Ještě mě miluj, než bude konec léta

Mám takový rituál - už mnoho let si na konci léta pouštím jedno zvláštní cd skupiny Jarmark a Evy Lindbergové. Vůbec netuším, jestli tahle kapela pořád existuje, ale já si bez nich babí léto a podzim neumím představit. Mají krásné texty. Nejlíp se poslouchají potmě ...

Neumím počítat, umím žít!

Tak jsme doma. Ještě se s vámi chci podělit  o několik zásadních zážitků, ale mezi vybalováním, praním a přípravou na první školní den, to nejde. Jsem nesoustředěná, těkavá. To vždycky - když musím vykonávat nějakou praktickou činnost. Doma hromada složenek, což mi připomnělo, že musím dotáhnout do konce svou novou smlouvu nebo příští měsíc nebudeme mít co jíst. Několik týdnů už kupa papírů pendluje mezi mou advokátkou a televizním producentem. Na mojí práci není nejtěžší něco vymyslet a napsat, ale dostat smlouvu. Bohužel můj vztah k jakýmkoli cifrám je bez emocí, čísla mi nikdy moc neříkaly, na rozdíl od písmen. Jsem dost lehkomyslná a "pak rejem držkou o zem", jak říká můj tatínek. Švagr například na zpáteční cestě z dovolené vždycky počítá, na kolik peněz je vyšla. A pak si to doma úhledně přepíše do notýsku. To by mě zabilo! Neumím počítat, ale umím žít. Ať mám všechno nebo nic. A to se taky počítá ...nebo ne?

P.S. Na fotce suvenýr z posledního dne - pokuta za špatné parkování 90 Eur. Mami, neukazuj to tátovi, nebo ho trefí!

Mallorca - vidět slunce ...

Dnešní den trávím hodně času v baru, kde jedině chytnu připojení. Už si tu na mě zvykli. Nechytám slunce, které je zadarmo, neplavu v bazénu, který je zadarmo, ale aspoň piju nápoje, které jsou taky v ceně. Momentálně mám třetí vermut se sodou. Lahodné. Dopíjím a půjdu si pro čtvrtý. Docela slušné skóre na dopoledne, skoro bych mohla soutěžit s endéráky. Ivan se Stelou jsou v aquaparku, to já bych nepřežila. Hrátky ve spojení s vodou a sluncem mi nejdou, naopak z nich má můj organismus a kůže šok. Jdou mi jen hrátky se slovy. Pokračuji tedy ve svém dojmopisu.
V Solléru jsme se při nedělní cestě zastavili úplnou náhodou. „Co si takhle dát cortado v nějakým místním zaplivaným baru s atmosférou?“ láká mě můj muž.  Cortado je v podstatě místní piccolo s mlékem, na kterém jsme oba závislí a v hotelu ho nemají ani za peníze. Takže po snídani někam běžíme ukojit naši závislost. Skvělý je, že je společná. Že se tím vzájemně neobtěžujeme. Nejhorší na manželství je, když toho druhého něčím obtěžujete. Třeba tím, že vůbec jste. Takže jsme zaparkovali na kraji městečka a pak už jenom žasli a žasli. Vrátíme se sem. Třeba na jaře, abychom neměli pocit, že se musíme koupat a opalovat. Že je trestný jen tak být. S těmito pocity já vlastně bojuju odjakživa, stačí mi, že slunce a moře vidím. Nemusí m v jejich programu nutně účinkovat. Sollér je městečko na severu, nad sebou má hory, pod sebou moře. Obojí vidíte zároveň. Jezdí tady otevřený vláček, který vás za dvacet minut dopraví krajinou k přístavu. Ale taky můžete odjet jiným krásným vlakem do hlavního města, kamkoli … chci jet kamkoli! Taky tu mají galerii, kde jsou kresby Joana Miró (správně bych asi měla napsat Miróa, ale nelíbí se mi to) a keramika Pabla Picassa. A spousta jejich fotek. Nemohla jsem se odtud utrhnout, fotila, takže se této galerii budu věnovat ještě s láskou v samostatném příspěvku. Ale asi až doma, budu si to chtít připomenout. Městečko je krásné, úzké uličky a místní obyvatelé bydlí za vysokými dveřmi, za kterými je pak rovnou otevřené okno do domácnosti. Nahlíželi jsme dovnitř, ale styděli si vyfotit cizí život. Za jedním oknem seděla babička a pletla. Chtěla bych být babičkou v tom okně a plíst!

Mallorca - miluju majáky!

Miluju majáky! Mojí nejoblíbenější knihou od Virginie Woolfové je K majáku. Tuhle otázku jsem dostala i u státnic (přesněji: Kteří autoři nejvýznamněji pracovali s impresí?). Jaké štěstí jsem měla!
Jedna cestovka dokonce nabízí dovolenou na majácích. Nadchlo mě to. A hned jsem o tom řekla své kamarádce sochařce. Ta byla ještě víc nadšená! Nevadilo by nám ani to, že dovolenou na samotce už s námi nikdo jiný strávit nechtěl. Sice bychom si spolu vystačily, ale když jsme zjistily, že si s sebou musíme vzít všechno na celou dobu pobytu a převézt si to samy na lodi do majáku, vzdaly jsme to. NIKDY si neumím vzít všechno! Moje dcera by mohla vyprávět. Vždycky na něco zapomenu, nejčastěji na spodní prádlo pro nás obě. Už jsem se vracela i pro klíče od chalupy, peníze, notebook, dokonce i pro psa, kterého jsem nechala v předsíni. TOHLE si prostě nemůžu dovolit. A taky se bojím na lodi i lodičce. Takže maják se zatím odkládá na neurčito.
Fotky jsou (tuším) z CALA FIGUERA. Ale když si můj muž poklepe na čelo, tak to opravím.

Tady pod tím balkonem v přístavu stál Ivan asi pět minut a hrozně se bavil. Vysvětloval mi (zcela zbytečně), co všechno je na tom špatně - a jak na vedlejším balkonu už je to zakamuflované. Vyfotil si to, asi to bude kolegům stavařům posílat jako pf. Tohle na něm miluju, že mu někdy vůbec, ale vůbec nerozumím!

Mallorca - slunce, moře a kruhové objezdy

Píšu zpětně, přes víkend jsem neměla internet. Vzal si dovolenou. Od chvíle, kdy jsme si půjčili auto, jsme definitivně opustili ideu „využij všechno, co je v ceně“ a cestujeme.  V hotelu je nás jen málo takových, soudě podle zaparkovaných aut – tak tři čtyři pokoje (ze 120). Situace ohledně psaní seriálu se pro mě vyvinula výborně - vracíme se k prvnímu dílu a opravujeme. Takže já mám opravdu dovolenou! Další dva díly už jsou na mně, takže budu běhat s vyplazeným jazykem, ale až doma. 
V sobotu jsme se tedy v klidu vydali na jih ostrova a jeli podél pobřeží. Středozemí je tu podobné jako třeba v Itálii, zemědělské usedlosti, které jsou ovšem ohraničeny kamennými zdmi, je to vidět i z letadla. Stavět bych je nechtěla. Všechno vyprahlé, městečka liduprázdná, vypadá to, jako by tu ani nikdo nežil. Až u moře to začne ožívat. Nadchlo mě městečko SANTANYÍ, ve kterém se konal zrovna trh. Miluju trhy se zeleninou, ovocem, kořením, kytkami, proutěnými taškami a kavárnami uprostřed či dva kroky stranou v úzkých uličkách! Hodiny bych mohla pozorovat hemžení lidí a vymýšlet si jejich příběhy – což dělám takřka nepřetržitě. Lidi mě zajímají ze všeho nejvíc. V tomhle nejsem klasická žena, která hodnotí soupeřky. Já jim fandím. Opravdu. I žena s neuvěřitelně velkým zadkem může mít neuvěřitelně velký příběh. A ten mě zajímá! Kdyby to šlo, nejradši bych na dovolené bydlela v místní rodině. A podřídila se. Ráda. Klidně bych i se svým ekzémem myla nádobí. Kdysi jsem se chtěla přihlásit do Výměny manželek, ale Ivan mi to zakázal. Řekl, že to je přesně hranice našeho manželství, kterou přelézt nesmím.  A protože vím, jak těžce si scenáristky hledají partnery (s milenci jsou na tom podstatně líp),  nepřelezla jsem.  Nejsem exhibicionistka, ale strašně mě zajímala ta zkušenost.

O Mallorce se říká, že je ostrovem Němců. Němčinu tady slyšíte na každém kroku, z několika německých měst sem létají denně pravidelné linky. A spousta z nich se tu snaží usadit natrvalo a podnikají. Takhle jsme objevili právě v SANTINYÍ úžasný bar, který patří Němcům. Jmenuje se Pablo. Kromě barů, restaurací a hotýlků vlastní i obchody, opravny, galerie, kadeřnictví … a všechno to má úžasný jižanský švih, takže vás ani nenapadne za tím hledat ty studené, jódlující Němce. Fandím jim. Moc je obdivuju, já bych na to neměla odvahu. Nemám odvahu na nic kromě psaní. A i to je spíš drzost.

Mallorca - sedmé nebe

Máme nový pokoj! Jeden z nejlepších, jaké tu mají, normálně si na něj musíte připlatit, protože je (mimo jiné) s výhledem na moře. Jsme z toho úplně paf. Je to satisfakce za ten upadlý kus mramoru v koupelně.  A to jsme si fakt nijak nestěžovali, spíš jsme se tím bavili. Naučili jsme se třeba čistit zuby bez dotyku s umývadlem, protože už se začal propadat celý pult. Můj muž se naštěstí v těchto situacích začne chovat jako Genzer, takže je s ním zcela nemanželská legrace. Akorát mu k tomu chybí do party ten Suchoš.

Dnes jsme si půjčili na pár dní auto, ačkoli jsme Stele slíbili, že tahle dovolená bude výjimečně pobytová a nebudeme brázdit  ostrov křížem krážem. A dobře jsme udělali. Jako s tím autem. Být někde na dovolené a nepoznat krajinu, to je prostě zhovadilost. Našli jsme i zapadlá místa, kde skoro nikdo nebyl a přitom to tam bylo úžasný (horské městečko GALILEA). Tohle vždycky hledáme. Taky jsme byli v krásným přístavu PORT D´ANDRATX, který byl sice plný lidí, ale samá kavárna, což miluju. Nevěděli jsme, kam si sednout dřív. Je mi celkem jedno, jestli je kavárna vybudovaná z bývalé garáže nebo designová a dražší, ale musí mít atmosféru. To si pak libuju. Takže dnes jsem byla několikrát v sedmém nebi. A taky jsem si koupila krásné šaty v art galerii. Kupodivu stály pár babek, takže radost dvojnásobná. Akorát jsme hodně jezdili serpentinami a Stela pořád křičela, ať zastavíme, že zvrací. Nesnáší zatáčky, ať se jedná o Kokořín nebo Mallorcu. Bydlíme v městečku PEGUERA, abych to celé nějak zeměpisně uzavřela. Vím, že moje zápisky nejsou žádná cestologie, ale dojmologie, už na FAMU jsem s tím měla problém. V předmětech, které vyžadovaly exaktnost, jsem měla klidně přeškrtnuté všechny strany a napsáno: jenom dojmy, chybí fakta! Ale i s pouhými dojmy se dá vystudovat vysoká škola, jak je vidět. Tak dobrou, jdu se kochat výhledem na noční moře.

 GALILEA, městečko v horách - tady by se mi to psalo!

Mallorca: Sex on the Beach, please!

Úvodem naše diagnózy (= zpráva pro rodinu): Stela kašle jako orchestr, ale jen po ránu. Já mám i přes UVA + UVB faktor 50 spálený obličej, jinak ok. Ivan má dojem, že má angínu, ale vydrží to.

Dnes ráno nám v koupelně upadl kus umývadla. Respektive kus mramorové desky, do které je vsazeno. Asi tak 3 kg. Těsně vedle mé operované nohy. Doufám, že nás neobviní z toho, že jsme si moc vášnivě čistili zuby. Tato historka celkem přesně vystihuje, jak vypadá čtyřhvězdičkový hotel na Mallorce. Program all inclusive zahrnuje úplně něco jiného, než jsme doteď byli zvyklí = příjemný nadstandard všemi směry, když chcete dovolenou, na které se o nic nemusíte starat (třeba wi-fi připojení v hotelovém pokoji). Tady jsem si musela koupit speciální kartu a píšu v baru, dál totiž internet nedoleze. Ale má to i své výhody, např.: Sex on the Beach, please!

Po dvou dnech dez(orientace) jsme přišli na to, že tady OI znamená SNĚZ A VYPIJ, CO MŮŽEŠ. JE TO V CENĚ! A zjevně ti, co jsou tady, věděli, kam jedou a radují se z toho. Bylo by strašně jednoduché je šmahem všechny odsoudit a připadat si vedle nich lepší a inteligentnější, ale jedna věc tu nehraje: oni jsou totiž nádherně šťastní. Dnes ráno  se začal jeden pár u snídaně objímat a dlouze líbat – před svým desetiletým synem, který tomu s úsměvem přihlížel. Z řeči jsem pochopila, že rodiče mají výročí svatby. V americkém filmu by následoval bouřlivý potlesk, tady nebylo nic. Zase si sedli a pokračovali ve snídani. Jak jednoduché. Nádhera.

All inclusive může znamenat i drobné zážitky, které vás donutí si uvědomit spoustu soukromých věcí a posunou vás možná (časem) dál. Třeba i ke štěstí.

Mallorca, polojasno, hurá!

První probuzení – paráda. Strašně jsem se bála, že mi tu bude hrozné vedro a slunce mě hned spálí. Katastrofický scénář se dnes snad nenaplní. Je totiž polojasno a vane příjemný mořský vzduch. Koupat se dá v bazénu i moři, nemůžu si víc přát. Ač ateistka, volám: Bože, děkuji!

Ale popořádku:

Neděle – přesně jak jsem předpokládala. Posádka mělnické dětské pohotovosti (doktor a sestra) byla pořádně vytočená. Venku 30 stupňů a oni 30 lidí v čekárně.  Diagnóza : Stela má zánět hrtanu. Dostala léky, po kterých se okamžitě pozvracela, večer jí začaly křeče v nohách a další vedlejší účinky, takže comeback k původním lékům od mudra z Říčan. V pondělí ráno necháváme našim v Liberci Jenny na hlídání a pokračujeme nach Dresden. Na dovolenou totiž letíme s německou cestovkou. Nejde ani tak o cenu, ta je srovnatelná, ale zatímco s českou cestovkou zabijete dva dny z týdnu  cestováním, Němci to mají vychytané.  Tam se letí v půl šesté ráno, zpět v devět večer. Takže oproti Čechům máme dva dny pobytu navíc (pokud tedy není trhlina v letadle, jak jsem se dozvěděli po zpožděném  příletu).  Z pondělí na úterý přespíme v Drážďanech v prima hotýlku blízko letiště. Večer ještě tradiční procházka po městě, a abychom se naladili na Španělsko, zapadneme do LAS TAPAS, kde ochutnáváme nejrůznější dobroty a domácí sangrii až do vyluxování peněženky. Stela nekašle. O pár hodin později zjišťujeme, že hotýlek je sice v krásný, a například v koupelně mám speciální balíček s odličovacími kolečky, uchošťoury a roztomilým malým pilníčkem na nehty, ale pokoj nemá klimatizaci. Takže vedrem a suchým vzduchem se Stela po hodině spaní vzbudí a místo kašle už jen štěká. Měli jsme si pospat pět hodin, ale já neusnu, protože myslím na psa, který beze mě psychicky strádá a na Kryštofa, který nám zavolal, že SKUTEČNĚ jede s kamarády do Chorvatska, ale že nemá mapu, v autě mu bliká NĚJAKÁ kontrolka a odstřihli mu mobil, protože JÁ jsem mu zaplatila pozdě účet. Takže ať nemáme strach, když se nám týden neozve. Strach? Já? Co to je?! Z hotelu vyjíždíme ve 3.20. Letadlo v půl šesté s námi nevzlétlo, protože palubní počítač hlásí chybu. Hodinu ji technici hledají. Děti řvou, dospělí šílí, Stela kašle. Pak nás propustí z letadla. Další pokus o odlet je o pět hodin později.  Stejným letadlem. Ale než stihneme se strachem nastoupit, je to zase jinak. O dalších pět hodin později pro nás přilétá nové letadlo, které tu ovšem musí vysadit cestující z Řecka, aby nabralo nás. Řekové se diví …

Doufám jen, že ve stejném duchu nebude pokračovat celá dovolená. Ach, jak jsem romantická!

Jak se píše seriál/ Na letišti v Drážďanech (pokud zrovna vaše letadlo má těsně před startem defekt)!

Deset hodin čekání na letišti se dá trávit různě. A když máte štěstí a jinou linkou zrovna letí symfonické těleso, tak vám k tomu třeba i zahraje!

Jsem příšerná matka

Vstávali jsme ve čtyři. Stela celou noc kašle. Příšerně kašle. Proč by ne, když jedeme zítra na dovolenou? Deset dní se léčí, vypadalo to nadějně, v noci přišla druhá (horší) vlna. Takže nás místo koupaliště čeká pohotovost. Miluju takový neděle. Zvlášť když jsou doktoři otrávení, že musí pracovat a když nesměle špitnete, že letíte druhý den k moři, tak na vás vyštěknou, že jste se zbláááznili a máte zůstat doma.
Ano, zbláznila jsem se. Mám týden dovolenou, zaplacené moře a pojedu, i kdybysme týden měli strávit all inclusive v hotelovým pokoji.
Taková já jsem příšerná matka!

P.S. Moje nehty taky pojedou na dovolenou. Lak má barvu moře.

Jak se píše seriál/ Nevidím, neslyším!

Ještě jsem ani nevybalila tašky a rovnou zasedla k NTB. Tohle já umím. Zavřít oči, nevidět binec kolem sebe, nesundat si ani boty (když jsem na horách, tak někdy ani čepici) a psát. Dnes poprvé mám dobrý pocit, jak se příběh začíná zahušťovat a konečně umím být i vtipná. Chytla jsem dech, hurá. Jak ráda bych vám zkopírovala pár replik! Ale ještě to nejde. Stále je na nový projekt uvaleno informační embargo a pokuty za porušení jsou vysoké. I když do tisku už pronikají zprávy ze zákulisí.
Vyčurat, napít se, nadechnout se  - a znovu pod hladinu!

Balíme!

Ty tam jsou časy, kdy jsem jela na dovolenou se dvěma brufeny v kapse. Od té doby, co jsem v Egyptě musela vyhledat místního lékaře, aby mi za hodně peněz stanovil špatnou diagnózu, vozím si co nejvíc léků s sebou.
Takže dnes ještě solárko (jako jedna z mála ho mám ze zdravotních důvodů, neb jsem fototyp 1 a nemohla bych se na slunce ani podívat), pojistit se, nakoupit a zabalit. Sice odjíždíme až v pondělí, ale celý víkend na chalupě budu psát seriál. Už teď vím, že to nestihnu. Ale v tuhle chvíli mě to nerozhází. Nic mě nerozhází, čeká mě přece dovolená!

Mám alergii na větu "Přijdu brzo!"

Věta Přijdu brzo, kterou můj muž s oblibou používá, NIKDY neznamená, že přijde včas. Za 25 let našeho společného bydlení si na mou duši nepamatuju, že by po tomto prohlášení opravdu přišel brzo. Většinou přichází brzo ráno. Myslím, že jsem celkem tolerantní a nevyžaduju hlášení, kde a s kým byl, byť se mi to kolikrát brzo ráno snaží vehementně povyprávět a diví se, že mě to ve čtyři, v pět, šest, fakt vůbec nezajímá.
Kryštof taky není doma. Ten se jel na chvilku stavit za kámošem. Ta chvilka už trvá asi 6 hodin.
Je 1.34.
Noc je zřejmě ještě pořád mladá.

Noční návštěva

Včera večer jsem měla nečekanou návštěvu. Zmutovaný vir. Zabydlel se v mém počítači, který po jeho příchodu okamžitě zhasnul. Nevím, co tam spolu v té tmě dělali, ale mě to dost vyděsilo. V pondělí letím na dovolenou, a už takhle jsem s prací ve skluzu, takže si musím brát s sebou notebook. Kdybych nabrala ještě nějaké další zpoždění, tak už ani nikam jezdit nemusím. V počítačovém servisu mi řekli, že mi to opraví nejdřív v pátek. Asi jsem vypadala opravdu zoufale, protože mi hned odpoledne volali, že je můj notebook vyléčený. To bylo radosti. V mezičase jsem trochu doma uklidila, včetně knihovny.
Ta fotka - to je už uklizeno.
Pro případ, že máte o pořádku úplně jiné představy.

Jak si hrajete vy?

Jsem ta hezká slečna vlevo, co sedí na gaučíku z modelíny a objednává si pizzu (taky z modelíny).

Stela je servírka a zrovna mi nese jídelní list,

protože mi to nestačí a chci si něco přiobjednat.

Není od věci si občas připomenout,

že jsme taky byli dětmi a potrénovat fantazii.

Ještě nějaký zákusek, prosím! 

Slečna autorka uprostřed práce.