Lucie noci upije


Dostala jsem od/do života jeden úžasný dar. Umím být šťastná. Jsem víc užívačkou než uživatelkou svého života. Když se mi děje něco hezkýho, uvědomuju si, že PRÁVĚ teď se mi to děje. A užívám si to. Nevzpomínám pak na to později jako na promarněnou šanci. 
Dnes jsem měla sraz "pod ocasem" s kamarádkou Janou. Je to naše mnohaletá tradice. Před vánoci a před prázdninami se spolu scházíme v centru Prahy a jdeme na kafe. A probereme náš (šťastný) život. Na našem kamarádství je nejzajímavější, že jsme se v sedmnácti seznámily na inzerát. Dala jsem si do časopisu Dievča inzerát, že sháním kamarádku na dopisování (psací úchylku jsem měla už tenkrát) a pár se mi jich ozvalo. Vydržely mi dvě. Jana, a Adriana z Bratislavy - s tou si dodnes píšeme klasické dlouhatááánské dopisy, na které se lepí známka a přijdou pěkně do schránky. To už je taky rituál. To se mám, co? Krásnej den dneska. Nejpřekvapivější přání mi přišlo od souseda Čechokanaďana.

Žádné komentáře:

Okomentovat