sobota 30. června 2018

Cestou od prádla k nádobí

... píšu. Kariéra uklízečky a hospodyně má opět navrch. 
Už chápu, proč tolik knih ženských autorek je plných frustrace, pokud píšou příběhy ze současnosti. Ono je těžký nepsat trochu i o sobě, když pracujete se svojí fantazií, zkušenostmi, potřebami ... pořád jste tam i vy. Málokdo se umí potlačit a neprojektovat se. Teď nemluvím o stylu, tam je to žádoucí.

Často si vzpomenu na Virginii Wolfovou, která napsala esej Vlastní pokoj. Říká v ní, že ženy, aby se mohly stát spisovatelkami, musí mít peníze a vlastní pokoj, aby v něm mohly psát. 
Nejsem závistivá, ale když občas slyším, v jak luxusních podmínkách píší moji mužští kolegové, tak najednou ... no ano, závidím. Když pracuje muž, všechno ostatní jde stranou. Když pracuje žena, musí si to nějak zařídit. Myslím, že to neplatí jen u psaní.
Takže: dnes celá rodina na výletě, já u pc. Dobrovolně a ráda. Šťastná, že můžu bez vyrušení psát. 

Občas mi pomáhá Tobi.




15 komentářů:

  1. Já teď poslední rok oba kluky hrozně buzeruju. Jakmile odloží špinavé nádobí na linku, vyfotím, pošlu na mesenger se vzkazem, že jsme žádnou služku do domácnosti nenajali. Tomu předcházela intenzivní lekce č. 1: Nádobí z pokoje nepřeskakuje do kuchyně samo. Dřív byly fotodokumentace skoro obden. Už se frekvence prodlužují. Ale je to boj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Výbornej nápad, zavedu, díky! Ale kdyby šlo jen o nádobí na lince, tak ani nehlesnu!

      Vymazat
    2. Haha! To s tými odkazmi cez messenger mi je akési povedomé :-)

      Vymazat
  2. Lucie, jak výstižné. Taky pracuji doma a raději se nebudu rozepisovat. R.

    OdpovědětVymazat
  3. Dokud neběží pračka a myčka, mam pocit, že si ke své práci nemůžu sednout.

    OdpovědětVymazat
  4. A čo byt v Prahe? Nevyužívate ho na písanie?

    OdpovědětVymazat
  5. Velmi výstižné. Je to nekončící boj bez ohledu na věk ostatních rodinných příslušníků. Ponořit se do psaní jsem stejně schopná jen když jsem SAMA. Muži, alespoň ti, co znám, se bez potíží ponoří, i když jim děti skáčou po hlavě. Ono hlavně děti záhy pochopí, že musí jít za mámou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by moji kolegové nesnesli. Ti jsou zavření v pracovně a děti jim nosí kafe a jídlo :)

      Vymazat
  6. Dnes jste se mi absolutně trefila do mé životní situace, boje....když slyším moje drahé kolegy a kamarády mluvit o rovnoprávnosti obou pohlaví, a představím si jak ty jejich kecy končí u dveří jejich domovů. Jak je možné že mít rád svou práci a být jí pohlcen je výsada jen mužů a žena za to stejné platí neverending stresem a výčitkami svědomí? Díky za tento článek i za tento blog, moc mě bavíte.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Já jsem zas ráda, když se někomu strefím do chuti!

      Vymazat
  7. Mí drazí rodiče teď bydlí s námi v našem 2+1. Člověk by nevěřil, že bude uklízet i po těch starých... jen jim to nesmím říct, bo nám věnovali svůj byt a nastěhují se do našeho. Už aby to bylo a já si v klidu uklízela “jen” po těch mých chlapech ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. I do mé momentání situace jste se přesně trefila. Někdy se lituju, ale někdy si zas říkám, že ti chlapi jsou vlastně o hodně ochuzení. Poměr zmíněných fází je asi 9 ku 1... ;-)

    OdpovědětVymazat