Jak vypadá životopis lidské duše?

Ráno jsem si sedla ke scénáři - a nic. Netěšila jsem se na psaní, nešlo mi vlízt do děje. Jak bych vám to jenom popsala ... jako když jdete na večírek, na který se těšíte, máte ty lidi fakt moc rádi, vejdete dovnitř, všichni se na vás usmívají, vy na ně taky, ale najednou zjistíte, že tam vůbec nechcete být a hledáte první vhodnou záminku, abyste mohli zmizet. A záminka se vždycky najde.

Takže jsem psaní vzdala. Udělala jsem něco, co už dlouho ne: vypravila jsem Stelu do školy a lehla si zpátky do postele. Z hromady neshlédnutých filmů jsem si vybrala Bílý oleandr a vlezla jsem si do cizího příběhu. A udělala jsem dobře.

Miluju filmy, ve kterých je hrdinou umělec a ukazuje se tam jeho složitý vnitřní život, jeho potřeba samoty, svobody a tvoření. Tady je hlavní hrdinkou fotografka a její dvanáctiletá dcera, která matku obdivuje za její svobodné rozhodování a strašně ji ctí. Než ovšem matka zabije svého milence a jde do vězení. A Astrid (dcera) se pak potlouká po pěstounských rodinách - což jsou neuvěřitelné psychohorory. A celou dobu se tam řeší ta pravda, svoboda, nutnost tvořit ... pro mě je to fascinující příběh.

Asi v půlce filmu mi zavolal kamarád, který se přesně trefil do mého rozjímání, a aniž bych mu cokoli řekla, hodinu jsme řešili svobodu jednotlivce uprostřed současného světa. Byl to tak zajímavý rozhovor, který nechcete přerušit, takže během něj jíte, pijete, jdete na zahradu se psem, vyčůráte se (ale nespláchnete, to by bylo moc slyšet), jen abyste neztratili nit. A chcete ještě, ještě povídat! Nakonec se tedy nějak rozloučíte, s tím, že tentokrát si zavoláme dřív než za půl roku a máte před sebou ještě tu báječnou vidinu druhé půlky filmu.

Lepší pondělní dopoledne jsem neměla snad několik let.

P.S. Kamarád není umělec, ale stavař.