Konečně kultura!


Dnes jsme se konečně urvali a vyrazili jsme do kina. V životě jsem nebyla v kině v jedenáct dopoledne, ale vůbec to není špatný. Máte pak ještě celý odpoledne před sebou. Šli jsme na Okresní přebor aneb poslední zápas Pepika Hnátka. Na co taky jinýho, když tento týden byla premiéra a my jsme závisláci. Dokonce i Stela zná už všechny seriálové hlášky. Řekla bych, že půlhodinová stopáž sluší OP víc, film se místy táhne a postrádá tu ukrutnou seriálovou vtipnost, díky které zapomenete na všechny trable světa. Ale stejně dobrý. Oddychovka. Vyšli jsme ven a Stela se ptala, jestli na to rovnou nepůjdeme ještě jednou (my jsme totiž takoví opakovači). No nešli jsme.

Pátek třicátého

Po dlouhém čase, kdy jsem neměla vůbec na nic čas, jsem zase začala brázdit po aukru. První z úlovků přišel dnes. Stará lampa bude na chalupě na zdi v kuchyni. Je sice trochu orezlá, ale to se mi právě líbí. Natírat ji rozhodně nebudu. Po dvaceti čtyřech letech manželství ale nevím, jestli ji můj muž bude umět zapojit. Myslím, že ne. Nevadí, máme kamarády.




Dnes si kupec přijel pro moji kiu. Zajímavý je, že jsem neuronila ani slzu, na rozdíl od minule, kdy jsme prodávali multiplu. To bylo auto mého srdce a pořád na ni myslím. Bude se prý vyrábět nový model, ale bude občanský, žádná výstřednost. To už mě nezajímá. Včera mě Ivan protáhl po autosalonech, abych měla vůbec představu, co existuje za auta. V jednom jsme se i svezli. Zítra jdeme složit zálohu. Dva dny se trápím tím, že veškeré moje honoráře prasknou na auto, že by mi stačilo něco malého, ale Ivan je proti. Z bezpečnostních důvodů. Pořád jezdím po D1 a před rokem a půl jsem měla velkou bouračku a mít menší auto, jsem prý mrtvá (říkali policajti). Pak jsem bourala vážně ještě jednou a párkrát jen trochu. Jedna pojišťovna už se mnou rozvázala smlouvu. Jsem motoricky neschopná, ale jezdit musím.
Řidiče si dovolit nemůžu.
Zatím.
:-)
Jinak pořád opravujeme a ladíme scénáře. Aby to, co je v nich napsané, ladilo s tím, co je skutečně postavené v ateliéru. Nekonečná práce. A taky jsem zaplatila všechny složenky, co se tu válely, mami!
Úspěšnej konzumní den to byl.

Vůně kávy







Dnes se snažím odpočívat, tak si pouštím filmy, které jsem si nahrávala nebo kupovala a nestihla se na ně podívat. Nedávno vysílala ČT docela zajímavý film Vůně kávy, režíroval ho Vít Olmer. Lukáš Vaculík tu hraje scenáristu seriálů, který se  přestěhuje na venkov, ale zjistí, že v klidu a tichu nemůže psát, tak si najde milenku a píše u ní doma v rušné Praze. Sice se v tom příběhu honí moc zajíců najednou, všechno je jen načrtnuté, takže nevíte, kterému ději se věnovat dřív, ale já si své vyzobala. Akorát, že pan Olmer do hlavní role manželky scenáristy obsadil svou vlastní ženu Simonu Chytrovou a ta zoufale na Vaculíka nestačí. Ve filmu jsou ale občas dobré dialogy a hlášky, pobavilo mě, že scenárista je zde označován jako dyspraktik, zatímco jeho syn je pouze dysgrafik. Hodně jsem se v tom viděla. Pak se taky milenka ptá Vaculíka, proč jsou scenáristi ve skutečnosti tak smutný? Jestli kvůli tomu, že furt jen sedí a píšou a jsou u toho sami. A on říká, že je to kvůli tomu, že jsou nedoceněný. Případnou slávu vždycky za ně vyžere režisér. Tudíž jsou frustrovaný. No, takovej optimistickej film to je!

Večerní radosti


Dnes si se Stelinkou užíváme. Jsme samy doma. Nakoupily jsme si meloun a jahody a válíme se. Stelu zajímá převtělování duší. Má strach, co z ní jednou (z)bude.
Jinak se musím pochválit. Včera jsem dala na net inzerát na auto a dneska ho prodala hned prvním zájemcům. Normálně tohle bývá mužská záležitost, jenže můj muž, kdykoli potřebuju výrazně mužskou práci, tak chybí. Je v práci, na kole, na lyžích ... a dnes na konferenci. Nevadí. Aspoň si zvyšuju sebevědomí. Předvedla jsem takovou hereckou akci, že by mi Helmut z teleshoppingu záviděl. Snad poprvé v životě jsem použila elektrické otevírání střešního okna, udělala přednášku o tempomatu, na který jsem nejela nikdy, a vycouvala s použitím zrcátek, což normálně neumím, ale naši cestu znám poslepu (a to mám couvací a parkovací senzory!). Doufám jen, že kupující nečtou můj blog. Ale jinak jsem přepoctivá: auto jsem nechala opravit (naposledy to byly kladky) a vytepovat tak, že čistější ještě nikdy nebylo. Ještě ani nemám zaplacenou fakturu.
Akorát teda nevím, čím teď budu jezdit. V tak rychlou akci jsem totiž nevěřila!

Vášeň pro Avene



Dnes ráno jsem šla nakoupit a teprve po příchodu zpět jsem si uvědomila, že jsem se před odchodem zapomněla podívat do zrcadla. Měla jsem rozmazané levé oko a chyběla mi jedna velká náušnice, kterou jsem si v noci sundala, protože mě tlačila. A takhle vyparáděná jsem laškovala v Bille s mladíkem, co rovnal zeleninu! Nemyslím si, že padám do skupiny žen 40+, které najednou na sebe přestanou myslet a vzdají to, ale moje myšlenkové pochody jsou pořád na trase hlava - scénář a na to, jak vypadám zvenku, prostě není v mojí hlavě zatím místo. Dnes totiž budu psát druhou verzi posledního dílu a oprav je tam jak na kostele.
Co se týče avene, používám ho teprve asi rok a už jsem závislá. Vytlačil z koupelny dokonce i biodermu. Vzhledem k mojí senzitivní suché pleti s alergií na slunce (úžasná kombinace, zejména v létě), nemůžu si na sebe naplácat jen tak něco. Místo v kosmetice nakupuju v lékárně. A avene je pro mě fakt objev! (Dál se rozepisovat nebudu, ale uměla bych to, neb jsem inspirována blogy o krémíčkách a šminčičkách, které si prohlížím v noci, když nemůžu spát. Jsem jimi fascinována, protože jsem nevěřila, že v tom normální příčetné ženy můžou takhle jet, ale fakt jo!)

Potřebuju MADRID


Posledních několik měsíců jsem psala téměř v kuse. Zrušila jsem kvůli tomu zimní dovolenou u moře, víkendy s programem, rodinná i přátelská setkání, kina, divadla i jiné akce ... to se nechlubím, to je hrůza. Ale nebylo jiné řešení. Pokud bych nebyla schopná napsat za 4 měsíce 15 dílů (cca 1500 stran textu, 150 000 slov), Ententýky by se netočily. Povedlo se, snad. Právě jsem odeslala první verzi posledního dílu. 
Uprostřed takového šíleného psaní vás napadají různé věci a máte všelijaké potřeby. Například proskákat se celým bytem po jedné noze, skandovat věty ze scénáře jako na fotbale, tančit v lyžařských podkolenkách a noční košili, udělat si šťávu ze dvou kilogramů pomerančů a naráz ji vypít, protože jinak máte pocit, že na místě zemřete ... a tak dál. Jednou z mých nutkavých potřeb bylo i vidět Madrid. Nevím proč. Neznám ho, nic jsem si o něm nepřečetla, ale potřebuju to. Zadala jsem si ho do vyhledávače a první, co se mi objevilo, bylo slovo rozcestník. To mi stačilo, víc jsem nepátrala. Řekla jsem o tom svému muži a ten mé abstraktní přání zkonkrétnil a opravdu zajistil letenky a hotel.
Většina lidí, když někam cestuje, tak si nejdřív zjistí o destinaci spoustu informací, pak si udělá fahrplan. To můj muž někdy taky. Já ne. Já jsem typ nazdařbůh. Kolikrát ani nevím, kam vlastně jedeme na dovolenou a zjišťuju to až cestou nebo na místě. Před pár lety jsem byla v Londýně a spousta lidí nemohla pochopit, že jsem podle nich neviděla skoro nic, odpoledne jsem spala na trávě v londýnských parcích a největší zážitek mám z pouličních kaváren v SOHO, kde jsem seděla i několik hodin a pozorovala lidi. Na to vzpomínám dodnes. Potřebuju asi jiný typ zážitků. Potřebuju vidět Madrid.

Život začne zítra!

Ani dnes se mi nepodařilo dopsat poslední díl. Některé scény nejsou podle mých představ, takže se k nim stále vracím. Nemám to správné soustředění, pořád se mi do psaní plete realita. Stele dnes vytrhli zub, s Jenny jsme museli k veterináři, vyzvedávala jsem auto ze servisu, které chci prodat a pořídit si už konečně nějaké spolehlivější, co mě nenechá každých pár set kilometrů na holičkách.
Doma krize. Snad v životě jsme tu neměli takovej binec. Hromadím ho zejména kolem sebe. A jako vždy je mi vše odpuštěno. Slibuju, že život začne zítra!


V hlavní roli červená židle


Píšu, píšu, píšu. Opravila jsem s pomocí dramaturgyně 14. díl, už z něj mám lepší pocit, ale pořád to není úplná pohádka. Za týden točíme. Zjistilo se, že Ute nemá na čem psát. Jako že nemá pravou psací židli. Já židle při psaní střídám, mám oblíbenou červenou nízkou, kterou nám tady nechala jedna z Kryštofových slečen. Pokud se ale bude hodit hlavní hrdince, věnují jí ji. Koupit už se nedá. Tak pokud se v seriálu objeví, je autentická, je moje!
Ale nejsem sama, kdo dává do Ententýků něco svého. Někdo půjčuje auto, notebook, hodinky ... byste nevěřili, co všechno se děje. Točíme tak trochu svépomocí,  rozpočet je už velmi napjatý, takže se hodí leccos. Jsme fakt dobrá parta. Přednatáčecí atmosféra je sice dost infarktová, ale nikdo nikoho nepomlouvá. To jsem ještě nezažila a moc si toho vážím.

P.S. (22.32 hod) Tak Nikolčina červená židle si zahraje. Už se s ní teda s pláčem loučím. Máme na to poslední noc.

Nemůžu, píšu

... takto odpovídám posledních několik týdnů všem, co po mně něco chtějí (ať už práci nebo něco milého), případně mě někam zvou a  vůbec nic po mně nechtěj, jen se mnou být. Taky bych ráda. Ale nemůžu. Píšu. Momentálně jsme na chalupě, je tu binec až hanba, před vším zavírám oči a jen průhledem ze dveří se dívám, jak je venku hezky.
Píšu poslední díl, jsem za půlkou. Předchozí díl mi režisér vrátil s tím, že se mu nelíbí. A má pravdu. Máme tam medicínskou kauzu, kterou nelze obejít a já mám strašnou nechuť k psaní čehokoli, co jen trochu smrdí doktorem. Takže jsem to napsala neobjevně a neumím to vylepšit. Dramaturgyně si teď láme hlavu tím, jak mi ukázat jinou cestu a pomoct mi. Není to se mnou jednoduché. Poslední díl už je ale zase bez medicíny a píše mi lehce, vzdušně. 
Ještě celý příští týden budu přivázaná ke svému NTB, od dubna ale zase začnu normálně žít. Uklízet. Hrabat listí. Komunikovat. Učit se víc angličtinu. A taky něco upeču. Dám inzerát na auto. Natřu strop v předsíni (na chalupě). A vymaluju. Jen jestli si to moc nemaluju ...





Zahrada na ježka

Mám takovou nesebevědomou vlastnost: vždycky, když mi někdo pomáhá s tím, co v normálních rodinách obvykle zastane samotná žena (hlídání dětí, uklízení, práce na zahradě ...), tak z toho mám špatný pocit a pořád mám snahu se před ním ospravedlňovat. Přestože za všechny tyto práce platím. Loni už to můj zahradník nevydržel a vysvětlil mi, že on zase platí za to, že mu někdo pomáhá s účetnictvím, stavěním a dalšími věcmi, na které buď nemá čas nebo je neumí, či se mu do nich nechce. Takže jsme se skamarádili. Je to mladej šikovnej kluk a má rád naše nespresso, takže si i povídáme u kafe. Vždycky z něj vytáhnu, jak jde život. To mám ráda. Má k sobě jednoho zaměstnance a za den udělají tolik práce, že já bych to dělala rok. Zahrada je dnes opět po jejich zásahu ostříhaná na ježka, včetně stromů a keřů, ale mají mou plnou důvěru, že to dělají správně. A když má někdo moji důvěru, pak mu věřím téměř absolutně a nepromýšlím, jestli něco mělo být tak nebo onak, touhle úchylkou netrpím. Asi že na ni nemám čas.
Dnes přejezd na chalupu, Stela si s sebou bere kamarádku. Už jsme volali hospodské, co dnes vaří, abysme se měli na co těšit. Takže večer hospoda, ale jinak pořád psaníííí ...








A co děláte ve 21.30 vy?

       
Tohle je tradiční večerní obrázek naší rodiny. Sólo pro tři notebooky. Nevypadá to, ale během práce i čile konverzujeme. Jako bysme drali péříí.



Patnáctý díl

Píšu patnáctý, to znamená poslední díl. Je náročný v tom, že osudy hrdinů se musí pouzavřít, ale ne úplně, protože Česká televize bude začátkem května rozhodovat o natáčení další série. To už bude natočených pět prvních dílů a jeden musí být komplet sestříhaný, aby ho vedení televize vidělo v plné parádě a mohlo říct: "Točte dál, to je tak úžasnej seriál, že bez něj ČT nemůže existovat!" Ale mohlo by se taky stát, že řekne: "Nic moc, ale snad těch patnáct dílů divák nějak přežije." A pak dál točit nebudeme.

Sype se spousta věcí, jako vždycky před natáčením. Pan režisér Honza Pecha má těžkou angínu, přesto denně zkouší s herci (Jitka Schneiderová se nejvíc bojí líbání s Tomášem Matonohou, protože má být na sto způsobů a neví, jestli má Tomáš takový rejstřík. Nevím, proč si to nevyzkoušejí někde bokem, ale do toho už mluvit nemůžu). Pak jsme taky zjistili, že jeden z hlavních herců podepsal smlouvu u filmu, kde by měl hrát celý zarostlý a my ho potřebujeme oholeného. Skloubit to nejde. Musí se rozhodnout, kterou z rolí položí. Moc času nemá, když příští týden začínáme točit.

Staví se ateliér, a architekta i designérku to baví, protože jsou producenti poctiví, dávají jim volnou ruku, jelikož nemají ty zkušenosti, že by něco mohli jen kašírovat a ušetřit tím. Co třeba? Všimněte si, že ve většině seriálových bytů neteče voda z kohoutku, nehřeje plotýnka ani trouba u sporáku, na deset koupelen je jen jedna funkční a tam se pak všichni hromadně koupou, aby se to využilo. To je ta kašírka. Nám dokonce v dekoraci splachuje i záchod! Jsou to všechno neskutečný prachy navíc, takže se bojíme, aby se nám producenti nad závěrečným účtem neoběsili.

 Pokud vám některé interiéry připomínají reálný socialismus, pak je to správně. To je záměr. Chceme, aby konkrétní byty byly co nejautentičtější, záleží na celkovém doladění. Někdo zase bude mít drahou modernu. Nerez třeba. Věci jsou zatím jen naházené, řeší se technické doladění.

 Z jedné místnosti projdete francouzským oknem do druhé místnosti. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ta druhá místnost nebyla v jiném bytě. To se vám doma nestane.

 Tady JAKO hořelo. Pak z toho bude prostor, ve kterém bude mít Lucie Zedníčková vedlejšák. Vedlejšák - to jako práci bokem, ne chlapa bokem.

Při pohledu na oranžovou linku jsem se osypala. Ale je tam správně. Akorát to fakt nevypadá, že by se tam mělo za deset dní točit.



Nepouštějte mě do knihkupectví!

Včera jsem byla v Luxoru na Václaváku a mohly mi vypadnout oči a posléze upadnout ruce. Mají slevu na knihy o designu a architektuře! Za pět stovek koupíte i ty obrovské knihy, které váží skoro jako páteční nákup. Některé tituly jsem vám aspoň vyfotila. Takže jestli je design vaší profesí nebo koníčkem, neváhejte!






Zakoupila jsem čtyři knihy zlevněné na 79 Kč. Teda jedna stojí tyhle peníze, aby nebyla mejlka. O bazénech, skandinávských domech, barvách v interiéru a venkovských hotelech. Ovšem není venkov jako venkov, s tím českým to nemá vůbec nic společného. Většinou jde o divokou nebo trochu zkrocenou přírodu a fotky jsou z celého světa. Já jsem se zamilovala do jednoho přírodního hotýlku v orientálním stylu (spodní fotka, vpravo dole). Je v Keni. :-)  




Pro Wlčici


Včera jsem ještě před spaním brouzdala spřátelenými blogy a četla si vaše zážitky. Když jsem dorazila k Wlčici wlcice.blogspot.com, nemohla jsem tomu uvěřit. Měsíce čtu zajímavé povídání o Majdě na vozíku, o tom, jak se pere s úřady, bezbariérovými vchody a vjezdy, ale jak jí to všechno vynahrazuje její úžasná rodina a hlavně máma Wlčice. Majda v pondělí ráno zemřela.
Nemohla jsem kvůli ní vůbec usnout. Přemýšlela jsem o blogování - o potřebě sdílení, o téhle zvláštní komunikaci, která mi moc vyhovuje. Můj blog čte celá moje rodina (s výjimkou mého muže, kterému úplně stačí mít doma ten originál) a rodiče říkají, že nikdy toho tolik o mně nevěděli, jako ví teď. Co to může přinášet vám ostatním, kteří mě neznáte a nechodíte se mnou pít rum, nevím. Ale něco asi jo, jinak byste mě tak houfně nečetli. Majdu jsem taky neznala osobně, přesto na ni od včerejška pořád myslím. Možná to nevíte, ale svou kariéru jsem začala jako vychovatelka v Jedličkárně. Handicapovaní lidé mě zajímali a zajímají, protože mi vždycky v jejich společnosti bylo fajn. Nějak spolu souzníme a navíc - každý máme svůj handicap. I když si to často nechceme přiznat.

Wlčice, přeju Vám hodně síly a Majdě křídla.

Jak se píše seriál/ Ve Friends coffee house!





Dnes jsem tedy podnikla jeden z mála pracovních výletů, jinak musím už jenom sedět u notebooku, abych to všechno stihla dopsat, opravit a tak. S producentem a kolegyní jsme se sešli se zástupci firmy, která nám bude oblíkat Filipa Blažka a Filip si v seriálu bude hrát na to, že je majitelem jejich (dnes už renomované) firmy. Na schůzku s námi přišli tři fešáci. Muži, kteří před patnácti lety založili na koleně firmu, která je dnes už věhlasná a oni se v našem seriálu vrátí o pár let zpět, když ještě nebyli na vrcholu, ale drápali se tam. Pokud se tedy dohodnou s ČT na penězích za PP, což je balík. Tak uvidíme. Ale padli jsme si vyloženě do oka, tak by to mohlo klapnout. Dokonce jsme se s kolegyní trefily, že jsme napsaly Filipovi do role jakousi pracovní linku, kterou jsme si vycucaly z prstu a ona sedí! Tak jsme se pochválily a byly rády, že to nebudeme muset celé přepisovat.

Kavárna je moc hezká, má několik místností a můžete tu nerušeně pracovat třeba s kolegy nebo i sami (s notebookem), ale taky tu můžete randit a líbat se. Já zrovna měla výhled na líbající se pár a dost mě to bavilo.
Výběr káv je nepřeberný, slečna vedle mě si dala sójové mátové latté, to mě vyloženě pobavilo. Ale zase ne tak moc, abych si ho objednala  taky. Bezva den s bezva lidmi, ještě jsem pak byla v knihkupectví, s úlovkem se vám pochlubím zítra.

Product placement a já

Dnes toho asi taky moc nenapíšu. Angličtina, se psem ven a pak jedu na jednání product placementu. Máme možnost mít v seriálu nějaké sponzory, používat jejich produkty, ale chceme to prezentovat tak, aby to bylo součástí příběhu a ne říkat: "Hle, jak tahle bunda od výrobce XY je pěkná, má tyto a tyto vlastnosti!" Což v komerční tv normálně dostanete příkazem. Kolegyně dokonce jednou byla na jednání s novým obchodním ředitelem nejmenované komerční tv a ten hned na ni začal křičet, že mu jsou scénáře úplně u p..., že jde jenom o to do nich nacpat co nejvíc placenejch PP (product placementů) a pokud to nepochopí, tak si může sbalit svejch pár švestek a vypadnout. Pán zřejmě nechápe, že pokud scénáře budou špatně napsané, tak se na příběh nikdo dívat nebude a nebude kam nacpat ty PP.
Tak abyste, milí diváci, nemysleli, že při vymýšlení příběhů jde o vás. Ne. Jde o to z vás vytáhnout prachy.
Proto si s Ententýky tak lebedím. Producenti vyrábí hraný seriál poprvé v životě a ke všem a všemu mají ještě úctu. Takže jsem pozvaná rozhodovat o věcech, které mám jindy pouze nařízeny respektovat. Ať už je to PP, výběr herců, jejich kostýmů, postavené byty, atakdále. Bojím se, že taková krásná spolupráce už se nebude nikdy opakovat. Musím si to ještě pořádně užít.

Jak vypadá životopis lidské duše?


Ráno jsem si sedla ke scénáři - a nic. Netěšila jsem se na psaní, nešlo mi vlízt do děje. Jak bych vám to jenom popsala ... jako když jdete na večírek, na který se těšíte, máte ty lidi fakt moc rádi, vejdete dovnitř, všichni se na vás usmívají, vy na ně taky, ale najednou zjistíte, že tam vůbec nechcete být a hledáte první vhodnou záminku, abyste mohli zmizet. A záminka se vždycky najde.
Takže jsem psaní vzdala. Udělala jsem něco, co už dlouho ne: vypravila jsem Stelu do školy a lehla si zpátky do postele. Z hromady neshlédnutých filmů jsem si vybrala Bílý oleandr a vlezla jsem si do cizího příběhu. A udělala jsem dobře.



Miluju filmy, ve kterých je hrdinou umělec a ukazuje se tam jeho složitý vnitřní život, jeho potřeba samoty, svobody a tvoření. Tady je hlavní hrdinkou fotografka a její dvanáctiletá dcera, která matku obdivuje za její svobodné rozhodování a strašně ji ctí. Než ovšem matka zabije svého milence a jde do vězení. A Astrid (dcera) se pak potlouká po pěstounských rodinách - což jsou neuvěřitelné psychohorory. A celou dobu se tam řeší ta pravda, svoboda, nutnost tvořit ... pro mě je to fascinující příběh.
Asi v půlce filmu mi zavolal kamarád, který se přesně trefil do mého rozjímání, a aniž bych mu cokoli řekla, hodinu jsme řešili svobodu jednotlivce uprostřed současného světa. Byl to tak zajímavý rozhovor, který nechcete přerušit, takže během něj jíte, pijete, jdete na zahradu se psem, vyčůráte se (ale nespláchnete, to by bylo moc slyšet), jen abyste neztratili nit. A chcete ještě, ještě povídat! Nakonec se tedy nějak rozloučíte, s tím, že tentokrát si zavoláme dřív než za půl roku a máte před sebou ještě tu báječnou vidinu druhé půlky filmu.
Lepší pondělní dopoledne jsem neměla snad několik let.

P.S. Kamarád není umělec, ale stavař.

Já mám boty z umělý hmoty (a z Brixenu)



Když jsme před třemi týdny byli v Itálii, tak jsme se jeli podívat do Brixenu, že jako půjdeme po stopách Karla Havlíčka Borovského. Ale bohužel byla hrozná zima a žádné stopy jsme nenašli, zato tam měli skvělý skateshop. My se totiž celá rodina ponejvíc oblékáme právě v tomhle typu obchodů. Vyhovuje nám to. Objevila jsem tam úžasný boty, jejichž povrch je prý z umělé hmoty (ale je měkký) a mají v sobě už zabudovanou jakoby ponožku - z neoprenu. Z legrace jsem si je vyzkoušela a okamžitě koupila. Je v nich báječně. Jsou lehce extravagantní, to mám ráda. Tak jsem je včera vytáhla z krabice - jenže venku je to spíš už na žabky. Ty ještě nemám.

Pár momentek z Brixenu (mám vášeň pro poštovní schránky, zvláštní kola a potřeby na psaní všeho druhu):