Léto venku i v televizi

Pokud nostalgicky vzpomínáte na film Saši Gedeona Indiánské léto a dlouho jste na něj nemohli nikde narazit, tak dnes máte možnost ve 22.50 na ČT2.




Pomoc podruhé







Pokud byste mohli darovat i větší věci - nábytek apod., chci jen říct, že není ve finančních možnostech tohoto zařízení si pro cokoli kamkoli dojet. Takže byste museli na vlastní náklady - ideální je se o tom předem domluvit telefonicky, číslo si určitě najdete. Nechci sem dávat přímý link.
Určitě nemusím připomínat, že věci, které chcete darovat, by měly být nejen funkční, ale měly by i trochu vypadat. Je mi smutno, když zjistím, že lidé tam donesou věci, které by spíš patřily do popelnice a ještě se tváří, jakou že dělají charitu.
Ale takoví mě snad nečtou :)

Profesionální manžel


Před pár týdny jsem si v Kokoříně vzala telefon na řemeslníka, který měl na autě napsáno, že je něco jako profesionální manžel, protože dělá všechno to, na co legitimní manželé doma nestačí. Znělo to sice trochu dvojsmyslně, ale měl napsáno, že opravuje, montuje, zedničí ...
Takže můj legitimní manžel mu zavolal, dali si sraz na naší chalupě a I. mu přednesl, co všechno bychom zde potřebovali předělat, dodělat apod. Pán nadšenej, kutil, kterýho baví opravy, sám ještě přidal pár nápadů, co by se dalo udělat a plácli si.

Dva dny před tím, než měl u nás nastoupit, poslal mému muži sms, že na naši chaloupku nemá čas, ale ať ve vedlejší vesnici zajdeme do hospody, tam se ptáme po Prckovi, že ten umí všechno spravit a je levnej. Muž profesionálnímu manželovi volal, co to je jako za vtip, ale ten už mu nikdy nevzal telefon. Prcka jsme radši nevyhledali. Opět se nám potvrdilo, že řemeslníci z vesnic radši sedí v hospodě, než by si něco přivydělali. (Tedy kromě našeho kamaráda Jardy, který nám dělá veškerý topení a instalatéřinu - aby se na mě nenaštval.)

Takže změna plánu.
Řemeslníka si zase dovezeme z Říčan.
Možná je zakopaný pes v tom, že profesionální manžel se tomu mému svěřil, že má rád společnost žen, proto se dal na tuhle práci. Jenže na naší chalupě by pracoval sám, dali bysme mu jen klíče. I kdybych tam s ním byla, moc bych to nevylepšila. Když píšu, tak si se mnou nikdo moc nepokecá. O náročnějších akcích ani nemluvě ...


Prosba


Mám na vás velkou prosbu. Zejména na ty, které máte malé děti a mohly byste postrádat nějaké oblečení, ze kterého už vaši prckové vyrostli.
Azylový dům pro matky s dětmi akutně shání oblečky a věci pro miminka od půl roku do jednoho roku, max. dvou let.
Nemůžu psát konkrétně, protože (jak známo) do takových zařízení se opravdu uchylují ženy ve velké nouzi, případně na útěku. Ale věřte mi, že je to opravdu S.O.S.
Já bohužel už takhle malé věcičky nemám.

Pokud můžete pomoci, stačí poslat balík na tuto adresu:
Azylový dům pro matky s dětmi
Na Prádle 192
Brandýs nad Labem - Stará Boleslav
25001

Díky moc!

Sama



Dnes asi nejhezčí den Velikonoc. Sama doma. Píšu, peru, uklízím, čtu. Můžu si v televizi pustit, co chci já, můžu zašustit papírem od čokolády a nikdo nepřiběhne. Obyčejně jsou tu ve vteřině oba dva psi a vrhají na mě dlouhé smutné pohledy (totéž se opakuje s jakýmkoli jídlem). Nemusím se hádat se Stelou, kdo byl v jejím věku chytřejší, snaživější a pořádnější, a dokonce si můžu vybrat, v kterém pokoji a jaké posteli budu spát, aniž by se pak v noci konaly škatulata, hejbejte se. Nemusím v noci vstávat a otevírat psům dveře na zahradu, protože chtějí čůrat nebo štěkat na kočky.
Tohle všechno já dneska můžu!


Utíkám


Před dvěma roky jsem napsala scénář o domácím násilí - pro cyklus filmů o ženách, které dokázaly překonat nějaký životní handicap (nemoc, násilí, drogy ...). Dva roky bojovala producentka KO o to, aby tenhle cyklus byl v ČT natočen. V pondělí ho definitivně programová rada zašlápla. Místo toho půjdou v neděli místo skutečné televizní dramatiky série kriminálek. Ty dělají televizím nejlepší čísla (rozuměj sledovanost).
Mrzí mě to hodně, protože to je už druhý můj scénář o domácím násilí, který se nedostane na obrazovku. Napsání takového příběhu vždy předchází velká příprava a píše se hodně verzí. Navíc by ho přijela z Francie režírovat Andrea Sedláčková. 
Vždycky, když mám pocit, že má smysl nějaký příběh vyprávět a trápit se s jeho psaním, tak nakonec není natočen. Je úplně jiný, než jak se stereotypně násilí v rodině zobrazuje. Měl se odehrávat v Ostravě. Škoda ho. Fakt škoda.
Kdybyste měli zbytečný nějaký milion a chtěli zainvestovat, tak mi dejte vědět. Kupodivu natáčení nemá vůbec velký rozpočet.
Je to cíleně film televizní, nikoli do kin, aby měl co největší dosah.



Půl čtvrté ráno

Včera jsme se Stelou koukaly v ČT24 na ty hrůzy v Bruselu.
Nedokázala pochopit to hlavní, PROČ tohle někdo dělá, proč si neváží svého života a životů ostatních. Na to se špatně odpovídá, protože to jde zcela mimo chápání normálního člověka.
Nedávno se v jedné diskuzi pod mým článkem čtenářka Hanka zajímavě rozepsala, že chce, aby její děti šly na náročnější školu i proto, aby musely překonávat v životě překážky. Vím, jak to bylo myšleno, ale zároveň mám obavu, že naše děti budou překonávat takové překážky, o kterých se nám ani nesní. Resp. sní, ale v tom nejhorším snu.

Zatímco generace mých rodičů se pořád ještě vyrovnává s komunistickou minulostí a zápasí s nejnovějšími technologiemi, díky kterým už skoro nedokáže zapnout mobil a televizi, dále buď z nutnosti nebo ze sportu obíhá veškeré akce a zlevněné nákupy, co jich jen ve městě je, moje generace řeší hypotéky na lepší bydlení, pracovní stres, deprese, a šikanu ve školách. Nechci si ani představit, co budou jednou řešit moje děti. (E)migraci?

Včera v Parlamentních listech jedna ekonomka radila, abychom investovali do nemovitosti s pozemkem, na kterém se dá něco pěstovat, a vlastním zdrojem pitné vody. To do budoucna znamená žít soběstačně. Peníze můžou být k ničemu.

Na blozích diskutujeme o tom, jestli jako IKEA jó nebo né, jakej krém na ksicht, fotíme uklizenou domácnost, food, food styling a co jsem pěkného ušila, upletla nebo přečetla. Kéž by tahle pohodička byla jednou dopřána i našim dcerám!

Tolik mé myšlenky v půl čtvrté ráno.


Pondělí


Tři dny a noci Stela v jednom kuse kašle. Takže se skoro nevyspala a my taky ne.
Já dnes vzhůru od tří (desetivteřinový interval jejího kašle mi prostě nedal usnout). V šest jsem vstala a konečně si uvařila kafe, které jsem kvůli jednomu vyšetření teď několik dní nemohla.
To byla slast!
Pak dvě hodiny čekačka u doktorky, naštěstí je to jen viróza.
Do Velikonoc už do školy nepůjde.

Velikonoce se pokouším letos zcela ignorovat.
Už odmítám i barvit vejce. Výzdobu nedělám už roky.
Zřejmě budeme na chalupě, takže zase přijde horda úplně cizích dětí a cizích chlapů, které vidím jen jednou za rok. Rozdám jim sladkosti, panáky, nechám se zmydlit a zase na rok pokoj. Jak já to nenávidím! Nejradši bych se sama zavřela doma, psala a četla si. Ale to se mi nepodaří.
Jsem vyloženě příkladná maminečka a hospodyňka!

Poslední


Dnes linkování posledních dílů Přístavu.
Vzhledem k tomu, že nyní vysíláme jen jednou týdně (v pátek) budeme mít brzy napsány a v květnu i natočeny všechny díly až do konce tohoto roku.
V ateliéru se dnes točilo a zároveň probíhaly diskuze nad novými seriály v tv, herci i štáb rozčarovaní, jak je to odfláknuté a proč my se tak snažíme, když nakonec máme menší sledovanost. Dokonce padl názor, že jsme příliš intelektuální. 
Z toho by Mirce S. asi vypadal zbytek zubů.

V pondělí jsme byli ve třech lidech na ředitelské poradě na Primě jednat o pokračování, tak uvidíme.
Nejhorší je, že člověk nehájí jen práci pro sebe, ale zhruba pro sto dalších lidí, kteří na celém projektu pracují. Jakmile si tohle připustím, začnou mi drkotat zuby.

Zítra volno, potřebuju ho.
Dnes jsem přijela úplně vyšťavená, bez léků bych to nedala.
Závislost na chemii mě dost děsí.


Pero





Včera byl můj muž u našeho společného zubaře a ten mi poslal dárek. Že prý je to taková legrácka.
Tak jsem ho otevřela - a tam bylo tohle značkové pero.
V rámci legrácky jsem si myslela, že ho mám při příští návštěvě vrátit, ale prý ne.
Je moje!

Čímž oceňuju, že když někdo čte můj blog, tak se netváří, že ho nečte a dokáže na můj příspěvek takhle neskutečně vtipně reagovat.
Spíš se setkávám s tím, že mě někdo čte a dělá, že ne. Hlavně chlapi.

Je prostě těžké nezbožňovat svého zubaře (a jeho rodinu, samozřejmě)!


Den otevřených dveří


 



Dnes jsme se byly se Stelou a její kamarádkou podívat ve škole Michael, kam by holky chtěly jít.
Škoda, že něco takovýho neexistovalo už dřív, nemusela bych se protrápit čtyři roku na gymplu. Já bych tam šla hned. Talentovky teda nejsou zrovna nejlehčí a navíc Stele dost chybí základní kulturně intelektuální rozhled. Na tom budeme muset zapracovat.
Ale celkově ji to dost nadchlo.


Nedělní zprávy


Dnes jsme dostali z AU video, na kterém Kryštof nečekaně žádá Moniku o ruku.
V plavkách, na břehu moře, mezi kamarády.
Dojalo nás to.
To jsme zvědaví, kdy a kde bude svatba.

Tohle jsou fakt hezký zprávy :)

P.S. Fotka je jen ilustrativní, z našeho rodinnýho archivu.


To jsem celá já


Zjistila jsem, že denně ke mně na blog nakouknou dva tisíce lidí - ačkoli nedávám žádné nové příspěvky. Děkuju vám moc za váš zájem. Vím, že teď se psaním absentuju, a nedokážu odhadnout, jestli to v příštích dnech a týdnech bude lepší. Věřím, že jo.

Bohužel pořád nejsem zdravotně ok a opravdu se mi nechce psát o tom, jaký to je, když pro vás v neděli v šest ráno jede sanitka nebo jak to vypadá na interně, kde celý den slouží jeden jediný lékař. Jestli těm doktorům nepřidáme prachy, tak nás opravdu za chvíli nebude mít kdo léčit. Nerozumím tomu, proč to poslanci už dávno neschválili. I kdyby lékařům přidali třikrát tolik, nikdo z nás ani necekne, protože je všichni potřebujeme.

Procházím různými vyšetřeními, naštěstí to vypadá, že největší problém už je jen v mé psychice, takže jsem se svěřila do rukou odborníkům a jejich medikaci. Víc se o tom rozepisovat nechci.
Poslední dny nebyly pěkný, ale věřím, že to zvládnu!

Hezkej pátek i víkend vám všem!



TV



Muž odjel se Cherry na chalupu, aby tam zatopil a my zítra se Stelou a Amandou přijely do tepla. Pořád totiž lavírujeme s nějakými chorobami, včetně nastydnutí. Takže jet do 5° C se mi fakt nechce. Možná tam je 10° C. Ale jen možná.

Protože jsme samy, tak jsme se se Stelou dívaly na Prostřeno.
To my normálně nesmíme, muž to zakázal. Výměnu manželek nesmíme pustit už vůbec. Strašně ho iritují ti hrdinové, říká, že v takovém světě on nežije a nechce se na něj ani dívat.
Pravda je, že nás tak ovlivnil, že jsme ten dnešní jeden díl jen stěží dokoukaly. Vůbec nejde o jídlo, je to podivný sadomasochismus. Před lety jsem viděla pár dílů, kde vařili lidi, kteří třeba žili v zahraničí a chtěli ostatním ukázat, co se jí jinde. Dnešní stav tohoto pořadu je ubohost.

Tak si jdu číst tu Julianu ...  


Nadílka

Docela se to k tomu sněhu hodí.
Tentokrát jsem si vybrala z nakladatelství Torst knihy, na které jsem se těšila už několik týdnů.
Dcera spisovatele Jana Zábrany Eva vydala další útlou knihu. Její první Flashky jsem přečetla na posezení (poležení), tahle kniha se jmenuje Cesty. Moc se líbí její styl psaní této autorky, jednoduchý, otevřeným neukecaný, řízný. Těším se!

Od Sylvy Fischerové znám akorát básně, na prózu jsem zvědavá. Po letmém nahlédnutí do textu letmé nadšení. Kniha se jmenuje Zázrak.

A pak moje oblíbená forma psaní - deník. Je Jiřího Cieslara, výborného filmového teoretika. Vyšel až posmrtně a někteří moji kolegové, kteří se s panem Cieslarem znali, tvrdí, že by nebyl rád, že ho rodina (možná v této formě) zveřejnila. Nevím. Myslím, že už dřív vydal jinou část svých deníků, tahle je z let 2003-2006 (v tom roce zemřel). Je to hodně nervní psaní. Pro sebe jsem si to označila jako psychočtení .... Deník.

Poslední knihou (1000 stran) jsou dopisy Juliany Jirousové jejímu muži Ivanu Magorovi Jirousovi do vězení. A ty jeho, které z Ruzyně zase posílal on jí.Na tuhle knihu jsem se těšila už strašně dlouho. Juliana v něm popisuje obyčejné věci - jak prožívá dny, jak rostou dcery, co četla, kdo k nim přišel na návštěvu ... četla jsem ukázky v novinách a nadchlo mě to. Tisíc stran by mi pár dní mohlo vydržet!
Ahoj můj miláčku ... dopisy z let 1977-1989. Nedlouho po propuštění Magora z vězení, se ale tihle dva rozešli. Nicméně celý život se ctili.






P.S. Pro pořádek uvádím, že nejsem sponzorována žádným nakladatelstvím, knihy si poctivě vybírám a platím sama!

Kalamita

Napadlo nejvíc sněhu za celou dobu, co tu bydlíme, což je 13 let.
Ještě, že jsem nestihla uklidit vánoční výzdobu, hodí se to. Návštěvám se sice vymlouvám, že je to součást mojí sbírky, ale pravda je taková, že sbírku bych chtěla dát na jedno místo, ale zatím nemám nápad, jak to nejlíp udělat. Takže vánoční ozdoby žijí stále s námi.
Včera v osm večer vypadla elektřina a nahodili ji až dnes ráno.
Užili jsme si krásný večer při svíčkách.
Hráli jsme karty a povídali si.
Já si pak četla knihu s baterkou v ruce.
Romantika!