Vánoční večírek

Nejhezčí vánoční večírek vždycky bývá v Liberci u Ivy Ouhrabkové v ateliéru. Tam chytnete vánoční náladu i kdybyste nechtěli. V tomhle prostoru si vždycky uvědomím, že i když mám ráda byty s minimem věcí a nábytku, za chvíli se v nich nudím a nemám si co prohlížet. Tady je to pastva pro oči a duši!

 

 

 

Láska nebeská u nás doma

 

V předvánočním období se snažíme přejíst se vánočními a zimními filmy, protože o vánočním čase se raději s někým setkáváme a na sledování tv čas není. Zatím se mi to ještě nepodařilo. Ačkoli už jsem několikrát měla puštěnou Lásku nebeskou, ještě nikdy jsem ji nedokoukala. Psi taky ne.

 

Stromek už stojí od první adventní neděle, abysme si ho užili taky. Mezi svátky tradičně odjíždíme pryč, tentokrát na Grand Canaria, a vracíme se až začátkem nepoetického ledna.

 

 

Dvě hodiny smíchu

Dnešní večerní program. Kamarádka advokátka neměla s kým jít na firemní představení, tak vzala mě. Jestli se chcete hodně zasmát a máte zkušenosti se sezením v kanceláři, šéfy a ředitelem, vřele doporučuju.

Mám pracovně tak strašně našlápnutej program, že je mi líto každý hodiny, kterou musím strávit něčím nesmyslným. Ale tohle bylo smyslně fajn.

Usínám ...

 

Fascinace zubním lékařem

 

Jsou situace, o nichž podvědomě tuším, že je nezvládnu.

Dnes jsme se Stelou ráno jely k novému zubaři, místo jsem přesně neznala, jen ho odhadla. Takže jsme vyrazily dřív. Všude zácpy, takže jsme i s mými vyteklými nervy dorazily na místo přesně. Pan doktor vypadal jak Cirkus Bukowsky - rozuměj jako P. Řezníček. Rentgen u křesla = dobrá zpráva. Bývalá zubařka Stelu nikdy nerentgenovala a při poslední bolesti řekla, že to nic není. Bukowsky viděl kaz jak prase pouhým okem. Bez nějakého domlouvání Stele píchnul anestezii a zub vytrhnul. Připadala jsem si opravdu jako v seriálu, neb Bukowsky téměř nemluvil, a když už něco polohlasem zamumlal - nerozuměla jsem mu. Byla jsem z něj tak fascinovaná, že jsem se k němu objednala taky.

 

Vyšly jsme ven a já jsem zjistila, že nezvládnu vyparkovat. A to mám zadní parkovací kameru! Stela pusu nacpanou krvavými tampony. Ani na šestý pokus to nešlo. Nejdřív jsem v sobě objevila cholerika, pak jsem brečela. Stela taky, plivala na zem auta ty zkrvavený obvazy. Kolem chodili jen důchodci, které jsem se neodvážila požádat o pomoc. Nakonec jsme se sebraly, že půjdeme pěšky na vlak (asi 1 km) a auto tam necháme. Po padesáti metrech chůze v dešti jsem viděla, že blízko mého auta zaparkoval bavorák. Rozběhla jsem se zpět a poprosila hezkého muže středního věku, aby mi vyparkoval. Tomu se to povedlo hned. Usmíval se a řekl, že mám hezké auto. Čekala jsem, že mě pozve na kafe, ale ne. Líbilo se mu jenom auto.

To už bych asi chtěla od života moc.

 

 

Křídla

Včera jsme konečně viděli Křídla Vánoc. Chtěli jsme si podržet zvláštní emoci z odjezdu Kryštofa a povedlo se. Jeli jsme rovnou z letiště do kina. Kryštofovu plachost nám navíc ve filmu připomněl Jakub Prachař v kostýmu zajíce. Užili jsme si to a režisérku obdivuju za její schopnost  vyprávět příběh úplně jinak, než jsme zvyklí.

Dávejte pozor na to, co si přejete.

Mohlo by se vám to splnit.

 

Tenhle film se do mě hodně zadřel.

Idylku nečekejte.

 

To Sydney

Ještě jsou ve vzduchu. Už od včerejška od 15.50 hod (s mezipřistáním v Emirátech). Loučení jsme zvládli hezky - asi i díky panákům a hojnému počtu zúčastněných.

Hezky se mějte!

 

 



Zážitek páteční noci

Letošní podzim máme nebývale emočně nabitý. O těch smutných událostech radši moc nepíšu, ale i těch pěkných je dost. Minulý pátek jsme byli na velké oslavě naší kamarádky advokátky a kdybyste ji viděli tančit a zpívat v minisukni s lurexovými punčocháčemi, tak si hned opravíte názor na právníky.

 

Dnes jsme měli lístky na Vojtu Dyka a B side band a byl to pro mě kulturní zážitek roku. Byl to předposlední koncert a zítra končí své vánoční turné ve Vídni. Uvést do varu Kongresové centrum natolik, že v závěru všichni vstanou a tleskají, to se nepovede každému. Vstupenky prý byly už dva měsíce dopředu vyprodané. Nedaleko nás seděli třeba Preissovi, Bartoškovi, Ondřej Brzobohatý s Táňou Kuchařovou ... a zjevně to byl zážitek i pro ně. Nejvíc tleskala paní Preissová, ta na sedadle doslova tančila, nevěděla jsem, na koho se dívat dřív.

 

 

Mladí celý večer balí, ještě nejsou hotovi. Asi nejde jen tak nacpat svůj dosavadní život do dvou kufrů ...

Já už jdu spát, usínám ... dobrou.

 

 

Blázinec

30 kg do kufru, 5 s sebou do letadla. Balení, pojištění, výměna peněz, vyřizování na úřadech, solárium, tetování, pařby ... během posledního týdne stihli víc než za celý rok.

Nedovedu si představit, že pozítří už jsme doma bez nich. (A že ten binec je možný do Vánoc uklidit ...).

 

 
 

 

Karel je nejvíc!

Mám takovou vánoční úchylku. Každý rok si pouštím vánoční desku Karla Gotta. Většinou u toho uklízím a jde mi to pěkně od ruky. Má to ovšem háček - musím u toho být sama, protože nesnáším cizí pohledy, které mě kradmo pozorují a vysmívají se mi. Desku točím dokola, dokud se mi nepřejí (nebo dokud někdo nepřijde domů).

 

Dnes jsem našla na youtube i jiné vánoční koledy a písně v podání Karla, mezi nimi i tátu, který má zůstat aspoň do Vánoc. A vzpomněla jsem si, jak jsem ji jako malá nechápala. Kam ten táta jako jde? A proč teda nezůstane do Vánoc? Co když už pro něj mají dárky?

Dětství je plný problémů a nezodpovězených otázek. Ne, že ne.

 

A ještě jedna navíc:

 

 

Místo uklízení zase jen kecám.

 

Věnec podruhé

Když jsem v neděli narychlo spíchla adventní věnec, tak můj muž nebyl spokojen. Prý je stejný jako loni. Takže jsem vyměnila kameny za staré ozdoby a skřipce na svíčky. Což mimořádně splnilo svůj účel, protože každý, kdo sedí u stolu, si je prohlíží a krásně o nich beseduje. Což miluju. Těším se na další návštěvy.

 

Rozhodla jsem se trochu věnovat domácnosti. V mém provedení to znamená, že jsem včera zakoupila nové chňapky a ty sto let staré propálené vyhodila. A taky jsem koupila novou rychlovarnou konvici (stará už byla životu nebezpečná). Problém trochu je, že je strašně hlučná. Netušila jsem, že se kromě funkčnosti a designu mám u konvice pídit i po decibelech. Když ji zapnu, mám pocit, že vzlétá boeing.

 

 

 

A včera jsem na aukru vydražila levně lžičky Nespresso a bezdotykový odpadkový koš (náš současný už nemá víko, takže při pohybu kuchyní vidíte a cítíte i to, co fakt nechcete). A v H/M Home jsem koupila lněný šedý ubrus na náš vánoční stůl. Když už si nebudeme dávat dárky, tak zkusím aspoň jinak prostřít. Ubrus jsme na stole neměli už spoustu let.

 

 

Happy

Kryštof s Monikou dostali vízum!

V sobotu skončila v práci Monika, Kryštof včera. Nevěděli, co bude, když ho nedostanou. Už s tím moc nepočítali.

Takže tuto sobotu odlítají do teplých krajin. Do Sydney. V pondělí tam Kryštof nastupuje do školy. Všechno je to za vteřinu dvanáct.

Hurá.

 

 

Zásadní zážitky dnešního dne

Začalo to hned ráno. Stela hledala čip na obědy (nenašla), mobil (nebyl dobitý) a nakonec si ještě nechala doma klíče. Naštvaně jí povídám: "Musíš se naučit být aspoň trochu praktická!"

Okamžitě jsem si uvědomila, čím to nebohé dítě trápím. 

Po kom by asi tak byla praktická? Po velkorysém otci? Podivínské matce? Faktem je, že si čím dál víc uvědomuju, že to nebude mít v životě jednoduchý. Ale ona už to má vymyšlený. Bude s námi bydlet a přispívat nám na domácnost (za pár let jí to dám přečíst). 

No tak fajn.

 

Druhý zážitek byl mnohem otřesnější: zkoušecí kabinka NEXT v Myslbeku. Vyděšeně jsem na sebe koukala ze všech stran do zrcadel: Tohle že jsem opravdu já?! Nejen ty tvary, ale barva, konzistence ... ne že bych o sobě měla nějaké přehnané mínění, ale přece jen ... naštěstí se z vedlejší kabinky ozvala nějaká medička: "Přesně takhle vypadaj mrtvoly na pitevně, viděla jsem to na praxi. Akorát jsou v horizontální poloze."

Přimlouvám se za přítmí v kabinkách. Kdyby tam bylo, určitě toho koupím víc!

 

 

V pasáži Lucerna krásná výstava o samizdatu.

Pamatujete si na knižní čtvrtky?

Když si vzpomenu, jak často jsem neměla co číst a dnes nevím, co si dřív vybrat, tak je mi blaze.

Krásnou čtecí dobu máme.

 

 

První adventní

 

Dnes jsem odevzdala 8. díl seriálu, posledních 10 dní jsem psala snad v kuse. Aspoň mám ten pocit. Těžko s tím jde skloubit cokoli jiného. Adventní věnec jsem jen narychlo spíchla, ještě ho nějak doplním, obměním ... možná.

Zítra pracovní schůzka v Praze, ve středu realizační porada. Během té doby už budu mít připomínky od drtg a odborných poradců, takže budu psát další verzi a připravovat se na nový díl. Aspoň zítra plánuju, že pojedu do Prahy dřív a pokochám se atmosférou a výzdobou. Letos jsme odbourali dárky, dostanou jen děti. Takže u nás pouze Stela. Musím říct, že je to neskutečná úleva, vědět, že nemusím nic shánět a zvažovat, kolik toho pro koho mám. Sejdeme se, Ivan uvaří, pomějeme se ... ale bez dárků. Jsme už hodně velká rodina a rozbalování darů pod stromečkem připomínalo kolikrát spíš cirkus u Berousků. Je to dost zajímavý pocit, vědět, že letos nic nedostanu. Vyloženě si ho užívám.