Přeju si umírat doma.
Mezi svými, svými knížkami, svými ozdobami.Ve svých peřinách.
Když mi mé děti děkují za něco, co jsem pro ně udělala, vždycky jim říkám - vrátíte mi to, až budu potřebovat. A moc věřím, že se na mě jednou nevykašlou. Až pro ně nebudu moct udělat vůbec nic a naopak budu čekat na jejich pomoc. Nikdo nechceme být na obtíž a stejně valná většina z nás bude.
I koloběh života má své začátky a konce.
A není to pouze záležitost věku.
Potřební můžeme být dřív, než je nám milé.
Třeba zítra ... brrr ... i když to nikdo nechceme.
Nedávno jsem četla zajímavou myšlenku psychologa, který psal, že i když v rodině panují ideální vztahy, není dobré se zbavit svého majetku a přepsat ho na děti či jiné příbuzné. Protože to, že po nás něco zůstane, je zajímavý bonus i pro ty nejhodnější potomky. Bohužel žijeme v době, kdy člověk má cenu, když něco má. Ale asi to tak bylo odjakživa.
Nejde primárně o velké majetky, ale i ty hodiny na poličce po pratetě mají svou cenu. I když hlavně vzpomínkovou. A ta se počítá taky!
Určitě mi Soňa M. odpustí, že jsem dnešní článek komplet zkopírovala z jejího blogu.
Přijde mi totiž hrozně důležitý. Viz níže./Soňa/
Každá nadace má svůj význam. Kdybychom podporovali každou z nich, jsme na mizině. Ale tak jako každý z nás je jiný , tak je i ta či ona nadace nám bližší víc nebo míň.
V pondělí začíná kampaň mobilního hospice Ondrášek . Nemůžu si pomoct, ale vždycky si vzpomenu na fotku, kdy Svatka leží v posteli a kousek od ní svítí vánoční stromeček. Obklopená svými blízkými. A i když jsem sledovala její práci a život a boj s rakovinou na dálku, sejmulo mě to víc, než jsem čekala.
Dle výzkumů 78 procent Čechů by si, přálo zemřít doma. Děje se téměř pravý opak: nejčastěji umíráme v nemocnici (60 %) nebo v ústavech dlouhodobé péče (9 %).
Mnoho lidí neví, že je možné strávit poslední dny v životě doma a že existují odborné služby, které umožňují dožít v domácím prostředí nemocným, kteří si to přejí a mají v tomto podporu svých blízkých. A protože víme, že to jde, rozhodli jsme se pro velkou informační kampaň. Pořádáme ji u příležitosti Světového dne hospiců letos poprvé.
Kampaň proběhne od 9. do 15. října v Ostravě a okolí a v rámci médií po celé ČR. Zapojily se firmy, obchůdky i restaurace. Ve Forum Nová Karolina a ostravské pobočce IKEA budou instalovány simulace pokojů s polohovacím lůžkem a pomůckami, které běžně používáme. Chceme tak lidem ukázat, že dožít doma je opravdu možné. V ostravské MHD jsou umístěny letáčky. Kampaň odstartuje 9.10. Papučovým dnem, kdy lidé, kteří se chtějí zapojit a podpořit hospice a myšlenku umírání doma, přijdou do práce v papučích.
Nejjednodušší způsob jak projekt podpořit je TADY.
Pěkný den,
OdpovědětVymazatponěkud vážné téma, přesto tak důležité k zastavení a zamyšlení se... momentálně jste mi úplně maximálně kápla do noty, něco na ten způsob právě v sobě hodně řeším... bohužel málo z nás se může plně vzdát své práce, aby se postaralo o své nejbližší, protože posléze už se není kam vrátit, na druhou stranu opovrhuji tím systémem, který kašle na ty, co už nejsou tolik potřební a na ty v produktivním věku klade skoro nemožné nároky... :) Z tohoto úhlu pohledu, že i já časem budu na obtíž, jsem se zatím na záležitost nedívala... díky... za otevření i takového téma...
Pěkný říjen, Peťka :)
Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost.
OdpovědětVymazatTake jsem to resila i bez hodin po pratete...udelala jsem maximum.Rada,babicka mi na obtiz nikdy nebyla.Hezke dny JP
OdpovědětVymazatNevím, ale já nějak netoužím po tom, aby mi mé děti myly po...zadek a utíraly mi sliny. O tom také může umírání být, není to jen, že ležíte ve své posteli, a ne v nemocnici...
OdpovědětVymazatA udělat to pro druhé - upřímně, krásně se o tom teoretizuje, ale praxe - to je jiná.
Já to uskutečnila dvakrát, nechala jsem v tom kus života, dodnes na to nechci myslet, sice jsem splnila to, co jsem slíbila, ale poznamenalo mě to navěky. Každý umírá jinak, někdo odejde snadno, jiný zápasí a je to moc bolestné.
Teď, když se to blíží další blízké osobě, už na to nemám sílu. Ani s deseti hospicy, protože ta služba vám pomůže přes den, ale noci máte na starost jen vy. A může to trvat ne týdny, ale měsíce...
Alena
Přesně tak, umírání doma není o těch chvílích, kdy je milující rodina poskládaná okolo postele a snaží se užít poslední chvilky. Je tam spousta negativních emocí, i když se člověk snaží sebevíc. Vyprovázíme už několikátého člena rodiny. Je nás na to hodně, střídáme se, a i když je máme (měli jsme) rádi a ani jednoho z nich bychom neposlali "umřít do nemocnice", máme toho všichni plný zuby. Kdyby nás na to bylo míň, tak to nedáme.
VymazatMám naprosto stejný názor. Taky jsem se léta starala doma a některé konce s plenami, nehybností a bezmocností jsou téměř nad síly člověka. Synovi jsem řekla, že si v žádném případě nepřeju, aby se o mne takto staral. Kvůli němu i kvůli sobě. A z toho vyplývá, že netrván na tom, že zemřu doma. Když budu mít štěstí, zemřu rychle. A to bych moc ráda.
VymazatNad tématem smrti a umírání přemýšlím pořád. Tady je to přesně ten případ, kdy má mince dvě strany. Na jednu je to neskutečně vyčerpávající pro ty, kteří se o umírajícího starají - jak fyzicky, tak emočně. Na druhou stranu je to pro toho, kdo umírá, opravdu lepší, osobnější, tráví víc času s milovanými. Zažili jsme to. Je fakt hodně těžké rozhodnout, co je lepší.
OdpovědětVymazatMilá Lucie. Maminka zemřela doma, sestru jsem až do posledních dní její těžké nemoci také dokázala opatrovat, ale o tatínka, který byl po úrazu mozku rok a půl apalik (i když na mne reagoval), jsem už doma pečovat nedokázala. Myslím si, že ve svých 50-ti letech, jsem toho zašila dost a stojím za příslovím: "Co tě nezabije, to tě posílí"... Je potřeba vážit si života, už jen to, že ráno zvedneme nohy z postele a dojdeme si na záchod, je velký dar. Krásné dny Vám přeje Vaše čtenářka a obdivovatelka Magda.
OdpovědětVymazat