Zítra bych měla dokončit další verzi scénáře (už asi sedmou) o domácím násilí.
Poslední týdny postupuju opravdu po milimetrech, protože to téma je těžké.
Navíc se tam objevuje i téma víry, protože rodina, ve které se tohle děje, je silně věřící.
Vycházím částečně ze skutečného příběhu, protože bych si v některých věcech nedovolila improvizovat. (Nicméně, když píše autor o vraždě, taky nemusí nejdřív někoho zabít.) Přesto téma víry je pro mě do velké míry posvátné.
Události posledních týdnů mi však přinesly ještě nové zkušenosti, se kterými si lámu hlavu. Zaprvé hotel, ve kterém jsme byli nedávno s mým mužem, rekonstruovala rodina, která si hned vedle něj nechala postavit kapličku a v ní, před ní a kolem ní probíhalo časté modlení. Na jakémsi soustředění tam byly celé rodiny, které byly na rozdíl od jiných rodin dost rozpoznatelné. Všichni nosili páskové sandály a v nich roztodivné ponožky (nezávisle na dalším oblečení) a ženy většinou měly tři malé děti. Jedno v kočárku, druhé vedle kočárku a třetí v břiše. A přísahám, že jsem ani jednu z nich nikdy neviděla se rozesmát. Na rozdíl od hlučných německých matek se řvoucími hajzlíky. Když si o snídani vedle nás přisedli dva veselí homo metro sexuálové a krásně voněli, tak se mi najednou nějak ulevilo ...
Dnes jsem kvůli scénáři hledala na internetu, jak velkým hříchem je pro pro křesťany onanie, a vypadlo na mě tolik čtení, že jsem se tím probírala hodiny (včetně pornostránek Jeptišky to dělají s knězem).
Nejvíc na mě ale zapůsobil dopis šestnáctiletého mladíka, který se užírá tím, že tuto činnost provozuje a stydí se to přiznat u zpovědi. Za pár měsíců má mít biřmování a strašně se trápí. Doufal, že mu někdo na oficiálních stránkách věřících poradí, ale myslím, že ho odpověď uvrhla jen do ještě větší deprese.
Režisérka mi říkala, že by ráda víru z příběhu úplně vypustila, protože s věřící ženou, která v zájmu manželského slibu není schopná odejít od svého muže - tyrana, nikdo nebude soucítit. Víra jí prý v ateistickém Česku ubere body. Snažila jsem se to napsat tak, aby to tak nebylo, ale některé věci se mi obhajují opravdu velmi těžce, když je tak necítím.
Ale jinak, ať si každý věří komu/čemu chce.
Když ho to nestresuje a je mu tak dobře.
"s věřící ženou, která v zájmu manželského slibu není schopná odejít od svého muže - tyrana, nikdo nebude soucítit."
OdpovědětVymazat- a to já myslím, že bude. Jednak Čechy nejsou tak ateistický, jak se o nich stereotypně říká, a jednak je to snadný pochopit.
Naopak tu onanii už je těžší pochopit, vcítit se, že to někdo bere jako stigma, hřích, výčitka,odsouzení do pekla apod. Já osobně se do toho vcítit nemůžu. Ale můžu pochopit, pokud mi bude vykresleno rodinné prostředí dotyčného člověka, že on to tak má.
A víra přecejen vliv má, je to těžkej kalibr, existuje tu a ne že ne, je v našich kulturních základech. U někoho ne, kdo už měl rodiče ateisty.Abych byla konkrétní a osobní (protože jiné výpovědi ani nepovažuju za hodnotné:-) - já měla svatbu v kostele. Snažila jsemse být katolík. Ale moc mi to nešlo. Asi proto, že jsem byla v dětství informována velmi volně, neúplně,lehce, bez jakéhokoli tlaku, takže jsem nevěděla, co všechno ve víře je, jaké hlubiny a pravda a tak. A nevím ani teď. Jsem věčně pochybující. Ale tu svatbu v kostele jsem měla a velkou. A rozvedla jsem se. A ta církevní svatba hrála velkou roli, hodně ovlivila moje rozpoložení nadlouho. Není to vůbec snadný se rozvést po svatbě v kostele, natož v rodině, kde by byli všichni nábožensky založení.
Cítila jsem se jako vyvrhel sama, byť mě nikdo zvenčí tak nebral. Prostě je to silný, vědět, že člověk přísahal před Bohem, tím oním jediným jeho Bohem, když je silně věřící, a tu přísahu jentak zrušit ze své iniciativy!!
Nikomu to nepřeju, není to snadný - a to jsem jen pochybující, ne žádná věřící natož silně. Žádá si to dospělost. Člověk mladej, ne úplně dospělej, dozrálej, tento z toho bude na šrot a na dlouho - si myslím já podle svojí zkušenosti.Nebyla jsem našrot, ale vynořovalo se mi to ještě léta, dá se říct, že to nikdy nezmizí definitivně, je to součást mojí historie.
Liško, díky, moc to pro mě znamená -včetně dalšího přemýšlení. Ale snad usnu :)
VymazatPro věřícího člověka z věřící nejnbližší rodiny a kamarádů (všichni to vědí...!) znamená rozvod úplné vyobcování! Víš, že rozvedený člověk (katolík) nesmí ke zpovědi? Masovej vrah tam smí jít. Ale já ne. - Já tam nikdy ještě nebyla ani předtím a nechystám se tam,ale jen to pomyšlení, že mě někdo takhle vykopnul a zakázal mi něco, jako bych nebyla člověk, to je pro mě silný kafe a katolická církev mi v tom ohleupřipadá odporná, když si představím ty věřící rozvedence.
OdpovědětVymazatTo vůbec netuším, že nesmí rozvedený ke zpovědi ... na to jsem v žádném rozhovoru s nikým nenarazila.
VymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
Vymazat... ještě pro doplnění: řešení to pro věřící má - buď nechat sňatek anulovat (ale pokud se v něm narodily děti, tak asi to nepůjde), anebo rozvést přímo přes Vatikán :-)). Třetí řešení je zůstat rozvedená, chodit si dál podle chuti do kostela na mši (ne ale ke zpovědi) a s nikým nešukat, protože formálně je ta žena pořád vdaná za toho onoho. Vtipné.
OdpovědětVymazatNebo pro méně věřící a nevěřící se na to vykašlat, jasně. Ale má skutečně takovou volbu ten věřící z katolického prostředí?
Já myslím, že existuje opravdu hodně týraných žen, které od mužů-násilníků nedokážou odejít, a není to kvůli víře. Ale proto, že od nich mají tak pošlapané sebevědomí, dnes a denně od něj slyší, jak jsou neschopné, ošklivé, k ničemu… a nakonec tomu samy uvěří. Takže mají pocit, že samy nic nedokážou.
OdpovědětVymazatPokud má film poukázat na tohle citlivé téma, tak mi přijde, že náboženský motiv odvádí pozornost od toho, že tohle se může stát mnohé z nás. Když se to odehrává v silně věřící komunitě, najednou je z toho jakoby menšinová záležitost, něco, co se děje "odlišným" lidem.
Ale to jsou samozřejmě jenom takové teoretické plky, příběh neznám, a nejspší vůbec asi nemá na nic "poukazovat" :).
Jo a ještě chci říct, že moje děti jezdí na katolickej tábor, a myslím, že se tam smějou docela dost často, a i jejich vedoucí jsou dost veselí a hluční :).
Souhlasím s Bárou a režisérkou. Pokud by se to stalo mě, nedokázala bych odejít ze strachu o děti, co s nimi bude bez materiální podpory manžela, ale hlavně bych se hrozně styděla - přiznat to sobě i okolí. A víra je pro mne jen další z mnoha faktorů, ne hlavní. Taky si myslím, že my ženy máme takové pitomé vlastnosti jako dávat pořád někomu další šance, odpouštět, upřednostňovat ostatní na úkor sebe, stavět se do role oběti a touhu zachraňovat a mužům jejich chování dovolujeme - jsem zastánce max. druhé šance, ale pokud ji ten druhý nevyužije, pak jsem tvrdá a znamená to pro mne, že se ta věc bude opakovat pořád, nic mne nepřesvědčí. Potom mne vždy udiví, kolik žen opakovaně věří mužským slibům, že od zítřka budou úplně jiní. Těším se na film!
OdpovědětVymazatDíky Báře i vám za názor, v tomhle filmu už ale nejsou malé děti, i hlavní hrdinka má práci, o to je těžší, proč vlastně neodchází. Ale pro mě zajímavější, že do situace vstupuje i dospělá dcera, která už má na to, co se u nich doma děje, taky vlastní názor. Víra je jedním z faktorů, samozřejmě. Skutečné věřící ženy, které tímto peklem prošly, totiž říkaly, že jejich muž se vždycky vyzpovídal - a měl pocit, že je to všechno ok.
VymazatTybrďo, vyzpovídal se a bylo.
VymazatAle jo, znám i věřící katolíky - tvrdí to o sobě - kteří jsou ženatí a promiskuitní. A znám víc těch, co promiskuitní nejsou, to joo.
S vírou je to v Čechách těžké a čím dál těžší. Když se člověk podívá na společnost a vzájemné chování lidí. Znám spoustu věřících lidí, ale většina to má jako své soukromí, nikomu nic necpou a jinak jsou úplně normální, myslím, že se nijak nevymykají většině. Tak mi to vyhovuje, nemám ráda, když je mi něco nuceno, natož víra. Sama věřící nejsem, v Boha, ale věřím v energii a určitou předurčenost :-) bára.kára blog
OdpovědětVymazatTaky mám ráda, když má člověk víru jako své soukromí, jako kus sebe sama, to mě na něm i děsně baví a zajímá mě to. Ale jakmile to už připomíná sektu, tak okamžitě obracím a prchám.
VymazatJá taky souhlasím s Bárou, že domácí násilí, týrání a dlouhé období, kdy týraná žena ne a neodejde, souvisí spíš s něčím jiným než přímo s vírou.
VymazatVětšina věřících jsou nadmíru sympatičtí lidé. Jenže bohužel existují ti, co svou víru cpou svým dětem, pronásledují je, dělají jim kontrolu na koleji a hlídají, aby náááhodou nebylo jejich dospělé dítě samo dokonce přes noc s osobou opačného pohlaví. A těch stačí pár a člověku to utkví, i když valná většina věřících je nenátlaková, berou víru intimně.
Ti, co ji berou jinak, jsou ti viditelní a ti, před kterými člověk raději zbystří. Ne kvůli jejich víře, ale kvůli jejich nátlakářství, které by se projevilo i bez víry. Jen hledali rámec pro něj, svoje alibi, vnější strukturu, o co se opřít (když ji nemají uvnitř), a vybrali si víru. Řekla bych.
Jsem věřící , vlastně i praktikující katolička. svatba v kostele, 4 děti, a tak...ale pořád mě iritují ty zamračené katoličky, v ponožkách sandálech a dlouhých sukních...často se mi zdá, že by potřebovaly možná i psychiatra, že v té své víře- kterou nevím proč demonstrují tak nešťasně a nesympaticky nějak řeší svoje jiné problémy..ale možná jsem to nepochopila.. jsem ráda Lucie, že nejsem sama!! Sylvie
OdpovědětVymazatDobrý den, děkuji za skvělý blog, moc ráda Vás čtu, ale ještě jsem nikdy nenapsala.
OdpovědětVymazatTeď napíšu - jsem věřící, 3 děti, chodíme do kostela, víra je pro mě hodně důležitá a svatba v kostele byla pro mě to hlavní - hostina, šaty apod. mě moc nezajímaly. Mimochodem, kněz, který nás oddával, náš kamarád, už není knězem :). Ale hlavně chci napsat, že víra pro mě je tak intimní a neuchopitelná, že mě strašně štvou a mrzí ty fanatické skupinky a vůbec hrozně moc mě toho v kat. církvi štve - ale přesto to vnímám jako velký dar, že v ní jsem. Papež František je mojí star a příslib, že se snad něco mění.
Někdy se mi vybavuje modlitbička - Abys nás Pane při zdravém rozumu zachovati ráčil - možná se to hodí i k tomu týrání a pro mnohé kněze, kteří nabádají ženy, že musí vše vydržet, i když oni sami vůbec nic nechápou a jejich břemena se ani prstem nedotknou.
Držím Vám palce, jste skvělá !
Markéta
Víra (která koliv, v mých očích), ano intimní záležitost a když veřejná, tak ti co jí reprezentují by měli být pokorní a jít příkladem. Jenže ji opět v realitě reprezentují lidé ...a člověk je tak nedokonalý... a jak pak poznat, která víra je ta dokonalá...vždy se jedná o interpretaci, nějaké ideologie a jak poznat, že její představitel to s námi myslí "upřímně"?
OdpovědětVymazatPrvní politickou stranou byla církev, která ovládala celé světadíly (dnes opět). První svaté války se vyhlašovaly v zájmu hájení víry... a jak je tomu dnes??? Velice filosofické téma..., hozená rukavice:-)
Pronásledovali se neviní lidé (kladivo na čarodějnice, jaká podobnost s procesy padesátých let?!)
Předem ujišťuji, toto je můj názor a nikomu jej nevnucuji. Ale příspěvek, dotýkajícího se nejednoho tabu, mě vylákal k diskusi, která se tu ukázala na úrovni.
Mám bohužel z praxe zkušenosti, jak je těžké týranou ženu přesvědčit, že má co nejrychleji svého "chlebodárce" opustit, bez rozdílu, jejího společenského statutu či víry.
Přeji aby se vám s tímto tématem zadařilo! Věřím, že je to "fuška"!
P.S.
děkuji za nabídku, k minulému komentáři:-)
Dovolím si přidat jednu krátkou poznámku, která by Vás mohla zaujmout. Nedávno jsem mluvila s psychoterapeutem, který označil víru jako "sen o matce". Zní mi to skoro poeticky, ale v důsledku je to strašně bolestné.
OdpovědětVymazatNad tím se musím hodně zamyslet. Moc děkuji!
VymazatŽe je katolická církev proti masturbaci, to ví spousta lidí. ale málokdo ví, proč. dobře to myslím vysvětluje P.Kodet ve své přednášce tady http://www.data.vojtechkodet.cz/prednasky/Vzdalena_predmanzelska_priprava_VK_2003.mp3 - o masturbaci začíná mluvit zhruba od 40.minuty, samotné vysvětlení je kolem 43:30 nahrávky. takhle už mi to dává smysl.
OdpovědětVymazata v praxi to samozřejmě nefunguje jako Vyzpovídám se z toho, něco se pomodlím a čárymáryfuk problém zmizel. jeden sedmnáctiletý kluk popisuje svoje zkušenosti tady http://www.milujte.se/storage/dalsi/ze-zivota-pro-zivot.pdf v příběhu Kamarádka, medailonek, společenství a odvaha - nahoře na liště Page 82 of 96. (při hledání, na které straně to je, jsem narazila ještě na další příběh o křesťanské sexualitě - strana 77).
vlastně o tomtéž (teda porno místo masturbace) je Don Jon. jeden z mých oblíbených filmů. vtipný, dobře stravitelný, ne podle (pro mě otravných) hollywoodských šablon. a s nadsázkou je tam líčen i postoj církve (např. scény se zpovědí), ono to tak bohužel někdy je, ale nemělo by být.
M.S.
Důraz na nerozlučitelnost manželství a odmítání rozvodů je pro mě trochu těžší vysvětlit. Asi to souvisí s tím, že křesťané by se na vše v životě měli dívat s perspektivou věčnosti. nežít jen pro těch několik desítek let tady, ale pro život věčný po smrti. (což se těžko chápe, když to napíšu takhle v kostce, i mně to kolikrát nejde) V létě jsem byla na svatbě kamarádky v kostele a kněz říkal, že odteď se kromě každodenních povinností péče o domácnost, o děti apod. stávají zodpovědnými za spásu duše toho druhého. (ne že on by zodpovědný za ni přestal být a ne že by spása byla čistě odměnou za naše snažení - ale to by bylo zas na jiný rozbor).
OdpovědětVymazatVzorem pro ženy žijící v nešťastném manželství může být svatá Monika - ve zkratce: Manžel jí nadával, chodil za milenkami, ale ona zůstala mírná a nepřestávala se za něho modlit a nedlouho před smrtí se manžel obrátil na víru a odprosil ji. a k tomu přidala Monika ještě mnoho slz a modliteb za jednoho ze svých synů, který žil prostopášným životem a vysmíval se jí a její víře. a z toho syna nakonec vyrostl svatý Augustin, biskup, jeden z nejvýznamějších křesťanských filozofů a teologů.
ale myslím, že i pro křesťanky je hranice, když jde o týrání, kdy od manžela odejít. (a třeba se dál modlit z povzdálí)
Jedna maminka od nás ze scholy je rozvedená, dalo by se možná říct čerstvě rozvedená. měla se před vánocemi stěhovat s dětmi do nového bytu, balili a na přípravy na vánoce nezbylo dost času. byla moc dojatá, když se ostatní maminky ze společenství domluvily a daly jí vánoční cukroví, každá upekla trochu. (a se stěhováním taky pomáhají) asi takhle u nás vypadá to vyobcování z řad věřících :-)
Lucie, jestli budete ve filmu vyprávět i o víře, rozhodněte se, jestli to bude živá víra nebo budou mít o Bohu hlavní postavy zkreslené představy (přejaté třeba v dětství od rodičů, kteří Boha používali jako výchovné strašidlo) http://www.vojtechkodet.cz/modlitby/za-osvobozeni-a-uzdraveni/zrikam-se-falesneho-boha.html . ne každý kostelochodič je opravdově věřící. ale nevěřícím, kteří s Bohem a církví nemají zkušenost, tím můžete vyrobit falešný obraz, jací ti věřící vlastně jsou obecně.
M.S.