Madrid/ Město pouličních umělců

Čím začít? Určitě počasím. Zatímco v Čechách byly třicítky, my měli o dvacet stupňů méně. A průběžně lilo. Takže jsme neviděli ani jeden z parků, ale zato jsme poznali spoustu kaváren a barů. Tipla bych si, že ze tří set fotek se polovina váže k tomuto tématu. Je totiž náš oblíbený. Ale tomu se budu věnovat zítra, v samostatném příspěvku. Připravte si ke čtení svačiny!



První, co vždycky v hotelovém pokoji mimoděk udělám, je to, že zkoumám, jestli bych tam mohla psát. Nezáleží ani tak na tom, jestli tam je přímo psací stůl, ale jde o atmosféru. Tady bych mohla.

Hodně jsme jezdili metrem, zvykla bych si hned. Je proti českému takové menší, sevřenější, intimnější. Některé chodby neměly výšku ani dvou metrů, takže tam Ivan chodil předkloněný. A téměř pokaždé byl ve vlaku nějaký umělec na volné noze (resp. obou), někdo hrál na nástroje, někdo dokonce kouzlil a samozřejmě všichni za to vybírali peníze. Jsme turisti, platili jsme. Mám ráda, když se lidi snaží a nejenom žebrají s nataženou rukou. Když něco předvedou. Co bych asi tak v nouzi předvedla já?

 Kvůli dešti jsme dva dny cestovali po městě vyhlídkovým autobusem, kde se nám to líbilo, tam jsme vystoupili a pak zase nastoupili ... ideální v tomhle počasí.

Po příjezdu jsme hladoví vlezli hned do první restaurace, kterou jsme měli za rohem. Trefa. Žádní turisté, místní vyhlášená hospoda (jak jsme zjistili později). Jídelní list jen ve španělštině (umíme čtyři slova). Ale nějak jsme to uhráli a nakonec to byl jeden z nejpříjemnějších gurmánských zážitků. I přesto, že jsme vůbec netušili, co nám přinesou. S číšníkem byla legrace, pomáhal nám i soused od vedlejšího stolu, Němec, který už žije spokojeně padesát let v Madridu. Všechno je to o lidech, pořád to říkám.