Včera zemřel jeden ze zásadních spisovatelů mého života.
Ne vždycky jsem s jeho názory souhlasila, občas mě vytáčely maličkosti, jakože žena patří do kuchyně a nesmí nosit kalhoty ... ale jeho velikost tkví v důležitějších věcech - odvaze, vlastenectví, chlapáctví (a pro mě v nakažlivé vnitřní svobodě).
Myslím, že jsem od něj přečetla všechno, co vyšlo. Dostala jsem se k němu oklikou přes spisovatelku Lenku Procházkovou, se kterou paralelně ke svému manželství žil a má s ní dvě děti. Její knihy miluju taky. Od něj jsem pak přečetla taky všechno. A ještě zbožňuju knihy dopisů Drahý pane Kolář ... které psala jeho zákonitá manželka Madla malíři a spisovateli Jiřímu Kolářovi do Francie.
Člověk si myslí, jak je všechny zná a ví o nich všechno ... ale je to jenom zdání.
Bude mi smutno.
Už teď mi je.
Dobré ráno Lucie,
OdpovědětVymazatděkuji... Jo, taky je mi smutno. Je mi 45 a LV jsem objevila loni, strávila jsem s ním letošní zimu i jaro, přečetla jsem vše. První kniha, kterou jsem četla byly Hodiny klavíru, další Loučení k panně a Jak se dělá chlapec a další. Morčata i Sekyru. Český snář jsem dočetla v sobotu. Podruhé. Zpočátku jsem měla za to, že je divnej. Teď láska.
Pavlína
Tak to musela být zajímavá zima! Zkuste si přečíst k němu tu LP: Oční kapky, Smolná kniha. Mohly by se vám líbit.
VymazatZvláštní, že se o smrti Ludvíka Vaculíka dozvídám u Vás, Lucie, zaskočilo mě to, netušila jsem. Jeho knihy mám moc ráda, on sám mě chvílemi lehce dráždil, ale chlapák to byl beze sporu. Kateřina
OdpovědětVymazatSouhlasím, je to jako když odejde nějaká konstanta, člověka to vždycky zaskočí. Český snář nám doporučovala těsně po revoluci dějepisářka na gymplu, ale dostala jsem se k němu taky oklikou přes Smolnou knihu a logicky následně Jak se dělá chlapec a už jsem v tom jela:-). Vždycky se nerada loučím se stylem autora, tak mám tendenci přečíst od něj postupně všechno a když už pak není co, tak je to divný pocit, jako by zmizel někdo blízký, kdo mě třeba i rozčiluje, ale nerada se ho po těch společných večerech a ukradnutých chvílích v MHD se čtečkou vzdávám.
OdpovědětVymazatMirka
Ano, to je přesně ono. Taky se nerada loučím. A vůbec nejhorší je, když ten autor zemře a já vím, že už si nic nového nepřečtu. To je i pro mě malý pohřeb.
Vymazat