Poslední den prázdnin

Dnes příprava do školy: kadeřník, obaly na sešity, drogerie, komiks a společný oběd.
Je fajn mít dceru.
(I když někdy na sebe štěkáme jak hyeny.)
Devátá třída.
Letošní školní rok bude pro mě nápor na nervy.

Ach, ty letní noci

Včera jsem dostala zajímavý dopis od zdravotních sestřiček, které čtou můj blog (většinou na noční službě), a když se tam pár dnů nic neobjeví, tak jim to kazí náladu, protože jsou na zaselucii závislé. Prosily mě, abych každý den napsala aspoň dva řádky, např. že je noc, já píšu a doma máme binec. Že je to tak nějak uklidní.

To mě pobavilo, protože těmhle postům o ničem se snažím vyhýbat. Říkám si, že to nemůže nikoho zajímat. Ale tenhle týden mám opravdu (hlavně mentální) honičku, tak napíšu jen to, že sedíme dlouho do noci na terase a že je to prima.

Zítra už se snad vzmůžu na nějaké téma.

Zdravím do Motola!

Film

Během sledování olympiády jsme s mamkou zvládly i jeden film.
Na Slovensku získal spoustu cen.
Vynikající Emília Vášáryová hraje vyléčenou alkoholičku, bývalou filmovou hvězdu, která hledá cestu k dospělému synovi a jeho rodině. Skvělý zážitek, ale hodně temné.
Závěrečný obraz matky a syna v bazénu, to je pro mě emoční skvost.

Olympiáda

Poslední dny spím v obýváku na gauči, abych v noci mohla pohodlně sledovat olympiádu. Viděla jsem live všechny naše medaile! Dneska přijela moje mami, jsme samy, a taky budeme ponocovat. Ona je ještě mnohem větší fanoušek než já, sleduje spoustu sportů.

Tento týden skoro nepíšu, jen dotahuju resty.

Tak třeba jsem jezdila půl roku s propadlým techničákem, ale dobrý, na druhej pokus mi technickou dali. V předsíni nám visej na věšácích ještě zimní věci, ty vytřídím zítra. A taky si chci upravit obočí a nalakovat nehty na nohou. Prostě titěrnosti, který pořád odkládám, ale teď nastal jejich čas!

I. je se Stelou na víkendu Jizerských draků, což jsou (většinou už bývalí) basketbalisti. Jezdí už takhle spolu dvacet let. Jen chlapi a děti. Nikdy jsem pořádně nevěděla, co se tam děje, protože děti měly zakázáno o tom před maminkami mluvit. A vydržely to! Takže až po letech jsem se od Kryštofa dozvěděla, že často spal na lavici v hospodě a taky několikrát svého otce v noci marně hledal. Teď jezdí Stela, ale už se to taky obrátilo. Místo, abych nakázala svému muži, že ji má hlídat, tak prosím ji, ať tatínka sleduje, aby se nezpil do němoty.

Nicméně zatím vždycky všichni všechno přežili.

Když jedou někam s dětmi ženy, mají tendenci všechno příšerně přeorganizovávat.

Párkrát jsem se něčeho podobnýho zúčastnila, ale ani mě, ani Stelu, to nebavilo.

Dokonce jsme musely soutěžit!

Tak čao, já už zase musím k obrazovce!

Natřu to

Dnes jsem přijela navečer z pracovní schůzky, vyvenčila psy a začala připravovat hostinský pokoj pro moji mamku, která zítra přijede. Přemístila jsem nábytek a na zdi se objevily čmouhy. To se mi nelíbilo. Napadlo mě, že pokoj teda vymaluju. Barvu základovku mám doma vždycky, v naší rodině je to nutnost asi jako bobkový list. Ale nenašla jsem váleček a tyč na něj, takže jsem jenom zatřela štětcem čmouhy.

Pak jsem se podívala na chodbu, a víc než jindy mi začaly vadit fleky, které jsou vesměs od jízdy na skejtu, kolečkových bruslích, koloběžce a všem, na čem se u nás permanentně někdo prohání. 

Naše chodba je totiž k tomu jako stvořená.

Takže jsem ty fleky taky natřela na bílo. Aby to jako bylo čistý. Akorát, že podklad je do růžova, takže teď máme chodbu jako kdyby ji vymaloval Vladimír Komárek, určitě znáte jeho obrazy. 

O patinu jsem se nesnažila, ta už stejně nefrčí.

Příběh naší růžové chodby je takový, že jsem ji chtěla od malíře vymalovat na brokátově šedo, jenže on z míchárny barev přinesl tenhle odstín. A byl už chudák takovej starej a udřenej, že jsem mávla rukou a řekla jsem si, že až odejde, tak to přetřu nějakým jiným odstínem.

No a máme to takhle už pár let.

Pan malíř mezitím umřel.

Určitě najdu jinýho, ale pořád nejsem rozhodnutá, jakou barvu sem dát.

Pohrávám s tabulovou černí, ale nevím.

Počkám, až zbrousíme a natřeme podlahy, pak mě třeba něco napadne.

Dvě zdánlivě stejné lopatky.

Tu vpravo mám dlouho a mám ji ráda, tak jsem si zakoupila stejnou novou.

Problém je ovšem v tom, že stará lopatka je zakončená zelenou gumou a nová zelenou umělou hmotou. Zřejmě se tím snížila cena, ale výsledek je ten, že se na ni nedá namést smetí.

Takže používám zase tu starou.

To asi nebude ta "trvalá udržitelnost, která je hlavní hnací silou a nedílnou součástí ikea strategie".

Neudržitelně ji vyhodím do tříděného odpadu, ať se aspoň recykluje. 

Od výjimečnosti k masovosti

 Vlevo stará obálka, vpravo nová ... aneb jasno na první pohled

Nahoře starý výtisk, dole nový.

Možná to nevypadá, protože ne každý si dá do obýváku obraz slona zadkem napřed, ale je to celý takový divně echt deutsch

Před dvěma roky jsem si objednala předplatné německého časopisu, který mě dost oslovil svými nezvyklými ex i in-teriéry. Během těch dvou let se ale úplně proměnil. Výjimečné bydlení nahradilo jiné, říkám mu občanské. Pro mě už inspirace nula.

Takže jsem si na rok předplatila úplně jiný časopis, z Anglie, je to střelba naprázdno, nikdy jsem ho neměla v ruce, jen se mi líbily ukázky.

Co se týče virtuální inspirace na internetu, je na mě až příliš virtuální.
Mám ráda něco v ruce, chci si to štosovat a vracet se k tomu.
Ani pinterestu jsem nepropadla, sem tam kouknu, ale minimálně.

Nedávno jsem si všimla, že na trhu bude nový měsíčník pro ženy, který se netají tím, že bude masový. Určitě to bude pecka, protože za 12,90 Kč má 100 stran. To znamená, jedna strana čtení skoro jen za desetník. Více ZDE.

Vzhůru do stáda!

Julieta

Stela, když nemá po ruce kamarádky, tak po mně vyžaduje program.

Jedna z nevýhod práce z domova je, že to vypadá, jako byste nic nedělali. Prostě jen sedíte u pc, příp. dlouho koukáte doblba. Jen těžko vysvětlujete, že v těch koukacích chvílích právě vrcholně přemýšlíte.

A že někdy, ó ano, se vám nejlíp vrcholně přemýšlí vleže!

Takže včerejší program byl kino.

Stela chtěla jít na Matky na tahu, to jsem odmítla, tu křeč si dovedu představit i bez filmu.

V mém věku už mi nikdo nevnutí, že ženy se baví stejně zábavně jako muži.

Ne, v tomhle je fakt nedotáhneme.

Takže Almodóvar.
Tentokrát není tak ujetý, úchylný a přesexualizovaný, ale příběh opět skvělý.
Jeho filmy prostě zbožňuju.

Asi nejsem ta správná panna

Každý rok, když se blíží moje narozeniny, se dočítám o tom, jaké jsou panny a jaká já rozhodně nejsem. Letos nově i v Nových proměnách bydlení. Mimochodem tohle číslo je fajn, ale uklízecí puntičkář (mimo jiné) nejsem, a už ze mě asi nikdy nebude. Naštěstí. Mám spoustu jiných životních úkolů a radostí.

P.S. Olympiáda mě brzo zničí. Zase jsem viděla skoro všechno, včetně finále Usaina Bolta ve čtyři ráno. Tohle už asi nikdy nedospím!

Dnes v růžové

Nějak se mi nashromáždily růžové věci.
Asi jsem na růžovou dostala chuť.
Takže jsem v ní ráno odjela na jednání.
Moje spoluautorka málem omdlela.
Ona byla pochopitelně elegantní.

V aťasu

Včera porada v aťasu. Prohlídli jsme si nová prostředí, která jsme viděli jen obrysově, neb tam byla tma. Na scenáristech se dá ušetřit například tak, že jim nerozsvítíte. Pro nás je důležité vědět, kde jsou okna a dveře, abysme věděli aspoň to, kudy postavy vcházejí a vycházejí.

Napsat scénář dobře i technicky, je občas nadlidský úkol.
Kór když ho píšete naslepo, bez znalostí dekorace.

Seděli jsme ve svetrech, chvílemi pršelo, a v Lipencích zatím herci venku točili scény, jak se opalují a mažou krémem. Rozhodně jsme jim nezáviděli.

Večeře s producenty (drinky, historky z natáčení i ze života), taxíkem domů a bez sprchy spát (ráno jsem to napravila).

Ale psům jsem voněla, očuchávali mě oba.

Pěkně po švýcarsku

Jen párkrát do roka se vidíme s mojí švýcarskou sestřenicí a jejím mužem, tentokrát v jejich detašovaném bydlišti v Lbc. Oba jsou pro mě ohromným zdrojem radosti a materiálu pro mé psaní.

Jejich domy, věci, oblečení, podlahy i wc mísy jsou nejčistší, jaké jsem kdy viděla. Když se řekne dokonalost vždycky si představím jejich domácnost.

Oni to takhle mají rádi, baví je uklízení a zároveň je hodně baví život a cestování.

Tentokrát mi Zuza hodně pomohla s postavou pro můj příští příběh, kterou jsem pořád dostatečně neviděla. Jde o drobnosti a detaily, ale když nevíte, jaké má postava rituály, jakým způsobem čistí kuchyňskou linku nebo jak vypadá její pyžamo, nemůžete ji začít věrohodně psát.

Aspoň já teda ne.
Zase jsem o kousek dál.

 Nikde se nic neválí

 Jejich uklizené šuplíky miluju! Vždycky si aspoň jeden vyfotím.

 Moje hrdinka

 Na otevírání skleněných ploch jsou potřeba speciální rukavice, aby nikde nebyly otisky prstů.

Tady by se vraždilo!

 Na sedačce jsem se nakonec i válela. Ale nejdřív jsem měla strach, že ji ušpiním

 Podlaha v garáži. Nejen, že tam můžete chodit bosi, ale já bych se neštítila z ní ani jíst.