Do Thajska už nikdy, ani kdybych vyhrála první cenu za nejstupidnější telenovelu, tak tam nejedu (sošku si v tom případě nechám poslat poštou na dobírku).
Nemohla jsem psát celou pravdu, protože rodina by doma asi zešílela.
Hned na začátku dovolené jsem se otrávila jídlem. Nebo vodou. Nebo něčím. Nemohla jsem sedět, ani ležet, vůbec ne spát, jenom stát. Bolest žaludku jako kdyby se mi do něj zakousnul pes. Takže jsem musela do nemocnice na kapačky. Ležely tam většinou jen evropské bílé ženy se stejným problémem jako já nebo pak blbci, co jezdí na motorce jako blázni a bez přilby. Na příjmu za závěsem vedle mě ležel frajírek Rus, kterýmu doktor hodinu šil hlavu. Rus mu celou dobu šíleně nadával a když mu to šil kolem oka, tak brečel jako dítě. Celou dobu jsem se modlila: nechci umřít v Thajsku, nechci umřít v Thajsku. Což se mi povedlo a já jsem za to šťastná.
Sestřičky na klinice jsou krásné a bělí si obličeje, aby vypadaly co nejevropštěji. Tahle kosmetika stojí šílené peníze, tak jsem ráda, že já mám svoji bělobu zadarmo. Mnohokrát na ni místní poukazovali - včetně taxikářů. Však to dá taky zabrat - totálně se vyhýbat slunci.
Když už se zdálo, že jsem z otravy venku, šli jsme do drahé restaurace na pláži, abych měla jistotu, že svoji dietu (rýži a rybu) dostanu zaručeně čerstvou.
Johoho.
Skolilo nás to (tentokrát i s Kryštofem) znovu. Dalo mi hodně práce přemluvit svoje tělo a hlavně svoji vystresovanou hlavu, abych mohla opravdu odletět v termínu domů a zvládla všechny lety.
Na předposlední den jsme neměli ubytování, chtěli jsme ho strávit na pláži.
Já i ve stínu kolabovala, takže Kryštof sehnal na pár hodin klimatizovaný pokoj v hotelu, abych se měla kde schovat. Zaplatila jsem dva tisíce korun, abych později zjistila, že spím v posteli, která není převlečená, je v ní špína a vlasy. Chytla jsem vyrážku.
Po příletu rovnou k doktorce. Svrab to naštěstí není. Znova bolest žaludku, takže jsem včerejší odpoledne strávila na infekčním oddělení na Bulovce. Proti ostatním jsem byla naštěstí malý případ. Krásně jsem si popovídala se slečnou, kterou v sobotu pokousala na Bali opice. Tu hospitalizovali. Teda tu slečnu.
Já jsem doma a doufám, že se z toho vyhrabu. Jde to pomalu, ale jde.
Jsem šťastná, že žiju, kde žiju.
Miluju sníh a kalamity.
Miluju Evropu!
Léky v nemocnici dostanete v krásné papírové taštičce
Mé snídaně
Mé obědy a večeře
