Hlaďte se!

Tak jsem se nakonec rozhodla, že se nerozbrečím a hezky jsem si ustlala. Jdu spát. Můj minulý příspěvek vyvolal lavinu ohlasů - až jsem se lekla, jak mi cinkaly sms. Ale všem moc děkuju za podporu!!! Dokonce mi zavolala i moje maminka, která byla vyděšená, protože mě zná jako veselou, vyrovnanou ženu. A najednou tohle. Já někde sama uvězněná v chalupě brečím!

Normálně mě totiž k slzám dohánějí hlavně praktické činnosti, které nezvládám. Dám příklad: Vezu plný koš potravin k pokladně a nevím si rady s tím, jak dávat ty věci vpředu na pás a zároveň je vzadu odebírat, když jich je tolik a přetékají z obou stran. To už mě rozplakalo několikrát. Dokonce jednou jsem vrchovatý koš nechala mezi regály, utekla z obchodu a volala svému muži, aby ho přišel vyzvednout a zaplatit. Pak se taky rozbrečím, když tenhle narvaný koš sice dokážu přemístit domů, ale zjistím, že kombinace potravin je tak různorodá, že z nich vlastně neumím nic uvařit. A hladovci za dveřma.

Ale nepředstavujte si, že řvu jako šílená a slzy stříkají proudem. Já si brečím tak tiše, vnitřně, jenom mám lesklý oči, nemůžu mluvit a zadrhávám se. Občas se mi za to někdo posmívá, ale můj muž mě hladí. Zjistila jsem, že strašně málo párů se hladí. Já jsem teda mimořádně hladivá a hladící. Dobrou noc a hlaďte se!