Noční samomluva

Nemám vůbec žádnej čas a nemám vůbec žádnou fotku. Pro jedno zapomínám druhý. Někomu něco slíbím a vzápětí na to okamžitě zapomenu. Jdu si pro něco do pokoje a nevím pro co. Říkám tomu mechanický život, ale i ta mechanika nějak rezne a zadrhává se.
 
Píšu. Tvoříme nové postavy. Skládáme děj prvních dílů. Zase schůzka kvůli smlouvě. Jedu vlakem a na okamžik nevím, jestli jedu do Prahy nebo už z ní. Samotnou mě to překvapí. V hlavě pořád ty postavy. Musím je naučit se mnou bydlet. Nebo spíš musím naučit sebe, že s nimi bydlím. Je to hrozný. Naposledy jsem žila v Ententýkách a teď je měním za jinou rodinu. Zatím se oťukáváme. Chci, aby někdo byl vtipnější a ono mu to nejde. Protože mně to nejde napsat. Ale jiná postava zase překvapí. Kdo z nich jsem já? Nikdo. A to není dobře.
 
Zítra na tom budu podobně, akorát se přemisťuju na chalupu. Asi. Snad zvládnu nějak mechanicky zabalit. A cestou nakoupit.
Takhle to teď se mnou vypadá.
 
 

2 komentáře:

  1. Je to úžasný dar - vdechovat fiktivním postavám život - obdivuji vaši schopnost se takhle vnořit do příběhů - ať vám to jde na chalupě od ruky♥

    OdpovědětVymazat
  2. Luci a kdo by jste byla, kdyby jste nepsala - mě už častěji napadlo, když čtu, jak i zdraví je méně než psaní? já třeba bych nedala přednost ATB před ničím, pro mě nemá nic takovou hodnotu..proto vás čtu, je to úplně jiný svět k poznávání Káťa

    OdpovědětVymazat