Kniha


Moje kniha se jmenuje Vířivka a nebude tlustá. Spíš hubená. Název je jak z červený knihovny, ale má svý opodstatnění. Vyjde v dubnu.
Byla to nejrychlejší akce, kterou jsem kdy zažila.
Hodinu poté, co jsem na blog napsala, že píšu knihu, se mi ozvala Romana Přidalová z nakladatelství Motto, teď už Albatros, jestli bych jí to pak nedala přečíst. Takže jednou v neděli večer (září) jsem jí rukopis poslala mailem a ona mi hned druhý den ráno volala, že se jí příběh líbí. Za týden byl přijat redakční radou a teď už mám dokonce smlouvu.

Pro mě je to věc nevídaná, protože scénáře, který píšu pro film a tv, jsou na dlouhý lokte a cesta od napsání příběhu ke smlouvě je v lepším případě na měsíce, v horším na roky, v nejhorším nedostanu nic. Včera jsem počítala, že mám v různé fázi rozpracování 8 projektů, z nichž jen tři jsou rozfinancovány. Skoro vždy píšu až po domluvě s producentem, ale ten zaplatí, až když nějaká tv projekt přijme, s filmem je to ještě horší. Málokdo jde do rizika, že by moji práci zaplatil bez ohledu na to, jestli se mu ji povede dotáhnout až k realizaci. Scénáře sice chce hned, ale pak se mi třeba měsíce neozývá, neodepisuje na maily, nebere telefony ... dokud sama nepochopím, že jsem akorát naplnila někomu koš, nebo ho inspirovala do tý míry, že mi z mých nápadů něco ne/nápadně ukradl.

Když mi teď někdo řekne, že by ode mě chtěl něco napsat, tak říkám, že jo, ráda, ale chci za svoji práci zaplatit. Často vidím udivený pohled, jestli to fakt myslím vážně, a téměř ve všech případech už pak nikdo nechce nic. Letošní rok je obzvlášť výživnej. Nikdy jsem si s takovou radostí nebrala od rodičů jablka, ořechy a brambory. Kdo by se s tím tahal. Si to koupím, ne? Tak letos se s tím tahám.
Už jsem přemejšlela i nad brigádou, ale nechci do kanclu, to radši fyzickou práci. Jednu jsem si vybrala a ta mě vlastně přivedla k prostředí, ve kterým se moje kniha odehrává. Na brigádu jsem nenastoupila, ale prostředí jsem využila.

Příští rok mi bude padesát a vyjde moje první kniha. Asi jsem k ní musela dostárnout.
Nevím, jestli z ní budete nadšeni, není tam totiž žádnej humor. A když už, tak černej.
Ale ten příběh jsem napsat potřebovala a mám ho ráda.

A jak jste s vaší prací spokojeni vy? To by mě opravdu zajímalo!


13 komentářů:

  1. Ja už, našťastie, som spokojná s prácou doma na dôchodku :-) Ale posledné roky som bola v práci nešťastná, nepáčila sa mi, bol tam aj otrasný čisto ženský kolektív. Tam by ste mali námetov na písanie! A o tom kradnutí, to je fakt naozaj tak. Nielen vo vašej sfére, aj v obyčajnej kancelárii sa to deje. Prídete na nejaký nápad, ako zlepšiť niečo v práci, poviete to pred kolegyňou a tá sa o pár dní predstaví s vaším nápadom pred šéfom. Ešte horší prípad je ten, keď poviete o nejakom nápade šéfke, tá ho odmietne, ale o pol roka príde s tým istým ako s nápadom zo svojej hlavy. Toto sa zažila, to si nevymýšľam. Prajem vám, aby si kniha našla svojich čitateľov.

    OdpovědětVymazat
  2. Těším se až si knihu koupím! A na ten černej humor se vyloženě těším. Co se tedy spokojenosti v práci týče, tak docela závidím svému muži, který je tak spokojen s tím, co dělá, že je to snad až hmatatelné a popravdě někdy až otravné:-D Já si tak nějak stále myslím, že moje místo je někde jinde. Ale bohužel asi pro mou rodinu, ta práce, kterou bych chtěla dělat, by finančně zrovna plodná nebyla. Takže zatím sloužím svému muži:-D S úsměvem. Adéla

    OdpovědětVymazat
  3. Těším se moc, až vás budu mít doma :-)
    No a v práci ... 22 let už jsem inventárním číslem v jedný firmě zaměřený na prodej a servis zemědělský techniky. Samý chlapi. Samý šrouby. A tak už třetím rokem peču dorty. Doma. A společnost mi dělají další dva šrouby. Teda chlapi. Teda synové. A až mi bude padesát, snad už budou dost postavení na svých nohách a já konečně budu mít ten svůj hogofogo podnik pro radost sobě i lidem. Máme na to ještě devět roků. To stihneme dodělat obě střední i vejšku. :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Moje první knížka vyšla letos, po padesátce. A s tím se nabalila další práce, která mě opravdu baví. Takže konečně jsem spokojená :)

    OdpovědětVymazat
  5. Taky mi bude příští rok padesát. Strašně ráda čtu a čtu tak moc, že si knížky půjčuju v knihovně, jinak by mě zavalily. Napsat knížku bych moc chtěla, ale neumím to. Vlastně to mám úplně opačně než Vy. Mám dobře placenou práci, ale moc mě nebaví. A to, co mě baví,to pořádně neumím a ani mě to neuživí. Myslím, že jste na tom líp ;-) Píšete skvěle a na knížku se těším.

    OdpovědětVymazat
  6. Taky mi bude příští rok 50. 26 let podnikáme s manželem, máme malou firmu s 10 lidmi . V této firmě dělám to, co je potřeba, od uklizečky po manažerku. Každý den se do práce moc těším a jsem v ní ráda. Nebylo to vždycky úplně sluníčkové, ale časem si to vše nějak sedlo, a za ten pocit svobody to určitě stojí. Dcera by chtěla taky podnikat, tak ji v tom podporuju. A finance. Ono to vždycky nějak dopadne. Ale velice s pokorou vzpomínám na vánoce, kdy byly děti malé a já jsem neměla ani na kapra, abych mohla zaplatit faktury.

    OdpovědětVymazat
  7. To jsou strašně krásný příběhy! Moc vám děkuju.

    OdpovědětVymazat
  8. Lucie, na Vaši knihu se moc těším, koupím si ji. // Učím angličtinu, jsem OSVČ a svoji práci miluju. Po vysoké škole jsem nastoupila na částečný úvazek do banky a zbytek času jsem učila pro jazykovou školu angličtinu. A pak jsem si vymyslela, že se osamostatním a budu učit hlavně malé školkové děti angličtině. Začátek byl dřina, ale teď už učím osmý rok, jsem teď na mateřské, ale i při ní si udržuji pár dětských kurzů a kurzy pro seniory, moc mi to tak vyhovuje. // Zdravím Vás a přeji fajn zbytek týdne. Tereza

    OdpovědětVymazat
  9. Gratuluju ke knížce, už se na ni těším. Já jsem s prací spokojená maximálně, dělám to, co mě baví. Knihovničím.

    OdpovědětVymazat
  10. Luci gratuluji ! Já jsem spokojená, do práce chodím ráda. Iveta

    OdpovědětVymazat
  11. Na knížku se už taky moc těším. To, co dělám, mě baví, studovala jsem na to 8 let na vysoké (a neopakovala jsem ročníky). Ale ta práce mě baví kvůli lidem, kteří tady dělají. Všichni trochu ujetí svým způsobem, každý skvělý ve svém oboru a statisticky 75% kolegů je mužského pohlaví, takže jiný přístup k životu a problémům. Proto mě ta práce hodně baví, navíc nás živí, takže spokojenost.

    OdpovědětVymazat
  12. Moc gratuluju!! Mám radost.


    Obdivuju lidi, co do něčeho jdou a nezůstanou naplno zaměstnaný. Já zůstávám, pracuju víc než na plný úvazek - jinak bych neměla na byt, stravu a další vzdělávání. Nic jinýho vlastně nekupuju, žádné oblečení, přístroje, dovolené, boty, brýle, to je u mě až na dalších místech za profesním vzděláváním, setkáváním se s kolegy na seminářích atd. Mám to štěstí, že pracuju s dobrýma odborníkama a máme kamarádské vztahy a na pracovišti je důraz na dobrou práci. Pro lidi s duševním onemocněním. Plat malý. Někdy je mi to líto, že nemám vůbec nic, bydlení v Praze je drahý a když jdu s kolegy dvakrát třikrát týdně na levný oběd, což mě baví, zbyde mi nula nebo mínus... naštěstí vždycky něco vydělám navíc (i když taky za malý sazby na hodinu) a nějak to vyjde. To jsem vděčná.
    A nejvíc jsem ráda, že v naší organizaci si můžeme práci trochu přizpůsobit - kdo chce, vede nějakou skupinu, kdo chce, má víc individuálů, kdo se na to cítí, dělá příjmové pohovory, já dělám i něco kreativního s lidmi - a jsem ten, kdo ty projekty napsal, podílí se na nich a napsal je tak, že mi na ně dají magistrát apod. peníze (nic velkýho:- ) a zůstává mi i činnost jako dávat aktuality na web a vyrábět letáčky, jaký chci a to mě baví hodně. Tohle přizpůsobování práce spíš lidem je skvělý, ale na druhou stranu, kdyby to nebylo a víc se po naší výkonnosti šlapalo, měli bychom někdy aspoň nějaký odměny navíc.

    OdpovědětVymazat
  13. Udělala jsem spoustu chyb, teď jsem díky nim skončila jako prodavačka v obchodě s oblečením. Občas je to ve všech směrech výživné, ale měla jsem obrovské štěstí na kolektiv, zlaté holky. Práce mě díky tomu baví, nikdy jsem nečekala, že můžu být štastná v čistě dámském kolektivu, vždycky jsem směřovala přesně opačně...

    OdpovědětVymazat