Svět fandí outsiderům


Že je dnes vysvědčení, jsem zjistila až z telefonu kamarádky, která propadla depresi. 
Na FB si navíc přečetla jásání kamarádek chlubilek, jejichž děti studují výtečně a ony se neudrží a musí to prostě vykřičet do světa. Přitom se rozhodně nenadřou tolik jako my, matky intelektuálních lůzrů.
"Kde je nějaká spravedlnost?" štkala kamarádka.
"Zeptej se, jak se jim daří, až jim bude 35," říkám vždycky já.

Určitě to znáte i vy z třídních srazů, že jen málokterý premiant třídy vám v pětatřiceti řekne, že je šťastný a že dělá přesně to, co vždycky chtěl.
Kdežto my, co jsme každej rok na gymplu byli na propadnutí a víme, že štěstí nepřijde samo, ale musíme se pro něj doplazit po břiše, jsme nějak víc nad věcí. A většinou máme víc odvahy, drzosti a výdrže se plazit dál a dál. Protože jsme na to odjakživa zvyklí, shůry nám toho moc nespadlo.
(Není to samozřejmě pravidlo, ale setkávám se s tím často.)

Navíc z literatury a filmu je dávno známé, že svět fandí outsiderům.

... takhle nějak jsem dneska utěšovala.

A co vy?
Živíte se tím, co jste si vždycky přáli? Jste šťastní?
To by mě vážně moc zajímalo!

P.S. VŠECHNY děti si dnes zaslouží pusu na čelo.


31 komentářů:

  1. Milá Lucie,
    Váš blog sleduji již dlouho a navíc moc ráda:-) a dnešní téma je přesně voda na můj mlýn. Teda ne že bych měla doma nějakého školáka, ale spíš, že já sama jsem z kategorie lůzrů a plazičů přes překážky, pokud možno po břiše. Sice nedělám úplně práci svých snů, ale mám ji ráda, sice mě občas něco, ale docela často taky někdo, řádně nakrkne, ale that's life. Ale hlavně díky této práci si mohu plnit své sny v podobě třaba cestování po světě a podobně nešťastné nešťastníky potkávám taky na srazu ve své rodné moravské vísce, kde poslouchám uštěpačné poznámky na cokoliv, co jsem zažila "že toto si šak možů dovolit enom pražáci", tak jim připomínám, že startovní čáru jsme měli všichni stejnou, jenom někdo měl ty cílé trochu dál...:-). Zdraví Kamila

    OdpovědětVymazat
  2. Krásny dobrý večer, nuž ja som chcela byť, odkedy mi pamäť siaha, vždy učiteľkou, len postupne sa menil výber, učiteľkou čoho konkrétne budem. Je to moje vysnívané povolanie, robím ho 11. rok a stále si to užívam. A som si vedomá, že moja práca úzko súvisí aj s témou polročného vysvedčenia :) A aj ja som rozdala všelijaké známky, podľa zásluh - a tými myslím najmä to, že vidím, ako sa dieťa snaží vzhľadom k svojim možnostiam a oceňujem vynaloženú snahu možno viac ako jednotky bez námahy.
    Danka

    OdpovědětVymazat
  3. PŘESNĚ, dokonce jsem jednou v pololetí i propadla, maturita v září ...ale procestovala jsem kus světa, domluvím se několika jazyky, po pár letech v praze našla práci snů, koupila byt, už je zaplacen a už splácí barák za prahou.... jedničkáři na srazech skuhraj nadávaj na málo placená místa na úřadech a š´tastně rothodně nevypadaj!

    OdpovědětVymazat
  4. Lucie, já dělám to, co mne strašně baví a co jsem v podstatě vždycky chtěla.Ale cesta to nebyla ani krátká, ani jednoduchá. A moje školní výsledky mi k tomu nijak nepomohly. Na ZŠ a SŠ jsem patřila na dolní konec žebříčku. Naštěstí jsem měla rozumné rodiče kteří (pokud jsem prolézala, byť s odřenýma ušima) to přehnaně neřešili. stejně jako já pak s dcerou. On si stejně nakonec každý to svoje místo v životě najde. A na míře jeho štěsí a spokojenosti mají školní výsledky mizivý podíl.
    P.S. čeká na tebe kalendář :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Já se živím tím, co jsem si přála asi od patnácti a šťastná jsem taky...:) Ale myslím, že to není tím, že jsem byla outsider :)

    OdpovědětVymazat
  6. To je, Lucie, téma, které často řeším v poslední době... já sama jsem vystudovaná učitelka a tím, že žiji v Řecku, je složité učit tu. A upřímně- už bych ani učit nechtěla- jsem z učitelské rodiny a bylo samozřejmé, že i já se hodím pro toto povolání. Dneska by se mne tuuze hodil diplom z cestovního ruchu... to je ale jiné téma... Mám chytre a bystre deti... a jsou presne tim pripadem, kdy slysim od ucitelu- je chytrá(ý) ma na to mit nejlepsi znamky, kdyby.... A koukaji na mne vzdy ucitele, jak na blaznivou cizinku(z ukrajiny, rumunska nebo "buhviodkud"), ktere je jedno jake vysvedceni deti prinesou... Myslim si, ze nejdulezitejsi ze vseho je, aby z deti vyrostli dobri lide, aby mely nejaky zakladni prehled, aby milovaly knihy a aby si vse, co kdy budou potrebovat umely najit a zjistit, aby si umely poradit. A objimam je, a rikam jim jak moc je miluju- verim, ze z nich budou stastní dospělaci, schopni a samostatni. Z pobrezi zdravi Tereza

    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. Byla jsem jedničkářka a hrozně mě práce baví. To je vopruz, že?:) Za to každý půlrok před uzavíráním známek mám lehkou neurózu. Až bude Borek na střední, hrozně se opiju.

    OdpovědětVymazat
  9. Luci,
    život není o samých jedničkách a máte pravdu, že záleží na tom, jak se člověk uplatní dál v životě. Sama jsem měla samé jedničky, obě dcery je měly také. Ale jak už jsem psala, štěstí to ani nepřineslo.

    OdpovědětVymazat
  10. Milá Lucie, živím se úplně jinak, než jsem si vždy představovala a svoji práci miluju. A známky na střední? raději už ani nevím, kde jsem mám všechna ta vysvědčení. Vejška mě bavila, protože jsem studovala to, co jsem studovat chtěla. Naprosto nepraktická bohemistika, která mi na chleba nevydělá, proto se živím angličtinou, nikdy by mě to nenapadlo, protože ještě ve čtvrťáku na střední jsem měla krásnou čtyřku :) A teď jsem spokojená :) takže o známkách to opravdu není. Ať se Vám i Stele daří!

    OdpovědětVymazat
  11. Milá Lucie, jsem dávno venku ze školy, která mě nebavila a byla jsem klasický outsider. Za zlepšeni známek mi táta slibil kolo. Zlepšila jsem se /z pěti dvojek na jednu-matika mi nešla nikdy/ a to kolo jsem nedostala. To zklamání si nikdo nedovede představit. Od té doby jsem na učení kašlala. Dnes mě mrzi, že nemám VŠ, ale stejně by mi asi k ničemu nebyla. Práci mám, baví mě, ale naučil mě život, škola nikoli. A to kolo je ve mně dodnes. Apeluji na všechny, kdo dětem slibují za známky dárky-vykašlete se na to a jděte společně třeba do cukrárny nebo kamkoli jinam. Buďte spolu, mějte se rádi a berte své děti takové, jaké jsou. Jsou totiž vaše...Lucie

    OdpovědětVymazat
  12. Byla jsem jedničkářka..protože mi to šlo samo, na gymplu, protože jsem se občas učila..i rodiče byli jedničkáři, a tak jim to u nás taky přišlo samozřejmé a nikdo se z našich vysvědčení závratně neradoval.....vždycky říkali, že to není naše zásluha, ale dobré geny, co nám předali... Světe div se, dělám, co mě baví..teda většinou. Dneska se se spolužáky z gymlu, co měli ty čtyřky smějem, že už se to nepozná- kdo táhl a kdo se vezl..., ale tehdy jim ty moje sběratelské serie jedniček lezly na nervy. Ale nikoho, kdo by propadal, chodil za školu a potom dosáhl mimořádných výsledků a štěstí- to jsme ve tříde neměli. Mnohem víc překvapili nenápadní průměrnáci- nikdy je nebylo moc vidět ani sllyšet a najednou všechny překvapili. Nějaké páda i životní u jedničkářů máme taky, jako- by se střední iž vyčerpali...Moje 4 děti jsou mix- od premiantky- až po synka, který bere, co dostane. Popravdě vidím v každém z nich jedinečnost a nadání, a co mají na výzo- je mi srdečně jedno, ale oceňuji snahu zlepšit se, nebo zabojovat...a aspoň minimální studijní úsilí- ne vždy se daří!!!

    OdpovědětVymazat
  13. Tak to vidíte, samé jedničky a tolik překlepů- omlouvám se!

    OdpovědětVymazat
  14. Milá Lucie, nedá mi to a taky se připojím :). Patřím do řady k těm jedničkářům.. Ale neházela bych je všechny do jednoho špatného nudného pytle. Na základce ani na gymplu jsem se nijak extra neučila, šlo to samo, dobré známky mě bavily, doma se to čekalo a jinak jsem to v podstatě ani neuměla, tak proč ne? Teď před státnicemi na medicíně často vzpomínám, jak jsme se na gymplu vůbec nemuseli učit :).. To byly časy, ale zpátky ani omylem ;). Jediné co mě dodneška trošku mrzí, že málokterý učitel dokázal nás studenty správně motivovat a natož ocenit (s hrůzou vzpomínám na třídní co u vysvědčení skoro řekla- "A to máš jako samý jedničky? A to jsi jako dokázala jak?")...
    Kromě dobrého pocitu jsou ty známky do budoucna opravdu k ničemu. Ale trocha trpělivosti a vůle se dozajista hodit bude ;).
    Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně... také mě mrzí, že málokterý učitel dokázal ty jedničkáře správně motivovat. Jedničkami jsme u nich splnili cíl vzdělávání či co... Takže ano, v jistém smyslu právě jedničkářům, kterým to šlo "samo" a neměli to vydřené, může chybět právě ta schopnost dřít... snažit se. Ale já jsem taky byla jedničkářka a jsem spokojená :-) Pravda, netopím se v penězích, ale nestěžuju si :-) Dělám to, co mě baví... ale hlavně z toho důvodu, že jsem na VŠ v jedné chvíli sekla se státnicemi s tím, že nebudu NIKDY dělat něco jen proto, že se to ode mě očekává. Takže tím jsem se asi zařadila se sekty "jedničkářů" do sekty "lúzrů" :-)))) O známkách to prostě není... a u své dcery to taky neřeším. nemluvě o tom, že ona má zatím stále ústní hodnocení, které mi přijde tisíckrát lepší. Nicméně přinesla na kousku papíru i ty známky... když jsem se ptala, jaké známky měl její "miláček" Ondra, nevěděla. Tomu říkám správný přístup druhačky ke školním známkám a jejich výpovědní hodnotě :-))))

      Vymazat
  15. Milá Lucie, já měla také jedničky bez práce. Mělo to však za následek, že jsem se nenaučila učit což jsem zjistila až na vysoké. Ale nějak jsem se s tím poprala. Ani nevím jak dopadlo synovo dnešní vysvědčení jelikož jsme byli na horách - asi z toho udělám pravidlo, protože to byl luxus - všichni si šli pro vysvědčení a sjezdovka patřila "jen" nám. Syn bude mít zřejmě jednu dvojku - z češtiny. Učitelka mi asi před týdnem říkala, že ač mu vychází jednička, že by mu dala spíš dvojku, aby to pro něj bylo motivují a víc se snažil. Neřekla jsem jí na to ani popel, protože je mi to vážně jedno, ona asi čekala nějakou diskuzi. Tak uvidíme příští týden, jak se nakonec rozhodla. Já měla sen živit se matematikou, ten mi vyšel částečně. A syn bude asi stejného ražení, jednou z matematiky přinesl nulu s hvězdičkou - prý mu paní učitelka řekla, že mu nic jiného dát nemůže, protože když dá těm, co to spočítali dobře, jedničku, jeho musí ocenit nulou. V diktátu však dokáže nasekat takových hrubic.... Já jsem radši, když v něčem exceluje než když by byl ve všem šedý průměr. Zdravím, Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když dítě začnou motivovat ke studiu známky, začala bych se bát :-))))))
      S tím lyžováním na pololetí je to super nápad :-)

      Vymazat
  16. Dobrý den Lucie..já už jako malá chtěla pracovat v kanceláři. Nevěděla jsem přesně ani co to znamená, ale přála jsem si to.. Zhruba ve třetím ročníku na SOŠ (obor veřejnosprávní činnost), kdy jsem měla pocit, že mě to fakt nebaví, mi došlo, že jsem se vlastně, tenkrát ovlivněna kamarádkou, ocitla na škole, jejímž úkolem je zasvětit mě do činnosti úřadů, tj. spousty a spousty kanceláří.. Za pár dní to bude 11 let, co jsem do takové jedné kanceláře nastoupila a už hodně dlouho se nemůžu dočkat toho, až jí opustím a začnu dělat něco "užitečnějšího". Když jsem byla na střední, byla to ještě doba, kdy i samotná maturita byla něco extra a povolání jako zahradnice nebo kadeřnice nebyly vůbec "cool" a na tyhle učiliště chodili jen "ti slabší". Dneska při pohledu z okna neskutečně závidim těm paním z protějšího zahradnictví, které jsou v přírodě, hrabou se v zemi a jsou tak nějak v kontaktu s tím pravým světem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo! Květinářka. To bych chtěla jednou být! Já chtěla jít na základce na zemědělku a být žokejka. No, bohužel... jedničkáři měli dovoleno jen gymnázium :-(

      Vymazat
  17. Mám dvě děti, obě se učí výborně a já jsem za to ráda. Mají poměrně slušnou představu o tom, co by chtěly v životě dělat. Popravdě řečeno, neznám nikoho, kdo by ve škole propadal a teď dělal super práci, která ho baví. Asi bych ani tenhle článek dětem přečíst nedala, aby si nemyslely, že to, že jim škola jde, jim vlastně jednou bude v životě k ničemu :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Krásný zasněžený den Lucie,syn byl na zakládce sama čtyřka ( i z hudebky ) a v devítce ,kdy probíhal nějaký test na logické myšlení,to nandal všem " šprtům " a skončil druhý. Chtěl být automechanikem,je automechanikem. A je spokojenej.
    Dneska člověk bez " vejšky" je pomalu jak méněcenej....to mi připadá děsivý.
    Martina

    OdpovědětVymazat
  19. Není outsider jako outsider.. mě taky nešla výtvarka, no a co, neživím se jí. Podle mě je důležité dělat něco pořádně. Sestřino vysvědčení se kontrolovalo zezadu (prospěla), plus ještě odborný výcvik, protože to jí mělo živit. Je určitě lepší mít pořádný učňák a opravdu se zájmem to dělat, než mít nějakou průmyslovku či podobnou školu "kvůli maturitě". Dnes chce mít maturitu každý, co zrovna nepropadá. Vzdělání se tím pádem devalvuje, ovšem o takové lidi pak není zájem. A na učňáky už pak jdou ti opravdu nejslabší, co ovšem nezvládají ani ten učební obor. Eva

    OdpovědětVymazat
  20. Moje děti dostaly po puse (ode mě), po nanuku (s mandlema) a po dortu s brusinkama. Neprotestoval ani ten, který měl v osmé třídě jen dvě dvojky, jinak samé jedničky (jo, křičím to do světa :-D), ani ten, který v páté třídě dokázal stáhnout ještě nedávnou čtyřku z vlastivědy na trojku a to samé i v češtině (a miluju ho pořád). Jeden jak druhý vědí, na co mají a co pro lenost nechávají ležet ladem, je to jejich svědomí, jejich osobní růst, já jen nenápadně "pošťuchuju". Zatím se nechají ... :-).

    OdpovědětVymazat
  21. PS: vždycky jsem chtěla dělat v kanceláři jako moje mamka, a tak ... jo, dělám v kanceláři. A v duchu, v tom úplně neviditelným snu mám maličkou útulnou kavárničku s knihovnou, romantika hadr, všude samý čerstvě řezaný kytky na okuk i na prodej, vůně kafe, klid, šeptání, slunečníky ... To jen tak, bokem ...

    OdpovědětVymazat
  22. Mám zemědělku, kytky a zvířata, to je moje. Co myslíte, sedím v kanceláři :-). Syn je vyǔený zámečník. Co jsem se naposlouchala ´´ chytrých rad ´´od známých /když jsem jim řekla, že se učí na zámečníka/ - to nevadí, tak si udělá nástavbu!!! Proč, na co? Má dobrou práci, která ho baví a peníze lepší než mamka :-). Je v pohodě. Dcera chtěla být od školky kadeřnicí, tak loni nastoupila. Opět jsem slyšela poznámky - kadeřnic je hodně, ať jde radši tam a tam !!! Vždyť přece jde v životě o to, aby práce člověka bavila a dělal jí pořádně, ať dělá cokoli. Vždycky říkám, že chci, aby byly moje děti v životě šťastný. PS:Lucie objevila jsem Váš blog docela nedávno, super články a komentáře, osvěžující a zábavné Přeji hezký pátek Jarka

    OdpovědětVymazat
  23. Jé, to je nejlepší post, co jste kdy napsala.Ač se mě to ještě netýká, jednou to taky budu řešit, dvouleté dítě mi opravdu výzo nedoneslo:)
    Ale něco k tématu. Já byla studentka opravdu jak víno, v šestce první trojky na vysvědčení, v sedmičce dokonce trři čtyřky - všechno matika, fyzika, chemie:D pak jsem začala asi něco dělat a ve druháku na střední ped. v Litomyšli jsem měla vyznamenání(to víte humanitní vědy, žádné počty, vzorce a pod., maturita jedna dvojka na VŠ červený diplom, takže díky mami a tati, že jste byli tak benevolentní a nikdy mi nedávali zaracha a podobně. Prostě to tak nějak nechali na mě, žádné ultimáta, doučování a scény, prostě tvoje výsledky, tvoje volba kašlat na to, nes si odpovědnost, nebyl FB, takže je ani nikdo nestresoval tím, že jeho dítě má samý:D Nikdy nebudu své dítě trýznit za známky, o těch to není, je třeba ty tvorečky připravit na život komplexně a vychovat z nich hlavně bytosti, které ustojí dnešní svět a budou mít zdravé sebevědomí a nebudou se bát se ozvat a myslím, že i skromnost a pokora by se dnes na základkách hodila. Myslím, že naše generace 1980 je ještě trochu postižená, takovou tou výchovou učit se učit učit se, škoda každé rány, která padne vedle, mlčeti zlato......Důsledek? Nízké sebevědomí, neustálé dotazy sama sebe - co by tomu řekli ostatní, nikdy jsem si moc nevěřila.......To víte, že bych doma chtěla doktora, veterináře, zubaře, ale klidně i truhláře, kuchaře, automechanika.....kdo ví kam ho nohy zanesou.
    Díky za skvělé čtení, na oplátku posílám
    http://www.pronaladu.cz/az-se-mi-jednou-narodi-syn-pribeh-k-zamysleni/
    P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moji rodiče byli stejní jako ti vaši (hurá) a já stejná jako vy :) A jako matka jsem taková, jako chcete být vy, akorát moje děti i přes liberální výchovu mají velmi nízké sebevědomí a hrabou se z toho po kouskách. Vnímají tlak okolí a zesměšnění, to mně naštěstí vždycky bylo jedno. Bohužel tenhle "dar" asi není v genech.
      Díky za odkaz, je to dobré čtení!

      Vymazat
  24. Dobrý den Lucie,

    moc hezky a pravdivě napsáno.
    Já sama jsem z takové normální rodiny, můj muž z rodiny, kde všichni mají VŠ.
    A protože i já jsem ten Gympl prolezla s odřenýma ušima, ale byla jsem celkem spokojená a doteď jsem. Pracovních zkušeností mám skoro víc než můj vysokoškolsky vzdělaný muž, a teď, se třemi dětmi samozřejmě začínáme řešit i těžkosti okolo školy. A nemůžeme se shodnout. Já v tom mám jasno, vzdělání je důležité, známky ale nic nevypovídají o kvalitách dítka, nebo člověka jako takového, tak snad mi to vydrží :D
    Hezké sny přeji,
    Michaela

    OdpovědětVymazat
  25. Milá Lucie, zajímavé téma, šptrka jsem zrovna nebyla, vyznamenání naposledy v sedmé třídě. Do svých čtyřiceti let jsem pracovala - prostě jen pracovala. Našla jsem se až když jsem přišla o práci, co s ekonomem který sedí 11měsíců u stolu /statní zaměstnanec a můžu posoudit, že jsem nic nedělala a nudila se/ a jen na konci roku dá čísla dohromady. Já nechodím do práce, nejsem zaměstnaná....já se živím koníčkam, jsem štastná , samozřejmě je to i o štěstí a já ho měla, Dostala jsem chuť se pustit do práce tatéra a designera na vlastní pěst, pustit se ještě do studia a konečně jsem uplatnila to co jako dítě jsem milovala. Někdo řekně až ve čtyřiceti? každý má svůj čas....to je můj názor. dnes je mi 52 a pro náctileté jsem stará krábice....a já teprve teď doopravdy žiju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle já tak ráda čtu! Ovšem vy jste úplně neskutečná. Přeju, ať se vám daří ... až do smrti. A to ono bude!

      Vymazat