Králík a pes

Cherry je hrozně hodná a králík se na starý kolena tak rozdováděl, že běhá po celém domě (několik let předtím vylezl maximálně metr od klece). Nevím, čím to.

Stela se včera opět po pár týdnech dostala do stádia štěkací kašel, takže kulturní víkend, který jsme naplánovali, padá. Uvidíme, jestli zařadíme kulturní vložku pohotovost nebo jak to vlastně dopadne.

Teď jsem dopsala.
Ráno nanovo.

Poslední dny

  

Hodně píšu a mám pocit, že pořád to samý. Vymyslet do stejné místnosti při dvou postavení kamery třicetkrát jiný obraz se stejnými lidmi. Nemožné. Baví mě psát seriály, vyhovuje mi určitá nekonečnost, ale nebaví mě myslet na diváka. Předžvýkávat. Aby to pochopil ... a nemusel nad tím moc přemýšlet ... aby nepřepnul ... a když přepne, aby se vrátil ... prý se to dá trochu vypočítat. Já bohužel tenhle vzorec neznám. Ale analytici, kteří nám radí, prý jo. 

Prý.

Těším se, že si oddychnu u domácího násilí.

Pardon, já vím, že to zní hrozně, nedělám si z toho legraci ani v nejmenším, ale strašně se těším, až se pustím do scénáře. Asi o jarních prázdninách v Itálii. Třeba už vůbec neumím psát svobodně!

Co umí sádrokarton

Až budeme stavět příští dům (a že budeme), tak už nikdy nepoužijeme na příčky sádrokarton. Bohužel k takovému rozhodnutí jsme dospěli až díky tomu, že částečně v sádroši žijeme. Zvuková izolace je mizérie a když na jednom konci domu kopnete do zdi, rozvibruje se celý barák. Lehce přeháním, ale ne zas tak moc.

Příhoda, kdy si náš Kryštof pozval na noc domů kamarádku a my jsme mysleli, že se k nám vloupala parta zlodějů (a zatím jen postel v pokojíčku narážela právě do sádrokartonu), je už u nás rodinným stříbrem. 

Kromě jiného se nám neosvědčil s. ani v koupelně. Ve sprchovém koutě jsou prima díry.

Dnes jsme začali s rekonstrukcí, zatím jsou vymontovány všechny zařizovací předměty, baterie, zástěna (Jardo, díky!) a přes víkend se bude penetrovat. V chodbě už máme několik týdnů složenou novou zástěnu, zbytek hbitě dokoupíme. Zase bude jen šedý nátěr, žádné kachličky. Podlaha teak, strop beton. Se těším!

Na první pohled to nevypadá špatně, ale druhý a třetí už je ekl (nejen  ten sádroš) ...

Jako nikdy

Nádhernej film.
Neobyčejnej.
Obyčejnej.
Začíná v nějakým neurčitým bodu a v neurčitým bodu taky končí ...
Pro mě zjevení.

Variace na Štědrý večer

Pod vlivem čerstvě napadlého sněhu jsme si včera zopakovali Štědrý večer - řízky, kapr a bramborový salát. Z venkovního stolu jsem přinesla netknutý adventní věnec, který jsme měli do zásoby. Holky si mohly koupit i dárek -vybraly si stejné svítivě zelené mikiny. Moc hezký to bylo!

Příliš něžné vlny

Nelíbilo.

Ale zítra dávají od 20 hod na HBO Jako nikdy s Jiřím Schmitzerem, Táňou Medveckou a Petrou Špalkovou. Tenhle film je nominován na několik Českých Lvů a nějakou cenu určitě dostane i dnes při udělení Cen české filmové kritiky (ČT2 od 20 hod).

Před měsícem

byl Štědrý den. Už celé roky říkám, že by se měl o měsíc posunout, protože to je vždycky sníh, ne-li rovnou kalamita. Děti by se mohly věnovat zimním radovánkám a ne trávit vánoční prázdniny u tv a pc.

Rozhodli jsme se, že si tento víkend uděláme soukromé vánoce, budou řízky, kapr a bramborový salát. A půjdeme do kina. Je taky pěkná výstava v Rudolfinu Momentky, včera jsem o ní slyšela mluvit ředitele Rudolfina a nadchlo mě to. Ale to se asi vůbec neopovážím před Stelou vyslovit. Slabá matka.

Vázu dělala Stela ve škole, když ji přinesla, dost mě to pobavilo, protože něco podobného jsme kdysi vytvářeli ve škole i my. Vy ne? Ale dnes mi to přijde jako dobrý retro. Dokonce frézie jsem do ní dnes koupila!

Dnes Vejška

Ráno jsem jela z chalupy tři hodiny po ledu, místo obvyklé hodiny a půl bez ledu. Cestou několik bouraček, brečela jsem. Nechápu jak, ale projela jsem bez úhony.

Večer slavnostní premiéra filmu Vejška. Líbil se mi. Moc. Obdivuju Tomáše Vorla sr., že dokáže pořád držet krok s mladejma. Zajímavý. Poučný. Viděla jsem v tom kus Kryštofa. Stejská se mi.

Zprávy z Kokořína

neděle

17.25 rodina odjíždí, pes zůstává. Muž se se mnou loučí, jako by mě měl vidět naposledy. Z rokle jde nějaký muž, Cherry štěká jako posedlá. Málokdo v zimě kolem nás projde, navíc potmě.

17.38 je fakt dost tma. Nemáme záclony, ani závěsy. Dolní i horní chalupa jsou celou zimu prázdné. Do jednoho okna věším firemní tričko, do druhého spací kalhoty. Nevypadá to špatně. Zbylých 10 oken není tak na ráně.

18.22 pes kňučí, ještě se mnou není zvyklej sdílet moji samotu. Slibuju mu, že aspoň občas na něj promluvím.

18.55 díky sms kolegyně zjišťuju, že nemám aktuální scénosled 15. dílu, podle kterého bych zítra měla začít psát. Buď mi ho dramaturg neposlal nebo je v mailu a jsem blbá já. V každém případě musím zítra jet 15 km lesem ke kamarádce, která má pc a signál. Stáhnu si ho. Zbytečná komplikace.

21.20 Pár minut koukám na Doktory z Počátků. Ani jeden fór, ani jedna pointa. Že by tohle byla cesta k co nejvyšší sledovanosti?

22.03 na ČT Art dávají literární revue 333, konečně pociťuju svobodu samoty, tohle by mi doma neprošlo. Nádhernej pořad! Ti chytří a vzdělaní lidé!

pondělí

8.50 vstávám a raduju se, že je to spontánní, nikoli na budík. Noc byla úděsná, kuna měla na půdě mejdan, hýbalo se obložení zkoseného stropu, které je cca půl metru nad mou postelí. Pustila jsem si cd Hurvínka a pak dvakrát Cimrmany, nemohla jsem usnout. Hořce jsem litovala, že jsem si nepřivezla prášek na spaní.

10.29 opravuju po x-té 10. díl. Šéfová mi k jedné scéně napsala: Bohužel je to takové vyšťavené, unavené. Prosím o situaci. Kde jsou vtipné a překvapivé situace z prvních dílů? To jsou poznámky, které mě nikam nedovedou, na nic nenavedou. I hodiny sedím nad jednou scénou a stejně ji napíšu špatně. Když nedostanu nápad spontánně, už ho málokdy vysedím. 14.40 odjíždím ke kamarádce, čímž pádem vy tohle můžete přečíst. Domů přijedu za tmy, snad se dneska budu míň bát. A spím v seknici alias v obýváku.

49 Kč

už stojí Literární noviny, ale vyplatí se. Názvy článků mě zaujaly, beru si je s sebou zítra na chalupu a uvidím, jestli se mi podaří něco přečíst, jestli jsem už příliš nezhloupla. Čas od času si dávám takový soukromý test a jeho výsledky jsou ještě soukromější.

Včera jsme se učily se Stelou na písemky a testy, usnula jsem v osm večer oblečená. Ve tři jsem se probudila a vůbec jsem nevěděla, jestli je ráno nebo noc nebo co vlastně. Na 5.30 budík, abysme si všechno zopakovaly. Šestá třída, pěkně prosím. Kytici jsem někomu zapůjčila, v knihovně je rozpůjčovaná, v říčanském knihkupectví ji nemají. Měla/y jsme ji přečíst přes víkend. 

Ráda bych zůstala na chalupě ještě i v pondělí a úterý, abych mohla přemýšlet (a psát). Ale nevím, jestli se mi to povede. Doma je příliš mnoho povinností. Potřebuju samotu. Už úplně akutně.

Nemůžu se rozhodnout

... která z nich jsem já.

Na tom, že jsem byla u holiče, není celkem nic zvláštního, ale potkalo mě nečekané zdvojení motivů.

Zavolala mi producentka, pro kterou do léta mám napsat scénář, v němž půjde o domácí násilí. A bylo to zrovna ve chvíli, kdy mi moje báječná kadeřnice líčila, jak doma bydlí s dětmi v zimě, bez proudu a bez vody, neb její manžel jim odmontoval bojler a do pojistek vrazil šroubovák a zkratoval tak veškerou elektřinu. To všechno proto, aby se odstěhovali z domu, který patří napůl jí a napůl jemu.

Když pominu, že je to čuryfuk, který nechá své děti bez vody, tepla a úkoly píší při svíčce, je smutné, že toto se děje i za přítomnosti přivolané policie, která s tím ale lautr nemůže nic dělat. Prý.

Situace je o to těžší, že kadeřnice je milá tichá holka a její muž suverén, který okouzlí i sociální pracovnice. Takže nejen, že jí říčanská sociálka už po mnoho měsíců nepomohla vůbec s ničím, ale nyní se dokonce začíná přiklánět k výmyslům jejího manžela, který ji obviňuje ze špatného zacházení s dětmi, kouření marihuany apod. Naštěstí maminka jednoho ze spolužáků jejích dětí zorganizovala ve třídě podpisovou akci rodičů, kteří tuhle prima paní znají a snaží se jí pomoct, aby jí neodebrali děti a nevzal si je ten hodný tatínek, co jim strká šroubovák do pojistek. (Pardon, až teď jsem si vzpomněla, že šroubovák jim tam zarazil dědeček, tatínek hodného tatínka. Tatínek má tedy na svědomí jenom nepravdivá udání na svou ženu a tu vodu. Abych byla úplně přesná.)

Takhle nějak je to v Čechách se skutečnými právy matek a jejich dětí.

V jedenáct

Je jedenáct a já zasedám k další porci práce. V noci se mi dobře píše, ale špatně ráno vstává. Půl sedmý je na mě prostě hrozně brzo. Jenže vezu Stelu do školy, pak další povinnosti a hlavně psaní. To vždycky závidím scenáristům - mužům, které jejich manželky a přítelkyně osvobozují od rodinných a domácích povinností, protože pssst, tatínek píše. Pssst, maminka píše, moc nefunguje.

Děravá hlava Stely přečetla místo Kytice Alenku v říši divů a dostala 4. Takže Kytice přes víkend. Atakdále. Dnes úkol na téma Klady a zápory domácí školy. Kladů jsme daly dohromady fůru, na zápory jsme skoro nemohly přijít. Zápor je ten, že Stely maminka není schopna své dítě lautr nic naučit, takže Stela musí chodit do školy veřejné, která se naprosto nepotkává s jejím smýšlením a cítěním.

Až teď v klidu kafe. Malá dobrá radost.

62 km/hod

V pátek mě chytili policajti. Jela jsem v obci o 12 km/hod víc. To je ta moje nesnesitelná přibližnost bytí. Vyskočili na mě ze slepé ulice metr před cedulí konec obce. Měli štěstí, že jsem je nepřejela. Donutili mě zajet do té slepé ulice, ačkoli mně už v hlavě blikala kontrolka, jak že se z ní dostanu? Jenže policie je bystrá - domluvili si s majitelem jednoho z domů, že se ubožáci chycení můžou otočit u něj ve vjezdu. COUVÁNÍM!!!

Tak jsem jim řekla, že to neumím. Stela byla naprosto vyděšená, že nás zavřou do vězení.
"Paní řidičko, vy neumíte couvat?"
"Ne. Ale umím jet popředu."
"Tak se jeďte otočit na pole."
Nemít 4kolku, tak jsem na poli zapadla.

A vůbec nechápu, jak někdo z občanů může policii dovolit, aby se chycení nebožáci otáčeli v jeho vjezdu.

Dřív jsem z těchto situací měla strašný strach. Přiznat, co všechno neumím.

Dnes mi to už vůbec nevadí.

A baví mě reakce okolí.

Co se ve mně zlomilo, nevím. 

Možná je to věk + zkušenosti + sebevědomí.

Jak příjemné!

Pohodička

Pořád jen píšu. Od rána do večera, ještě i v noci. Občas mě štve, že musím psát kompromisně, komerční tv až na výjimky chtějí seriál, který je pro všechny (a tím pádem pro nikoho, jak říká paní MS). Tak úplně si to nemyslím, protože pak by ty velké seriály neměly tak masovou sledovanost.

Doufám, že aspoň nepíšeme podbízivě, snažíme se vyhnout laciným efektům. Nemá scéna grády? Strčíme tam nehodu, úraz, těhotenství, smrt. Jenže když se to nadužívá (to je pěkný slovo), tak už to pak stejně emočně nefunguje. Snažíme se vymyslet hlavně zajímavý příběhy. Některý postavy mě hodně baví. Ale nikdo asi nejsem já.

Pohodička večer za odměnu.

Zase spolu (pro Moniku)

Zase Kokořín

 

Fotka ze včerejška. Takhle bylo v údolí. Bohužel jsem se nekochala já, ale Ivan. Jel tudy (neměl dudy), zatopil na chalupě, protože se tam zítra se Cherry přemísťují. Závidím! My se Stelou a Amandou přijedeme až v pátek. Protože zubař a škola. Jen co jsme se vrátili z Kanárů, Stela zase nabrala svůj chrčivý zimní kašel. Jsem ráda za každý den, který stráví ve škole. Stelo, vydrž!

Tou cestou

Mnichov - Říčany za tři a půl hodiny včetně večeře, tankování a čůrání. Občas zakřičím, když Ivan jede příliš rychle, ale dělám to málo, protože se většinou lekne a je to pak ještě mnohem nebezpečnější.

 

Ještě jsem se ani nezula a nepřevlíkla, jen jsem přešla z auta ke stolu a už čtyři hodiny sedím u pc a píšu. Akorát jsem nacpala už druhou várku prádla do pračky. Nevím, jestli by mě jinej chlap doma snesl.

 

 

Dnes naposled

Na dnešek jsem spala 12 hodin. Od osmi do osmi. Krása. Doma zase nastane půl sedmá. Na pláž moc nechodíme, vyhodnotili jsme to jako ztrátu času. Pro mě speciálně to je stres. Nedokážu tam přemýšlet, číst, nic. Je mi vedro a nepříjemně. Včera jsem měla za úkol vymyslet jednu jedinou scénu a napsala jsem nejhorší story svého života. Baví mě se na slunce a moře dívat, ale ze stínu. Jinak se mi tu hrozně líbí. V kavárnách se mi krásně zevluje i přemýšlí. Dnes jsem vytáhla rodinu do krkolomných přilehlých uliček, příště bych si chtěla najít bydlení tady mezi místními. Ale to se s žádnou cestovkou pořídit nedá. To musí člověk pěkně sám.

Tak dneska poslední ryby a medové rumy (místní specialita) a zítra let směr Mnichov. Pak autem domů. Cherry už se prý moc stýská, je smutná a nežere. Hlídá ji uklízecí paní Malinová, králíka zase Moniky máma a přivezeme si i Moničinu buldočku Amandu. Pořád je na co se těšit.

Mám ráda svůj život.