Šest dnů psací samoty/ I hřbitov může být cíl

Naše vesnička je tzv. slepá. Není průjezdná a končí hřbitovem. Jak symbolické. Když je sibérie jako dnes, jdeme s Jenny jen malý okruh - právě ke hřbitovu. Dnes jsme nepotkali zase ani jediného člověka, dokonce ani psa nebo kočku. Nádhera. Uvědomíte si, že když padá sníh, tak je to slyšet. Taky slyšíte svoje kroky, i dech, i to, že vám bije srdce. Tohle doma nikdy neslyším. Je proto potřeba občas udělat psychickou očistu a vrátit se k úplně základním a nejdůležitějším věcem. Aspoň já to tak mám.

Co ještě jsem si uvědomila:

Den může mít nekonečně hodin.

Baví mě koukat z okna, jak padá sníh a jak mě tu zasypává.

Baví mě poslouchat ticho, které rytmizuje jen sametový zvuk pendlovek.

Začínám získávat závislost na seriálu Okresní přebor. Už si ho nepouštím jen v pauzách mezi psaním, ale občas i jako podkres pod vlastní psaní. Ale neopisuju, čestně. Akorát nemám ráda ženské postavy v tomto seriálu. Nerada bych ublížila kolegům scenáristům, ale chlapi asi napíšou líp chlapy. Ty baby mě prostě nebavěj, otravujou a zdržujou. Chci se dívat na muže!

Baví mě si dlouze připravovat kávu.

Baví mě mýt krásné keramické nádobí po bývalých majitelích, které mi s láskou darovali.

Baví mě přemýšlet.

Baví mě se tady trochu bát (jeden ze tří vchodů do domu je zavřený jen na kličku, takže by stačil razantnější kop od borce z Okresního přeboru a je uvnitř). Ne, nenapíšu číslo popisné.

Baví mě tady asi úplně všechno.