. Nyní pracuje zejména pro zahraničí, kde navrhuje i plakáty, výtvarná díla, ilustruje světovou beletrii, atd. Mám od ní doma pár dětských knížek, které mě vždycky fascinovaly. Pravda je, že mnohem víc se líbily mně, než mým dětem, kterým jsem je kupovala.

Neopominuly jsme ani výstavu plakátů Husák trávu nekouřil  a pak navštívily i zahraniční tvorbu, které jsme teda moc nerozuměly, ale bylo fajn si rozšířit obzory.

Tímto děkuji za vaše skvělé tipy na ubytování, kavárničky a tak. Ve většině hotýlků ovšem měli obsazeno, takže jsme se nakonec ubytovaly v hotelu Kozák a byla to docela sranda. Dříve socialistická stavba se rekonstrukcí proměnila v jakoby kapitalistickou, ale z medvěda labuť neuděláš. Stejně jsme ale prokecaly noc, tak nám to bylo celkem jedno.