Mallorca - slunce, moře a kruhové objezdy

Píšu zpětně, přes víkend jsem neměla internet. Vzal si dovolenou. Od chvíle, kdy jsme si půjčili auto, jsme definitivně opustili ideu „využij všechno, co je v ceně“ a cestujeme.  V hotelu je nás jen málo takových, soudě podle zaparkovaných aut – tak tři čtyři pokoje (ze 120). Situace ohledně psaní seriálu se pro mě vyvinula výborně - vracíme se k prvnímu dílu a opravujeme. Takže já mám opravdu dovolenou! Další dva díly už jsou na mně, takže budu běhat s vyplazeným jazykem, ale až doma. 
V sobotu jsme se tedy v klidu vydali na jih ostrova a jeli podél pobřeží. Středozemí je tu podobné jako třeba v Itálii, zemědělské usedlosti, které jsou ovšem ohraničeny kamennými zdmi, je to vidět i z letadla. Stavět bych je nechtěla. Všechno vyprahlé, městečka liduprázdná, vypadá to, jako by tu ani nikdo nežil. Až u moře to začne ožívat. Nadchlo mě městečko SANTANYÍ, ve kterém se konal zrovna trh. Miluju trhy se zeleninou, ovocem, kořením, kytkami, proutěnými taškami a kavárnami uprostřed či dva kroky stranou v úzkých uličkách! Hodiny bych mohla pozorovat hemžení lidí a vymýšlet si jejich příběhy – což dělám takřka nepřetržitě. Lidi mě zajímají ze všeho nejvíc. V tomhle nejsem klasická žena, která hodnotí soupeřky. Já jim fandím. Opravdu. I žena s neuvěřitelně velkým zadkem může mít neuvěřitelně velký příběh. A ten mě zajímá! Kdyby to šlo, nejradši bych na dovolené bydlela v místní rodině. A podřídila se. Ráda. Klidně bych i se svým ekzémem myla nádobí. Kdysi jsem se chtěla přihlásit do Výměny manželek, ale Ivan mi to zakázal. Řekl, že to je přesně hranice našeho manželství, kterou přelézt nesmím.  A protože vím, jak těžce si scenáristky hledají partnery (s milenci jsou na tom podstatně líp),  nepřelezla jsem.  Nejsem exhibicionistka, ale strašně mě zajímala ta zkušenost.

O Mallorce se říká, že je ostrovem Němců. Němčinu tady slyšíte na každém kroku, z několika německých měst sem létají denně pravidelné linky. A spousta z nich se tu snaží usadit natrvalo a podnikají. Takhle jsme objevili právě v SANTINYÍ úžasný bar, který patří Němcům. Jmenuje se Pablo. Kromě barů, restaurací a hotýlků vlastní i obchody, opravny, galerie, kadeřnictví … a všechno to má úžasný jižanský švih, takže vás ani nenapadne za tím hledat ty studené, jódlující Němce. Fandím jim. Moc je obdivuju, já bych na to neměla odvahu. Nemám odvahu na nic kromě psaní. A i to je spíš drzost.