V sedm ráno jsem fakt nebyla schopná jít s Ivanem a psem do lesa. Kafe. Od devíti angličtina. Mluvila jsem německy, moje hlava je asi germánská, weil ich aus Reichenberg bin. Pak pošta, reklamace bot (minule jsem je prý nedonesla čisté - a to jsem je drhla houbičkou na nádobí, tak tentokrát jsem vzala zubní kartáček a v záloze jsem měla i ten mezizubní). Nakonec objednávka dortu pro kamaráda, který slaví o víkendu 40.
Takže po budíčku v 6.30 začínám pracovat až ve 12.30, což je dost pozdě, když do sobotní odevzdávky potřebuju každý den napsat 20 stran (v tuhle chvíli mám 8 a hlava stávkuje).
V průběhu odpoledne mi přišel červeně přeškrtaný minulý díl, takže ještě opravy.
Psát komerční seriál je nejtěžší psaní, které jsem zažila.
Nesmí to být moc chytré, ale taky ne moc hloupé.
Něco by to divákovi mělo mile připomínat, ale ne natolik, aby to hledal na jiném programu.
Neobvykle obvyklé.
Tak ještě těch dvanáct.
Zamilovaná na první začtení. Moc se mi líbí, jak píšete. Zvláštní a pozoruhodné je, že se mi skoro nejvíc líbí staré zápisky, u kterých nejsou komentáře. Přitom ke mně mluví nejvíc.
OdpovědětVymazatNěkde byla zmínka, co všechno byste napsala o hercích, jenže smlouva brání. A co se k tomu postavit blogově? Dát všem jiná jména (co možná neprůhledná) a vypsat se z toho takto? Takový paralelní seriál, čtení na pokračování o životě scenáristky se vším všudy.
Děkuji, že jsem Vás mohla objevit. :o)
Potěšení je na mé straně. Ale s těmi herci je to na pár řádků, jinak by z toho byl Blesk. Takže radši to nechám jen v náznacích. Zdravím!
Vymazat