středa 23. března 2016

Půl čtvrté ráno

Včera jsme se Stelou koukaly v ČT24 na ty hrůzy v Bruselu.
Nedokázala pochopit to hlavní, PROČ tohle někdo dělá, proč si neváží svého života a životů ostatních. Na to se špatně odpovídá, protože to jde zcela mimo chápání normálního člověka.
Nedávno se v jedné diskuzi pod mým článkem čtenářka Hanka zajímavě rozepsala, že chce, aby její děti šly na náročnější školu i proto, aby musely překonávat v životě překážky. Vím, jak to bylo myšleno, ale zároveň mám obavu, že naše děti budou překonávat takové překážky, o kterých se nám ani nesní. Resp. sní, ale v tom nejhorším snu.

Zatímco generace mých rodičů se pořád ještě vyrovnává s komunistickou minulostí a zápasí s nejnovějšími technologiemi, díky kterým už skoro nedokáže zapnout mobil a televizi, dále buď z nutnosti nebo ze sportu obíhá veškeré akce a zlevněné nákupy, co jich jen ve městě je, moje generace řeší hypotéky na lepší bydlení, pracovní stres, deprese, a šikanu ve školách. Nechci si ani představit, co budou jednou řešit moje děti. (E)migraci?

Včera v Parlamentních listech jedna ekonomka radila, abychom investovali do nemovitosti s pozemkem, na kterém se dá něco pěstovat, a vlastním zdrojem pitné vody. To do budoucna znamená žít soběstačně. Peníze můžou být k ničemu.

Na blozích diskutujeme o tom, jestli jako IKEA jó nebo né, jakej krém na ksicht, fotíme uklizenou domácnost, food, food styling a co jsem pěkného ušila, upletla nebo přečetla. Kéž by tahle pohodička byla jednou dopřána i našim dcerám!

Tolik mé myšlenky v půl čtvrté ráno.


24 komentářů:

  1. Zdravím po ránu ....opravdu je to začátek konce. Paní ekonomka má pravdu. Bohužel vyhlídky za 50 let jsou děsivé. Nebude jídlo, voda, přírodní katastrofy. Místo orné pudy máme skladovací haly a řepková pole. Vytrácí se zdravý selský rozum.
    Hezké velikonoce všem Martina

    OdpovědětVymazat
  2. Jsou to krásné "problémy", které řešíme my bloggerky. A taky bych si moc a moc přála, abych je mohly řešit i moji potomci... Taky mě to občas semele... Ale říkám si, že právě i díky blogům se setkávám s lidmi, kteří myslí jinak, udržují hodnoty a ukazují je lidem. (Ne všechny, samozřejmě...)
    Moje cesta, jak "bojovat", je udržení tradic a povědomí o tom, jak žili naši předkové, o jejich moudrosti i dovednostech. Proto mám tak ráda i Velikonoce, které jsou dnes často nenáviděné. Vidím v nich kořeny, hloubku, smysl...
    Věřím, že jednou budu s vnoučaty zdobit kraslice, ne přežívat někde v zákopu. Chci být optimistka...
    Krásné Velikonoce všem!
    P.

    OdpovědětVymazat
  3. Lucie, krásně napsáno. Až z toho mrazí! Jak bojovat proti někomu, kdo si neváží života? Hodnoty jejich společnosti jsou jinde. Zajímalo by mě, jestli by projevovali stejnou lítost jako my evropané nad jejich utrpením obráceně nad tím evropským. nejde házet všechny do stejného pytle, ale kulturní rozdíly jsou asi nepřekonatelné... vztah k ženám, k dětem a taky psům..taky se bojím, co bude. Markéta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neprojevovali.....4 měsíce žil ten parchant, co vraždil v Paříži , mezi nimi a nikdo z těch " hodnejch " muslimů ho neprásknul....mlčící většina vlastně s jejich útoky souhlasí....
      Jestli se Vám zdá můj názor moc radikální, tak je to proto, že jsem prostě " naštvaná ". Velmi slušně řečeno. Martina

      Vymazat
  4. Perspektiva vypadá opravdu nemile, ale otázkou je, zda vůbec bylo v historii období, které nabízelo optimistický výhled. Vždy jsou to krátké záblesky a platí pouze pro uričté oblasti naší planety. Žít se ovšem musí dál, jen je těžké si představit, co může člověk, ze své pozice, pro posun k lepšímu udělat. Jako děti jsme měly ve třídě skříňky plné plynových masek, které jsme pravidelně čistily. Nemohla jsem v nich vydržet ani vteřinu a bylo mi jasné, že mi žádnou valnou ochranu neposkytnou. Moc mě to netrápilo. Většina dětí má v sobě zdravou touhu žít, bez ohledu na okolní situaci. Nerada bych dětem dnes a denně připomínala, že nás čekají katastrofy, ale dala jim spíš pocit jistoty a rodinného zázemí. To je možná to, co já cítím jako důležité pro život ve velmi nejisté době. Díky za příspěvek. Přenášíme si věcičky sem a tam, mrmláme nad nedůležitými věcmi, necháme se vystresovat nesmyslnnými činnostmi a je to úplně mimo.





    OdpovědětVymazat
  5. Luci, omlouvám se za následující slova, ale je to prostě na hovno. Snažím se moc si tuhle pitomou situaci nepřipouštět, ale vyhnout se jí prostě nejde. Oba syny mám už ve věku, kdy si sami vytváří svůj názor a vnímají víc než dobře, že se to ve světě sere, uvědomují si hrozbu islámistů, potažmo atentátů a když se s patnácileťákem bavíme o jeho budoucnosti, která směřuje ke studiu architektury a on to završí slovy, že stejně bude válka, takže mu vzdělání bude nakonec k ničemu ... co na to říct? Pořád doufám a možná i naivně věřím, že se všechno uklidní a bude dobře, ale je tam to "ale". Nezbývá než vysílat maximum pozitivní energie, což se dá v případě špatných zpráv dost těžko, ale prostě musíme, kvůli sobě, kvůli dětem ...

    OdpovědětVymazat
  6. Veľká Noc má moment Svetla, s ktorým v živote sa dá vstúpiť do udalostí smrti, zničenosti, postihov....keď sa spomínajú veľkonočné tradície a protiľudské správanie ľudí...Kristus.
    Sú to sviatky Zmŕtvychvstania.

    OdpovědětVymazat
  7. Zdravím Lucie, píšu tady komentář poprvé. Studuji bezpečnost (ano to jde :D) a mám občas pohled z více úhlů. Proč to udělali? Dělají to právě proto, aby vyvolali ten strach a obavy- nevyvíjejí tlak násilím, ale tím strachem z něj. často jsou to lidé, kteří vyrůstali v prostředí plném násilí. Ani si neuvědomujeme jaké máme štěstí, protože žijeme v oblasti, kde je dlouho mír. Žijeme v kulturním prostředí, kde má lidský život jednotlivce vysokou cenu, není to tak všude.
    Nenechte se ničit strachem, i když je hrozné co se stalo.
    (Mimochodem historie potvrdila, že žena hájící děti a domov je nesmírně houževnatá. Není horšího protivníka.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná spousta z nich ano, ale velká část těch atentátníků vyrůstala v normálním prostředí, v Evropě, dostalo se jim vzdělání. Asi se pak chtěli odvděčit? Nevím, můj selský rozum to nechápe. Je mi hodně ouzko, smutno a mám velký vztek.
      Andrea

      Vymazat
  8. Milá Lucia, včera som celý deň po správach o udalostiach v Bruseli myslela na to, do akého sveta sa narodili moje vnúčatká a musím priznať, že som si preberala obavy o deti ktoré má asi každý rodič, lebo to je prirodzené a obavy ktoré sú novodobé, o ktorých sme donedávna nemali ani potuchy. Starosti o budúcnosť našich detí a vnúčat nadobudli uplne iný rozmer.To čoho sme sa báli sa nám teraz v porovnaní s tým, čoho sa bojíme teraz zdajú uplne malicherné...

    OdpovědětVymazat
  9. Lucie, mluvite mne z duse. Zrovna vcera jsem o tom premyslela take... Jsem dite osmdesatych let, prozila jsem stastne detstvi. Detstvi v miru! A uprimne by mne jiste nenapadlo, ze v "civilizovanem" svete to bude kdy jinak. Mam strach, strach o to, co bude. Strach, v cem a jak budou jednou zit moje deti...
    V devadesatych letech tady, v Recku, vysla kniha s "proroctvim" jednoho duchovniho z pevninskeho Recka. Az mrazi z toho, co se v nem pise, to co predpovedel v roce 1994- a co mu od te doby vyslo nebo ne- spis vyslo. Nicmene i on tam pise o dulezitosti kusu zeme pro pestovani...
    Moc zdravim... T

    OdpovědětVymazat
  10. Dobrý den Lucie, jako kdybyste mi četla myšlenky. Děkuji. Lenka

    OdpovědětVymazat
  11. Ty myšlenky máme asi všichni stejný. Všichni stejně černý.

    OdpovědětVymazat
  12. Milá Lucie, dostala mne Vaše slovní hříčka (e)migrace. V roce 1985 jsem měla možnost k emigraci a neodešla jsem. Nikdy jsem nelitovala, ale jsem ráda, že naše děti jsou kosmopolitní, umí jazyky a nebojí se žít jinde. Hezké dny Vám přeje Magda.

    OdpovědětVymazat
  13. ... ten kus země s vodou... Myšlenka pěkná, jen do chvíle, kdy někdo přijde a řekne: "To je moje, běž pryč". Vypadá to, že přežijí jen ti bez soucitu a skurpulí. Nevím, co svým dětem říci. To, jak je vychovávám, jim k ničemu nebude. Uvnitř sebe strašně křičím. Je to obrovská škoda, zdálo se, že Evropa měla dobře nakročeno.

    OdpovědětVymazat
  14. ...vrací se nám evropanům, jako bumerang, co se naše kultura a politika po staletí snažila vnucovat kolonizacemi jiným kulturám. Obchodujeme se zbraněmi...Byli všichni tak naivní a mysleli si, že je tam budou dávat do muzea? Nárůst nezaměstnanosti v Evropě se stal snadným nástrojem, jak dělat propagandu muslimské ideologii a nabízet novou alternativu a naději k lepším obzorům, oproti dekadenci v křesťanském světě(dovoluji si to komentovat, protože jsem čtvrt století žila v blízkosti tohoto problému v zahraničí). Oni nemají co ztratit, ale my hodně! Stali jsme se tak materialistickou a pohodlnou společností, že jsme snadnou obětí
    I já jsem matka a musím sbírat veškerou pozitivní energii a ujišťovat moje dospělé děti, že život má cenu žít a plodit děti. Musím upřímně přiznat, je to stále obtížnější. Snad, až jednou změníme politický systém, který bude opravdu pracovat pro dobro spoluobčanů a my se nenecháme z pohodlnosti a strachu vláčet, najdeme zase důvod k optimismu a naše děti naději v důstojnou budoucnost.
    Ovšem čas je neúprosný a včera, už bylo pozdě! Abych zakončila pozitivně i outsider, může vyhrát na poslední chvíli.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za Váš příspěvek. Bohužel, je to tak... Ale co s tím? Je mi smutno.
    Zdraví Lu z Moravy

    OdpovědětVymazat
  16. Včera jsem si zažila svoje.
    Dcera studuje v Bruselu. V době útoků byla v centru města. Zažili jsme hodně strachu, ale nakonec vše nějak dopadlo a podařilo se jí doletěl v noci domů. ...už se mi ani nechce o tom psát

    OdpovědětVymazat
  17. Přesně tak to mám i já
    Hana B

    OdpovědětVymazat
  18. 11. září 2001 mělo mé první dítě dva měsíce a mojí první reakcí byl nákup- cukr,mouka, sůl, koření -stejně, jako to dělala moje babička (a mě to přišlo směšné). Přišly další dvě děti, bojím se pořád stejně, někdy víc, někdy míň a místo mouky jsme pořídili sad, pole, včely, kamna na dřevo a studnu. Přemýšlím nad zbrojním pasem, ale řešení to není. Jediné, co mě "uklidňuje" je, že takto to přece bylo vždycky - války, nemoci a smrt a dál se rodili děti. Naděje umírá poslední, třeba bude líp.

    OdpovědětVymazat
  19. Nechci se nikoho dotknout, ale jsem přesvědčená, že Vaše starosti Vám spousta žen - matek závidí.

    OdpovědětVymazat
  20. Víte jak na zprávu z Bruselu, i na komentář manžela, že letos asi do ciziny na dovču nejedeme, reagovala moje holčička. Přesně to chtějí, abychom se báli, abychom měnili svoje chování, abychom se jim pomaličku a polehoučku přizpůsobovali. A ještě navíc šla bez pubertálních řečí na mši. Zlatinko. Jiná dcera za pár dní jede do Holandska. Myslíte, že se bojí? Ne a já vlastně taky ne.
    Mám svůj malý boj proti nim a tomu, co se mi nelíbí a s čím nesouhlasím. Dělám si, co chci. Bojuji tak, že se neměním - stále se snažím být lepším člověkem, lepším křesťanem, nevolím snadné cesty a miluji svojí rodinu.
    Soběstační v potravinách a energiích už jsme, ale uvědomuji si, že ekonomice naše státu tím teda fakt neprospíváme. Nehromadíme, děláme si hodně věcí sami, nejsme zadlužení, nevyměňujeme věci jen tak -- katastrofa. Uhlíková stopa je ale v kelu - letěli jsme oba s manželem letadlem a máme tři děti. Moje holčičky plánují děti, manželsví a budoucnost a rozhodně se nebojí toho, co se může stát. A já se nebojím s nimi, díky nim.
    Hanka

    OdpovědětVymazat