Trochu kýče

Ráno mi sousedka povídá: To je hrozný, žijem jak kolotočáři. Děti spěj u vás ve stanu, v ložnici se mnou spal v posteli Dasty, v druhý posteli Laky, a Petr v kuchyni na gauči.

(Dasty je jejich pes, Laky sousedovic potulný pes, Petr manžel.)

A já jsem si uvědomila, že tohle jsou ty nejvíc prima prázdniny. Hlídáme tři holky, protože sousedi chodí do práce, a jsou to přesný vesnický prázdniny, jaký si pamatuju z dětství. 

Sice blahořečíme našemu rozhodnutí pořídit si dva jedináčky, protože sestry se rvou a nadávají si jak o život, ale je to i náramná zábava (když nejsme jejich rodiče a můžou nám klidně říct ty vole). 

Podvědomě pořád přemýšlíme, co s tou chalupou, ale já přehazuju rozhodnutí na muže, a on zase na mě. Takže to necháváme vyhnít a jdeme radši do hospody.

Nějak to ne a ne všechno dozrát (těch rozhodování máme víc).

Jenže my vůbec nejsme řešiči.

Mám spoustu fotek v novém mobilu, jenže ten mám zprovozněný jen napůl, protože jakýmsi omylem jedeme se Stelou na stejný ID, a když mi někdo volá, tak to zvoní nám oběma. Navíc nemám přetažený kontakty, takže je vždycky překvapením, kdo se na druhým konci ozve. O komunikaci fotek z mobilu s pc si můžu nechat jen zdát.

Čtu Kunderu a zase je to dobrý.