Nemám cit

Dnes první samostatná jízda novým autem. Během pár kilometrů do vedlejší vesnice mi pětkrát chcípnul motor, protože blbě řadím, pak se taky blbě rozjíždím a hlavně nemám ten cit. Na nic, co se týká auta. Jinak samozřejmě citem překypuju. Vyzvedla jsem Stele ve škole úkoly (je nemocná) a přemýšlela, jestli nemám zavolat svému muži, aby mě dopravil zpátky domů. Během pětikilometrové jízdy jsem totiž strachy z jízdy propotila celé triko. Ale překonala jsem se a domů dojela vlastními silami. Musím říct, že čím jsou ty auta vymakanější, tím je těžší je řídit. Jak se mi jenom jezdilo se starou škodověnkou 120, felicií, dvěma twingy a milovanou multiplou! Nikdy mi pod rukou ani nohou nechcíply. Asi jsem si opravdu měla pořídit automat, ale na ten bych čekala několik měsíců.

Zlatý problémy s mobilem! S tím aspoň nemůžu nikoho přejet na přechodu, což se mi včera při zkušební jízdě málem podařilo. V takových situacích si vždycky říkám, že bych o nich radši psala než je žila. A jindy zase něco píšu a je mi líto, že je to jen na papíře, radši bych si to střihla osobně.

Takže opravdu zatím nehrozí, že bych byla schopná dojet na druhý konec Prahy na natáčení. Což mě strašně mrzí, ale co dělat, když se prostě nerozjedu do kopce ...