Play

Dnes jsme chtěly jet s mother in love do Prahy na výstavy. Pár jsme si jich vyhlédly. Na poslední chvíli se ale k nám přidala Stela, která původně křičela výstavy né - blé, ale nakonec nás skoro ještě prosila, aby mohla jet.

Takže jsme trochu změnily program a jely jsme nejdřív do Malostranské besedy na Vikýře play, bo ty jsou hlavně pro děti (ale i dospělí si tam mohou hrát).

 

 

Když jsme procházely centrem, zjistily jsme se, že se běží Pražský maraton a nedalo se vůbec nikde přejít na druhou stranu. Nakonec jsme se musely vmísit mezi běžce a proběhnout. Všichni mají můj obdiv. Žen v mým věku tam bylo dokonce hodně. To bych nedala.

 

 

Aspoň jedna výstava z těch, které jsem opravdu chtěla vidět. Kateřina Adamová: Středně velký plachý tvor. Je to ta malířka, co od ní mám Žehlení. Mám ráda i její kresby. Řekla bych, že je to všechno nakreslené tužkou (kromě malby na stěně). Ale nevím, ještě jsem nečetla příbalový leták. Jenom to tak na mě působilo. Intimně.

Akorát ach jo ten můj flek ve foťáku. Už má asi vážně odslouženo.