Víkend

Harrachov je místem mého dětství a mládí, strávila jsem tu pod skokanskými můstky spoustu času. Velmi často jsem mrzla, protože jsem si nechtěla vzít teplou bundu ani oteplovačky, abych v nich nevypadala tlustá.
Festival na travnaté ploše dojezdu mamutího můstku je skvělý nápad (Lou Fanánka Hagena, který celý festival organizuje), zejména proto, že se tu už nikdy asi  skákat nebude. Můstek je ve špatném technickém stavu a nikdo nemá zájem (a peníze) mu zase vrátit lesk a slávu. Ani české skokanstvo už nevozí medaile jako za dob pana Rašky či později Pavla Ploce.
Někdy bych chtěla napsat sportovní film.
 
Prožít víkend mezi klobásami, pivem a pankáči už jsme nutně potřebovali, moc se nám tu líbilo. Největší zážitek jsou Tatabojs, je to naše oblíbená kapela, ale nevěděli jsme, že ji máme až tolik rádi. Takže teď u nás doma hrajou na plný pecky. Bohužel ne živě.
 
Zítra ráno odběry krve.
Dřív jsem to neměla ráda, teď už je mi to otupěle jedno.
 









 
 
 

6 komentářů:

  1. Ten šťastný výraz, to je najviac, napriek nášmu ,,polčasurozpadu,,:-)
    A ja mám ešte k tomu túžbu na Stelin zostrih hlavičky!

    OdpovědětVymazat
  2. Nostalgie jako blázen. Od roku 1998 jsem hrozně ráda na skoky či lety do Harrachova jezdila, a i když českých diváků bylo poskrovnu, Poláci a Němci dokázali navodit nádherně bouřlivou atmosféru. Minulý týden jsem si zrovna vzpomněla na povídku Oty Pavla "Pohádka o Raškovi" a dostala jsem opět chuť si ji přečíst. A vůbec sportovní film by byl príma :) Terka

    OdpovědětVymazat
  3. Opět zdravím! Ta ze sobotní fronty od palačinek ;-)

    OdpovědětVymazat