Nedělní ráno

jsme strávili ve Veletržním paláci. Kavárna CAFE JEDNA, která je volně přístupná, je otevřená od půl desáté a galerie od deseti. Byli jsme tam nejdřív skoro sami, ale brzy se zaplnila. Vřele ji doporučuji, mají úžasný jídelní list, po letech jsem snídala studenou ovesnou kaši s malinami. Nevěděla jsem, co dřív si vybrat. Zážitek!

 

Na výstavy jsem nejdřív vůbec nechtěla jít, protože jsem si ráno omylem místo jednoho prášku na tlak vzala dva a byla jsem jak mátoha. Ale když už jsme tam byli .... nelitovala jsem.

Nejsilnější je určitě instalace umělce Aj Wej-wej, která je jeho pohledem na uprchlickou krizi. Možná vám tohle téma přijde zprofanované, ale tady zjistíte, že o něm vlastně nic nevíte. Protože známe jen její odraz prostřednictvím politiků a médií, většina z nás žádnou osobní zkušenost nemá. Já sama třeba nemám absolutně jasno, jak se k celé té tragédii postavit. Zjistila jsem, že jsem humanista a zároveň velký sobec (sobec utlačuje humanistu), protože nenávidím jakékoli utrpení, ale zároveň se bojím o svobodu, kterou mám(e).

 

Aj Wej-wej se vydal do Řecka, Turecka, Jordánska, Izraele atd., aby si vytvořil vlastní názor opřený o vlastní zkušenost. V jednom uprchlickém táboře v řeckém městečku posbíral věci, které tu zbyly po uprchlících, nechal je vyprat a vyžehlit, a vytvořil z nich velmi působivou instalaci. Nazval ji Laundromat.

 

 

 Aj Wej-wej

 

Tohle už není žádná instalace, ale Stromovka