Vary

Kdybych to tušila, tak bych opravdu zainvestovala do šatů. A do bot taky. Ale nakonec je to stejně jedno, nejsem žádná filmová hvězda.
V únoru jsem napsala scénář s názvem Karavan, možná si vzpomínáte na naši slavnou předloňskou dovolenou obytným autem. Kdyby ne, najdete ji ve štítku Obytné auto. Tehdy jsem si řekla, že to byl tak hrozný a zbytečný zážitek, že ho musím někdy zužitkovat. Stalo se. Ale nic z toho, co jsme zažili my, ve scénáři není. Karavan mi posloužil jen jako leitmotiv vánoční neromantické komedie o vícegenerační rodině, kde se všichni mají tak trochu netradičně rádi.

Scénář jsem přihlásila do soutěže Filmové nadace, která oceňuje dosud nerealizované scénáře. Komise se rozhodla můj scénář ocenit. Ještě spolu s Lucií Klein Svobodovou (Pírko), Radkem Bajgarem (Teorie tygra) a Jaroslavem Žváčkem (Kobry a užovky). V závorce jsou díla minulá, teď všichni měli samozřejmě nový projekt.
Byla jsem z toho v šoku.
Asi jsem měla štěstí, že díla se posuzovala anonymně. Moje jméno žádnou uměleckou hodnotu nemá, jsem ta, co píše levný seriály.  A stejně tak levně se ke mně hodně lidí z mojí branže chová. Mám pocit, že kolikrát si ani nepřečtou scénář, který jim pošlu. Rovnou čekají růžovou slátaninu. Přitom napsat pár dílů seriálu je mnohem větší dřina, než si svobodně napsat film.

K obědu jsem si za odměnu dala svíčkovou.
Ale jenom se čtyřma!