Celé dny teď píšu. Dnes končím šestý díl. Dopoledne jsme s Kryštofem obíhali různá potvrzení (zejména bankovní), abychom dokázali, že jsme za vodou a máme víc peněz, než máme. Tímto děkuji rodině a kamarádům, kteří nám v tom pomohli. Ze strachu, že můj blog čtou i na příslušné ambasádě, se ale o konkrétních krocích nebudu rozepisovat. Stačí, že kvůli tomu nemůžu spát. Výsledek je ale stále nejistý.
Těsně před
Dnes dopoledne se udělalo na pár hodin hezky. Naběhli jsme na zahradu, abysme stihli dodělat nějaké před-zimní práce, neb nám došlo, že zahradník dorazí nejdřív s prvním sněžením, což může být sice zanedlouho, ale pro naši zahradu pozdě. Pár věcí ještě zbylo, zejména úklidy nám nejdou, ale větší část hotova. Hned poté se spustil déšť. Jako bysme to měli vypočítaný. Ale neměli.
Svatby
Dnes jsem se pracovně ocitla na svatebním veletrhu. Kdybych nebyla už dávno vdaná, tak si budu myslet, že svatba je tak složitá záležitost, že není v mých silách se vdát. Samozřejmě záleží na tom, jak ji pojmete.
Můj nejkrásnější svatební zážitek je ze svatby kamarádů mého muže, šli jsme jim za svědky. Svatba byla jen ve čtyřech v Rokytnici nad Jizerou, všichni jsme na sobě měli lyžařské oblečení a rovnou z obřadu šli lyžovat na svah. Tam jsme jim místo svatebního daru koupili guláš a oni nás večer (po lyžování) pozvali na večeři, kde jsme se sťali. Paráda. Přišlo mi to romantičtější než všechny romantické svatby, které jsem viděla. Na autě byl místo kytky ze sněhu uplácaný sněhulák ... nemusíte mít peníze, stačí když máte fantazii!
Už to začíná
Letos jsem Stele dovolila stromeček podle jejího gusta, žádný ty moje hnusný starý ozdoby. Když jsme byly ve středu nakoupit v Tesco, tak už tam vládly Vánoce jak vyšité. Stela brousila kolem ozdob, naštěstí si nevybrala žádné křiklavé, ale docela solidní šedé a ocelové. Oddychla jsem si. Ale je to zatím prý jen začátek.
Já mám psací kalhoty se soby.
Krásná kulatá svítilna je od kamarádky a kaktus od účastnice našeho svatebního mejdanu. Je nádherný, ale zatím pro něj hledám důstojné místo.
Před rokem
Na dnešek jsme všichni špatně spali. Pořád jsme se budili, měnili si postele, vstávali, koukali na filmy a tak pořád dokola. Přesně před rokem jsme totiž prožili poslední noc s Jenny. Byla tak strašná a náročná, že jsem na sebe vzala jho zodpovědnosti a rozhodla se její utrpení už neprodlužovat. Takže dneska je to rok, co tu s námi není. Hned ráno jsme jí zapálili svíčku.
Odpoledne pak přišla zpráva, že Kryštof s Monikou nedostali partnerská víza do Austrálie. Měli za 3 týdny odletět, Kryštof tam má od prosince zaplacenou školu. Oba dali v práci výpověď a jsou už jednou nohou na cestě pryč ... teď zkoumají, co se s tím dá ještě dělat.
Někdy se to fakt blbě sejde.
Největší přání
Když jsem před 14 dny psala na chalupě, tak jsem viděla úžasný dokument Olgy Špátové Největší přání, ve kterém navazuje na stejnojmenné filmy svého otce Jana Špáty (z roku 1964 a 1989). Myslela jsem, že jen tak nakouknu a půjdu psát dál, ale seděla jsem jak přikovaná.
Rozhodně to není ztráta času!
Listopadový písně
od léta už zpívám ... tahle skladba mi od rána straší v hlavě.
Včera do pozdních večerních hodin seriálová porada, nemůžeme se pořádně shodnout, necítíme všichni postavy a děje stejně, takže se ladíme. Ale mám pocit, že to je jako s kamarádstvím, buď si lidi rozumí nebo ne. Těžko ohýbat někoho, kdo je jinej.
Pračka pořád čeká na náhradní díly a opravář nevolá. Ráno už jsem přemýšlela, které ze sousedek zavolám, jestli by mi hodila do pračky dvě várky našeho prádla. Tip mám, tak uvidíme. Tady v našich Malých Manažerovicích, jak naší vesnici přezdívá kamarád, se totiž podobné věci nepěstují.
Ráno nám přijel bazénář zazimovat bazén a popřál mi hezkou zimu. To jsem mu ale ještě předtím napsala sms, že mu nechávám otevřenou bránu a že na něj čekám. Okamžitě mi zavolal - akorát, že to byl někdo jiný, protože jsem měla špatné číslo. Ale našeho bazénáře znal, tak mi dal jiné číslo a jemu hned volal, že na něj čeká nějaká Konečná s otevřenýma vratama.
A pokud se ptáte na zahradníka, tak ten už asi letos nedorazí. Peníze mu dlužím ještě z loňska, příjezdová cesta nehotová, ale nemám nervy na volání a posílání esemesek do prázdna. Nebo že bych to přece jen zkusila?
Mejdan
Ze soboty jsem měla trochu hrůzu, protože ze všech oslav odcházím mezi prvními, ale odejděte z vlastní stříbrné svatby! Když navíc nemáte kam, protože jste uprostřed lesů. Ale byl to rozhodně největší mejdan za posledních mnoho let, nejen proto, že jsem vydržela až do konce (3.30 hod).
Byl divoký a dojemný taky, protože Ivanův svědek - jeho tehdy dvacetiletý kamarád, zemřel hned rok po naší svatbě na rakovinu. Pozvali jsme tedy aspoň jeho rodiče - a oni přišli! A byli veselí a úžasní. Co host, to velký příběh. Je znát, že už všichni máme něco za sebou (a před sebou doufám taky!). Odvážně přemýšlíme, že další akci zřejmě uskutečníme dřív než za pětadvacet let.
Zítra oslava
našeho výročí a já nic nestíhám. Před chvílí jsem dopsala 4. díl seriálu, týden máme rozbitou pračku, všude špinavé prádlo, takže beru s sebou nejhorší spoďáry, co jsem ještě našla čistý a za chvíli vyrážíme směr Jizerky. Na sebe jsem si zase nekoupila nic. Nestíhám. Na chalupě jsem nechala foťák, ale něco vyfotí Monika, tak po neděli snad dodám aspoň pár fotek.
Ale jinak všechno dobrý!
:)
Luxus samoty posledních dnů
Od pátku na chalupě. Skoro pořád jsem psala. Vždycky se stydím za to, jak je mi samotné dobře. Nemusím se na nikoho ohlížet. Mluvit. Komunikovat. Vstávat na čas. Z Kokořína jsem jela rovnou na seriálovou poradu. Připadalo mi zvláštní, že všichni mluví o světě, který jsme s Magdalénou vymyslely, jako o něčem, co existuje. Ty postavy už existují taky. Začínají dostávat tváře herců. Zvláštní ... doteď to byly jen výmysly v mé hlavě. Ten proces je fascinující. Výsledek vždy nejistý.
Doma jsem se dívala na internet, na videa s dívkami unesenými v Pákistánu. Otevřela jsem si pod tím diskuzi a bylo mi zle. Jsme vepřovej národ a plně si zasloužíme vepřovou hlavu státu.
Ach jo.
Novinky
Konečně jsme podepsaly smlouvu. Hurá. Takže píšeme za peníze, pokud do toho nevstoupí něco jako vis major, před čímž nás žádná smlouva nedokáže ochránit. Nemáme pořád název, takže si nemůžu ani založit nový štítek. Ale vzhledem k tomu, že pořád ještě nesmím prozradit téma, tak bych ho stejně asi musela nějak upravit.
Dnes mám kupříkladu na práci storyline dílů 9-12. To znamená, že musím vymyslet, co se v těchto dílech bude odehrávat, napíšu to do bodů (cca 3 strany A4/díl), ty pak vezmou do ruky scénosledisté, rozepíšou body do scén a postaví stavbu celého dílu (cca 10 stran A4) a scenárista pak podle toho napíše scénář dílu (cca 90 stran A4). Já se účastním pouze storylinů (napůl s Magdalénou) a pak scénářů - které píšeme na střídačku tři. Scénosledy jsou pro mě tak těžká věc, že je nepíšu. Je to mistrovská disciplína, na kterou se neustále hledají lidi, protože těch pár, co to umí, je neustále obsazeno. Hluboce před nimi smekám.
Včera byl Ivan vařit v kurzu u Pohlreicha a vrátil se nadšený.
Mně se o něm zdají erotické sny a můj muž k němu jde vařit.
A takhle je to u nás doma nějak se vším.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)