Začínám

Den jsem začala tupým koukáním z postele do zahrady. Před rodinou tomu říkám přemýšlení.

Pak jsem vytáhla notebook na terasu a začala psát.
Bála jsem se, jestli mi to vůbec půjde.

Pokaždý, když začínám psát novou věc, mám úplně posvátnej pocit a mráz mi leze po zádech.

Opravdu totiž nikdy nevím, jestli ze mě něco vytryskne nebo ne.
Nemívám poznámky, jen si to sumíruju v hlavě.

Často se mi stane, že začátky přepisuju a měním. Ne vždycky zvolím hned napoprvé tu správnou cestu, kudy do příběhu vlízt.

A animovanej film pro děti, u kterýho se nebudou nudit ani dospělí, to je dost vysoká laťka. A příběh je jen začátek. Pak hrozně záleží na animaci, jak se povede. 

Premiéra je předběžně naplánovaná na září 2019 (ačkoli já jsem skoro ještě ani nezačala).

 

Dnes jsem napsala prvních 7 stran, psala bych i dál, ale bojím se, že až si to zítra po sobě přečtu, tak to poletí do koše. I když mě to hrozně bavilo.
Ale to vůbec není měřítko.

Až napíšu tak 15-20 stran, pošlu to producentovi, jestli si jako rozumíme (a jestli si zasloužím smlouvu).

Zatím mám jen jeho důvěru a hodně volnou ruku.

A taky se zeptám, jestli o tomhle psaní můžu prozradit něco konkrétnějšího, nebo jestli musím mlžit.

Ale předem tuším, co mi řekne:
LUCIE, VY JSTE SE SNAD ZBLÁZNILA!

Samota

Dnes jsme měli celá velká rodina odjet na Lipno.

Odjeli.

Ale beze mě a Cherry.

Potřebuju si v klidu přemejšlet, číst, utříbit názory, a taky si chci odpočinout od Steliny puberty. A Stelina puberta si nutně potřebuje odpočinout ode mě. Dva měsíce spolu doma jsou prostě moc. Po xx letech výchovy svých děti jsem přišla na to, že kluci se svou pubertou buď chodí někam (bůhvíkam) ven nebo s ní tráví čas v pokojíčku u pc. Holčičí puberta je s námi doma. Je všude. Rozlejzá se a vylejzá i z koutů, kde by to unavená matka nečekala. A ty hovory! A problémy! A strachy, že v nový škole bude nejtlustší, nejhnusnější a nejblbější.

Já jsem tohle nikdy nezažívala, protože mi bylo dost jedno, co si o mně kdo myslí. A je mi to více méně jedno dodneška. Jedu si svůj život, svoji šťastnou linku. Neubližuju a nenechám si ubližovat.

To mi tak nějak k žití stačí.

 

Na zítřek mám velký plán.

Snad klapne.

Jinak mi sklapne.

 

 

 



Takové to domácí filosofování

/zdroj pinterest/

 

Včera jsem si prohlížela fotky ze sbírky strašně starých vánočních ozdob, které si koupila jedna sběratelka (tohle není ta sbírka, ale typ ozdob ano). Paní kvůli tomu zrušila stavební spoření.

V tu chvíli jsem pocítila cosi, co jsem nezažila spoustu let. Svíral se mi krk, nemohla jsem dýchat, po zádech mi lezl mráz ... ne, nebyl to infarkt, ale závist.

Samotnou mě to tak překvapilo, že jsem se s tím musela svěřit svému muži. Ten na mě zůstal užasle koukat, jako kdybych mu sdělila, že mě začalo bavit vaření.

 

Já: Víš, po takový sbírce taky toužím, ale i kdybych na ni měla někdy peníze, tak vůbec netuším, jak se k ní dostat. V aukci jsem ani jednu z těch ozdob neviděla nikdy. A ta nemožnost takovou sbírku někdy mít, držet ji v ruce a radovat se z ní, to mi asi způsobilo bolest.

I: Tenhle pocit vůbec neznám.

Já: Tys nikdy nezáviděl?

Dlouhá dramatická pomlka, jako ve filmu

I: Naposled asi na základce. Když tu nic nebylo - kola, lyže, desky zahraničních kapel ... a my neměli příbuzný v cizině, ani známý, který by nám to mohli sehnat.

Já: My měli. Proto mě tenhle pocit asi doběhnul až teď.

Takhle my si doma filosofujeme.
Je s námi opravdu velká zábava!


 



Intraorální já

Tak tohle je mé intraorální já.

Pomalu zakončuju svoji dva a půl roku trvající stomatologickou misi. Řekla bych, že jsem v zubařském křesle strávila nějakou tu stovku hodin. Jen tenhle týden v pondělí pět a dnes dvě hodiny.

Mám radost, že jsem se k tomu odhodlala a že jsem díky své kamarádce, která si vytřískala v závodě na kolečkových bruslích přední zuby, našla i já svého (jejího) zubaře.

Sice bych za ty peníze měla asi notebook ze zlata, jenže genetika naší rodiny (co se zubů týče) je hodně neúprosná. A psát se dá přinejhorším i propiskou.

 

Tento týden byl celkově zdravotně náročný, samé obchůzky a kontroly.

Zajímavý je, že u každýho specialisty vždycky zjistím, že buď mi něco chybí nebo přebývá.

Radši nikam nechodit!

 

 

 

 

Dokument

ČT avizuje na letošní podzim spoustu zajímavých dokumentů.

Včera běžel film ze Severní Koreji V paprscích slunce, zmanipulovaný dokument o jedné pchjongjangské rodině, která "poslušně vykonává rituály režírované státní ideologií".

Normálně nám lezl mráz po zádech.

Určitě stojí za vidění, už jenom pro připomenutí naší vlastní totality, na kterou spousta lidí tak ráda zapomíná. Život Korejců, kteří jsou doslova odříznuti od civilizovaného světa, nahání strach a hrůzu. Stela si myslela, že je to několik desítek let starý film, připomnělo jí to černobílé filmové týdeníky. Jenže tohle je něčí současnost a realita.

 

Máme se dobře.

Moc dobře.

 

K vidění zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11044976427-v-paprscich-slunce/21556227020

 

 

Patro v kuchyni

aneb jak zmenšit už takhle malou kuchyň.
Nebo spíš nafouknout?

Dnes přijeli truhláři přidělat do kuchyně patro a osadit posuvné staré dveře, které jsem koupila na inzerát. Byly krátké, tak k nim dodělali spodní kus. A nasadili na pojízdné háky. Jsem z jejich práce naprosto nadšená. Sice nosí pracovní ponožky v sandálech, ale dělají absolutně přesně, vychytávají detaily a vymýšlejí drobnosti, které usnadňují manipulaci s nábytkem. Jsou z Mělníka: http://www.sginterier.cz/

 

Do dveří jsem zamilovaná, fotila jsem je ještě neumyté, nenapadlo mě je nejdřív vydrhnout.

Ale zase takovej rozdíl to není, jen skla se blýskají, oprýskanost zůstala. Původně jsem dveře chtěla natřít, ale tak moc se nám líbí, že takhle nejspíš zůstanou.

Já vím, není to kafe pro všechny.

Ale pro mě jo.

Vypíglovaný interiéry mě nebaví.

 

 

 

 

 

 

Duševní potrava

Nestíhám se teď začíst do velkého příběhu, jsem nesoustředěná.

Kratší věci ale hltám. Objednala jsem si pár starých čísel Hosta a jsem na vrcholu blaha. Tam jsou úvahy, fakta, myšlenky, které já sama neumím tak dobře zformulovat, ale potřebuju se jimi zabývat. Kvůli duševnímu klidu.

Z beletrie jen nová kniha IO, tentokrát detektivka (jak to, že najednou všichni píší a točí detektivky?). Kritika ji překvapivě pochválila, na to není Irena vůbec zvyklá. Moc jí to přeju.

Norský slovník pro Stelu, kouká na norské seriály a filmy, a překladač nestačí.
Leporela pro Tobíse, bohužel se zatím literaturou pouze dáví.

Dřevostavby (poslední 3 ročenky), protože možná budeme rozšiřovat náš dům. Jsme tu pořád všichni na jednom place, už si připadáme jak Homolkovi.

Dnes jedu SAMA do bytu.
Přemýšlet a srovnávat si myšlenky.
Luxus.

Nabídka práce pro příští týdny, kterou jsem dostala, opět jedna velká neznámá.

Animovaný film pro děti. Od autora komiksu jsou vykoupena práva, existují postavy, situace, chybí nosný příběh. Celé se to musí poskládat dohromady, domyslet, vyvtipnit a přiblížit dnešním dětem. Předloha je klasika, stará desítky let. Víc říct nemůžu.

To jsem na sebe teda zvědavá!

Amanda

Dnes umřela.

V noci jsme spolu ještě couraly po zahradě, uvnitř se jí špatně dýchalo. Pak jsme spolu tři hodiny spaly na gauči a zase ven.

Těsně po obědě už bylo jasné, že je to trápení. Pro všechny, ale hlavně pro ni.
Celé odpoledne jsme byli pospolu na zahradě, už jenom ležela.
Četla jsem jí, hladili jsme ji. Několik hodin. Párkrát jsme si mysleli, že už je konec, ale nebyl.
Pak přijel rodinný veterinář, dal si kávu a čerstvý koláč, a uspal ji.

Leží v zemi vedle Jenny.
Já nejdřív neurol, pak panáky, k tomu Léto s kovbojem.
Teď spát.

Amando, moje lásko, dobrou noc.

A co děláte v jednu ráno vy?

 

Od té doby, co se mladí vrátili z AU a máme Tobiase, je všechno u nás doma dost jinak. Hodně jsme spolu pohromadě a je s podivem, že si nelezeme na nervy. Fakt ne. V úterý se k nám přijeli vykoupat do bazénu (to ještě bylo vedro) a dosud neodjeli. Takhle nějak to u nás chodí i s návštěvami. Dnes chtěla přijet babička, ale opravdu už není volná jediná postel. Tak přijede zítra, to odjíždí synovec, takže bude i peřina :)

 

Špatná zpráva posledních dnů je, že Amanda je těžce nemocná. Jsme rádi za každý den, kdy jsme ještě pospolu. Bere spoustu léků a musíme jí píchat denně heparin. Snaží se a bojuje, nevzdává to. Ale smutný to je. Moc.

 

 

 

Víkend

Harrachov je místem mého dětství a mládí, strávila jsem tu pod skokanskými můstky spoustu času. Velmi často jsem mrzla, protože jsem si nechtěla vzít teplou bundu ani oteplovačky, abych v nich nevypadala tlustá.

Festival na travnaté ploše dojezdu mamutího můstku je skvělý nápad (Lou Fanánka Hagena, který celý festival organizuje), zejména proto, že se tu už nikdy asi  skákat nebude. Můstek je ve špatném technickém stavu a nikdo nemá zájem (a peníze) mu zase vrátit lesk a slávu. Ani české skokanstvo už nevozí medaile jako za dob pana Rašky či později Pavla Ploce.

Někdy bych chtěla napsat sportovní film.

 

Prožít víkend mezi klobásami, pivem a pankáči už jsme nutně potřebovali, moc se nám tu líbilo. Největší zážitek jsou Tatabojs, je to naše oblíbená kapela, ale nevěděli jsme, že ji máme až tolik rádi. Takže teď u nás doma hrajou na plný pecky. Bohužel ne živě.

 

Zítra ráno odběry krve.

Dřív jsem to neměla ráda, teď už je mi to otupěle jedno.

 

 

 

 

Víkendový program

... snad až na tu dechovku.
Ale kdo ví!

PÁTEK 4.8.2017
HLAVNÍ STAGE
11.30    12.00    Krkonošská dechovka
12.20    13.00    Zputnik
13.20    14.00    Apple Juice
14.25    15.10    Five O'clock Tea
15.40    16.30    Plexis
15.40    16.30    Plexis
17.00    17.50    Imodium
18.20    19.20    Xindl X
20.00    21.00    Mňága a Žďorp
21.40    22.40    Tata Bojs
23.20    00.20    Vypsaná fiXa
01.00    02.00    Queens of Everything
ACOUSTIC STAGE:
19:20    20:00    Jiří Schmitzer
21:00    21:40    SPS
22:40    23:20    Totální nasazení
00:20    01:00    Lety Mimo

SOBOTA 5.8.2017
HLAVNÍ STAGE:
11.40    12.20    1st Choice
12.50    13.35    Kohout plaší smrt
14.05    14.50    Synové výčepu
15.20    16.10    Doctor P.P.
16.40    17.30    E!E
18.10    19.10    Krucipüsk
19.50    20.50    Visací Zámek
21.30    22.45    Tři sestry
23.25    00.25    Václav Neckář
01.05    02.00    DeBill Heads
ACOUSTIC STAGE:
19.10    19.50    Peter Shabby
20.50    21.30    Pirates of the Pubs
22.45    23.25    Záviš

Právě teď

Letošní prázdniny jsou ještě víc než jindy návštěvové.
Užíváme si to, na všechny máme čas a oni mají čas na nás.

Většina hlavního děje se odehrává na terase, kde se vaří, jí, sedí, leží, čte, povídá, zpívá až do noci, pije, suší se tu prádlo, leží tu psi a občas tu i někdo usne. Včera jsem to počítala - myčka jela za den pětkrát.

 

Stinnou stránkou jsou jen mega nákupy a málo místa na spaní. Někdy se sejde tak nesourodá společnost, že prostě nejde strčit někoho k někomu do pokoje, musí se to promyslet. Ale občas se zkrátka stane, že se v jedné posteli (šíře 140 cm) ráno probudí dva až tři nesourodí, na které už jinde místo nezbylo. Takže jsme přijali určitá opatření. Do obýváku jsme koupili přes Vivre ještě jeden gauč - tentokrát dvoumetrový a rozkládací, a ke mně do pracovny gauč, který lze mávnutím kouzelnýho proutku změnit v postel. Ani jedno ale zatím nedorazilo, takže jsem opět udělala změny v pracovně, aby tu zbylo místo aspoň na matraci. Na té dneska spím já a vedle mě (doufám, že na zemi) Cherry. V ložnici je totiž Ivan, Stela a Amanda, ve Stelině pokoji jedna kamarádka, v Kryštofově pokoji Kryštof, Monika a Tobi, a v pokoji babiček druhá kamarádka.

Zítra to třeba bude zase trochu jinak, přizpůsobujeme se momentálním potřebám spáčů.

 

Tak dobrou a hurá na matraci!