Kde byste chtěli umírat vy?


Přeju si umírat doma.
Mezi svými, svými knížkami, svými ozdobami.
Ve svých peřinách.
Když mi mé děti děkují za něco, co jsem pro ně udělala, vždycky jim říkám - vrátíte mi to, až budu potřebovat. A moc věřím, že se na mě jednou nevykašlou. Až pro ně nebudu moct udělat vůbec nic a naopak budu čekat na jejich pomoc. Nikdo nechceme být na obtíž a stejně valná většina z nás bude.
I koloběh života má své začátky a konce.
A není to pouze záležitost věku.
Potřební můžeme být dřív, než je nám milé.
Třeba zítra ... brrr ... i když to nikdo nechceme.
 
Nedávno jsem četla zajímavou myšlenku psychologa, který psal, že i když v rodině panují ideální vztahy, není dobré se zbavit svého majetku a přepsat ho na děti či jiné příbuzné. Protože to, že po nás něco zůstane, je zajímavý bonus i pro ty nejhodnější potomky. Bohužel žijeme v době, kdy člověk má cenu, když něco má. Ale asi to tak bylo odjakživa.
Nejde primárně o velké majetky, ale i ty hodiny na poličce po pratetě mají svou cenu. I když hlavně vzpomínkovou. A ta se počítá taky!
 
 
Určitě mi Soňa M. odpustí, že jsem dnešní článek komplet zkopírovala z jejího blogu.
Přijde mi totiž hrozně důležitý. Viz níže.

/Soňa/
Každá nadace má svůj význam. Kdybychom podporovali každou z nich, jsme na mizině. Ale tak jako každý z nás je jiný , tak je i ta či ona nadace nám bližší víc nebo míň.

V pondělí začíná kampaň mobilního hospice Ondrášek . Nemůžu si pomoct, ale vždycky si vzpomenu na fotku, kdy Svatka leží v posteli a kousek od ní svítí vánoční stromeček. Obklopená svými blízkými. A i když jsem sledovala její práci a život a boj s rakovinou na dálku, sejmulo mě to víc, než jsem čekala.

Dle výzkumů 78 procent Čechů by si, přálo zemřít doma. Děje se téměř pravý opak: nejčastěji umíráme v nemocnici (60 %) nebo v ústavech dlouhodobé péče (9 %).
Mnoho lidí neví, že je možné strávit poslední dny v životě doma a že existují odborné služby, které umožňují dožít v domácím prostředí nemocným, kteří si to přejí a mají v tomto podporu svých blízkých. A protože víme, že to jde, rozhodli jsme se pro velkou informační kampaň. Pořádáme ji u příležitosti Světového dne hospiců letos poprvé.
Kampaň proběhne od 9. do 15. října v Ostravě a okolí a v rámci médií po celé ČR. Zapojily se firmy, obchůdky i restaurace. Ve Forum Nová Karolina a ostravské pobočce IKEA budou instalovány simulace pokojů s polohovacím lůžkem a pomůckami, které běžně používáme. Chceme tak lidem ukázat, že dožít doma je opravdu možné. V ostravské MHD jsou umístěny letáčky. Kampaň odstartuje 9.10. Papučovým dnem, kdy lidé, kteří se chtějí zapojit a podpořit hospice a myšlenku umírání doma, přijdou do práce v papučích.

Nejjednodušší způsob jak projekt podpořit je TADY.
 

8 komentářů:

  1. Pěkný den,
    poněkud vážné téma, přesto tak důležité k zastavení a zamyšlení se... momentálně jste mi úplně maximálně kápla do noty, něco na ten způsob právě v sobě hodně řeším... bohužel málo z nás se může plně vzdát své práce, aby se postaralo o své nejbližší, protože posléze už se není kam vrátit, na druhou stranu opovrhuji tím systémem, který kašle na ty, co už nejsou tolik potřební a na ty v produktivním věku klade skoro nemožné nároky... :) Z tohoto úhlu pohledu, že i já časem budu na obtíž, jsem se zatím na záležitost nedívala... díky... za otevření i takového téma...
    Pěkný říjen, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost.

    OdpovědětVymazat
  3. Take jsem to resila i bez hodin po pratete...udelala jsem maximum.Rada,babicka mi na obtiz nikdy nebyla.Hezke dny JP

    OdpovědětVymazat
  4. Nevím, ale já nějak netoužím po tom, aby mi mé děti myly po...zadek a utíraly mi sliny. O tom také může umírání být, není to jen, že ležíte ve své posteli, a ne v nemocnici...
    A udělat to pro druhé - upřímně, krásně se o tom teoretizuje, ale praxe - to je jiná.
    Já to uskutečnila dvakrát, nechala jsem v tom kus života, dodnes na to nechci myslet, sice jsem splnila to, co jsem slíbila, ale poznamenalo mě to navěky. Každý umírá jinak, někdo odejde snadno, jiný zápasí a je to moc bolestné.
    Teď, když se to blíží další blízké osobě, už na to nemám sílu. Ani s deseti hospicy, protože ta služba vám pomůže přes den, ale noci máte na starost jen vy. A může to trvat ne týdny, ale měsíce...
    Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, umírání doma není o těch chvílích, kdy je milující rodina poskládaná okolo postele a snaží se užít poslední chvilky. Je tam spousta negativních emocí, i když se člověk snaží sebevíc. Vyprovázíme už několikátého člena rodiny. Je nás na to hodně, střídáme se, a i když je máme (měli jsme) rádi a ani jednoho z nich bychom neposlali "umřít do nemocnice", máme toho všichni plný zuby. Kdyby nás na to bylo míň, tak to nedáme.

      Vymazat
    2. Mám naprosto stejný názor. Taky jsem se léta starala doma a některé konce s plenami, nehybností a bezmocností jsou téměř nad síly člověka. Synovi jsem řekla, že si v žádném případě nepřeju, aby se o mne takto staral. Kvůli němu i kvůli sobě. A z toho vyplývá, že netrván na tom, že zemřu doma. Když budu mít štěstí, zemřu rychle. A to bych moc ráda.

      Vymazat
  5. Nad tématem smrti a umírání přemýšlím pořád. Tady je to přesně ten případ, kdy má mince dvě strany. Na jednu je to neskutečně vyčerpávající pro ty, kteří se o umírajícího starají - jak fyzicky, tak emočně. Na druhou stranu je to pro toho, kdo umírá, opravdu lepší, osobnější, tráví víc času s milovanými. Zažili jsme to. Je fakt hodně těžké rozhodnout, co je lepší.

    OdpovědětVymazat
  6. Milá Lucie. Maminka zemřela doma, sestru jsem až do posledních dní její těžké nemoci také dokázala opatrovat, ale o tatínka, který byl po úrazu mozku rok a půl apalik (i když na mne reagoval), jsem už doma pečovat nedokázala. Myslím si, že ve svých 50-ti letech, jsem toho zašila dost a stojím za příslovím: "Co tě nezabije, to tě posílí"... Je potřeba vážit si života, už jen to, že ráno zvedneme nohy z postele a dojdeme si na záchod, je velký dar. Krásné dny Vám přeje Vaše čtenářka a obdivovatelka Magda.

    OdpovědětVymazat