Co čtu já

Děkuji mockrát za spoustu tipů na dobré knihy (a těch není nikdy dost). Já jsem narychlo vytáhla z knihovny pár nejvěrnějších knížek z posledních let, které mám opravdu ráda a měla jsem s nimi zásadní zážitek.

Moje nejoblíbenější spisovatelka Marguerite Durasová vás možná nebude bavit, jsou to hodně zápisky o psaní jako takovém, o tvorbě, ale i o myšlení, se kterým se hodně ztotožňuju. Čtu si to znovu a znovu, potřebuju to. Ovšem její román Milenec je skvělý. Mám ho i jako film a za smutných dlouhých večerů si ho občas pustím.

Hanu Fouskovou jsem objevila asi před třemi lety, je to spisovatelka, básnířka a malířka, žije ve vesničce pod Ještědem, sama, a je velmi těžké s ní komunikovat. To, že se podařilo vydat její dvě knihy, je hlavně zásluhou J. Typlta, který se snaží starat o to, aby jí škodiči nerozkradli všechno, co má, aby vůbec přežila ... Jen v časopise jsem četla ukázku z jejího rozsáhlého autobiografického románu Schizofrenička a strašně si přeju, aby ho opravdu jednou vydala. Pro mě učebnice života, lidství.

Rok perel je nejlepší lesbický román, jaký jsem kdy četla, taky mě nadchnul.

Co pomíjí od Mii Farrow jsem taky četla několikrát, hluboké, upřímné, důležité. To samé jako Cesty života od její herecké kolegyně Liv Ullmann.

Kniha, kterou jsem nečekala, že vůbec přečtu, je Čekání na Lina čínského autora Cha Ťina, který žije v USA. Nadlouho se stala mým favoritem. Líčí příběh čínského lékaře, který má dlouholetou milenku, ale nemůže se rozvést, protože v Číně k tomu musíte mít velmi závažný důvod. Sedmnáct let svůj poměr skrývá, téměř z toho zešílí, jeho milá taky. Manželka nakonec s rozvodem souhlasí, pak to zase vezme zpátky ... konec je velmi nečekaný. Kromě příběhu je hrozně zajímavé vykreslení prostředí, ve kterém se všechno odehrává. Někdy jsem měla pocit, že je to předminulé století, ne současnost. Štěstí, že nežijeme v Číně.

... a venku je zase krásně!