Jsem ztracená (ale mám si to kam zapsat)

Poslední tři dny jsem se snažila přemluvit svůj blog, aby načetl fotky, které bych ráda publikovala ve svém příspěvku. Nechtěl. Obě cesty: archiv fotek v počítači - blog, kterými to dříve šlo, teď hlásily error. Nevím proč. Napsala jsem správci. Žádná odezva. Volala jsem svému aj tý. Na nic jsme nemohli přijít. Je možný, že by byl blog tzv. plný? Nějak se mi tomu nechce věřit. Jestli si nějak představuju nekonečno, pak je to virtuální prostor ...

Dnes se mi to po dvouhodinovém přemlouvání nějak podařilo. Nevím jak. Vyslala jsem někam fotky, ty tam on-line leží a já si je mohla stáhnout. Ale kde leží, to fakt netuším. Tak jen kdybyste dlouho ode mě nečetli žádný příspěvek, bloudím v nějakém nekonečnu. Ale nevím, ve kterém.

 

Taky jsem uklízela v hromadách na psacím stole a našla poklady z Madridu. Koupila jsem si tak dva krásné zápisníky na výstavě Chagalla, to vlevo jsou vstupenky, pod nimi cukr z kavárny. Kamkoli jedeme, krademe cukry pro jednoho sběratele. A protože jsme milovníci kávy, vozíme jich vždycky plno. Ale to zklamání, když přijdeme do kavárny a oni mají jen cukr v dávkovači! (Ten nekrademe.)

 

Úplně dole dva maličké zápisníky z Tesca, velká sleva, nikdo je nechtěl. To mi připomnělo jednu příhodu, kdysi jsem dostala od kamarádky k narozeninám propisku, kterou prodávali v novinovém stánku u ní před domem. Kamarádka byla po operaci nohy a nikam jinam se nedostala. Tak mi koupila propisku za deset kaček (jinou neměli). A mě to tak nadchlo! Zaprvé, že se někdo kvůli mně dobelhá před barák a pak ten nápad, ta odvaha! Tužky, zápisníčky, obálky, desky, lepenky, lepítka ... to je můj svět. Takové dárky prostě miluju.