Divočina



Několik dnů mi nebere zahradník telefon. On je takovej zvláštní neuchopitelnej typ, musíte si ho sami chytit. Ale zahradě rozumí báječně, takže se vyplatí čekat a chytat. Dnes už mi ale došla trpělivost. Zahrada sice splňuje moji představu o divočině, ale přece jen ty metr a půl vysoké bodláky, které jsou všude, nejsou úplně to pravé. Takže jsem se dnes do toho zoufale pustila sama. Ale místa, kde tráva svobodně vlezla do skalky, vyplet teda neumím. Nemám na to ty správné zelené ruce. Zato mám zelené oči. Strašně mě baví se na zahradu (byť zpoza notebooku) dívat. Jako právě teď.

Zrno od plev třídím i doma. Občas vytáhnu nějaký šuplík, půlka obsahu letí do popelnice, půlku srovnám. Ale dělám to namátkově, neorganizovaně, protože kdybych si to zorganizovala, tak si hned rozmluvím takovou věc dělat. Ale špajz docela prokouknul a některý skříně taky. Mám z toho nefalšovanou radost. Asi stárnu. Nebo ze mě ještě nakonec bude hospodyňka. No ... to radši ne.











3 komentáře:

  1. Zdravím Lucie, zahrada vypadá parádně, líbí se mi ty velké trsy okrasné trávy...vypadá to prakticky :-)...jestli já se někdy dočkám zahrady ...teď je to u nás debata denně, ale můj muž tomu říká "nagging"...no ale většinou to s ním nakonec pohne:-) Krásné dny!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vy máte zahradu báječnější - přírodní divočina! To nevadí, že není hotová, ale dojem z ní je ohromující. U nás dřív byl jen jíl, takže se všechno budovalo fakt "uměle". Několik let. Ale teď jsem ráda. Taky moc pozdravuji!

      Vymazat
  2. Až budu "velká", taky budu mít zahradníka. My máme maminku, a proto máme zahrádku jako klícku a trávníček jak na golfovém hřišti. Maminka ještě ve čtyřiasedmdesáti běhá se sekačkou jako o závod, naučila se startovat křovinořez, s motykou a rýčem to umí odjakživa a co umřel děda umí i kosit opravdickou kosou (do té doby si troufla jenom na srp). Výhoda maminky: Vždycky zvedá telefony a nemusíme ji uhánět.

    OdpovědětVymazat