Den jsem začala tupým koukáním z postele do zahrady. Před rodinou tomu říkám přemýšlení.
Pak jsem vytáhla notebook na terasu a začala psát.Bála jsem se, jestli mi to vůbec půjde.
Pokaždý, když začínám psát novou věc, mám úplně posvátnej pocit a mráz mi leze po zádech.
Opravdu totiž nikdy nevím, jestli ze mě něco vytryskne nebo ne.Nemívám poznámky, jen si to sumíruju v hlavě.
Často se mi stane, že začátky přepisuju a měním. Ne vždycky zvolím hned napoprvé tu správnou cestu, kudy do příběhu vlízt.
A animovanej film pro děti, u kterýho se nebudou nudit ani dospělí, to je dost vysoká laťka. A příběh je jen začátek. Pak hrozně záleží na animaci, jak se povede.
Premiéra je předběžně naplánovaná na září 2019 (ačkoli já jsem skoro ještě ani nezačala).
Ale to vůbec není měřítko.
Až napíšu tak 15-20 stran, pošlu to producentovi, jestli si jako rozumíme (a jestli si zasloužím smlouvu).
Zatím mám jen jeho důvěru a hodně volnou ruku.
A taky se zeptám, jestli o tomhle psaní můžu prozradit něco konkrétnějšího, nebo jestli musím mlžit.
Ale předem tuším, co mi řekne:LUCIE, VY JSTE SE SNAD ZBLÁZNILA!