Silvestr, na který nezapomenu

 

Dnes jsme se vrátili z Lipna. Tak strašně se nám tam líbilo, že jsme si pobyt ještě o den prodloužili - víc už jsme nemohli, neb Stele zítra začíná škola.

 

Na Silvestra dopoledne je můj muž lehce rozladěn, že píšu do blogu, kde jsme a proč to jako všichni musíte vědět. Klopím oči. Den je nádherný, moje povánoční deprese evidentně můj blog nečte, a tak nevěděla, kam za mnou dorazit. Večer si hezky lebedíme u bedny, když mému muži volá neznámé číslo. Nechce to vzít (co když je to někdo z práce, sakra?!), ale pak mu to nedá a hovor vezme.

 

Volá moje kamarádka, se kterou jsem se neviděla mnoho roků, a před pětadvaceti lety (stydím se tu sumu napsat velkým písmem) byla svědkyní na naší svatbě. A že sedí se svým přítelem v restauraci o patro pod námi. Přečetla si na blogu, kde jsme a přijeli za námi z Františkových Lázní. Ozbrojené přepadení by mě nepřekvapilo víc.

Takže jsme večer strávili vesele v hospodě a následně v našem apartmá. Jsem nadšená. Jenže to není všechno. Před půlnocí jdeme na balkon (místní oslava je veliká, rachejtle tu lítaly vlastně celý týden), že otevřeme půlnoční šampus. V tu chvíli poklekne Darinčin přítel na koleno a předává jí krabičku se zásnubním prstenem a otázkou, jestli si ho vezme. Můj muž je v takovém šoku, že zapomíná včas otevřít láhev, protože si doteď si myslel, že takové věci se dějí jen v amerických filmech.

(Vidíš to, manželi. Máš v romantice evidentně velké mezery.)

:-)

 

Pro mě z toho vyplývá věc, kterou vím už dávno. Že musím o své přátele líp pečovat. Pořád mě někdo někam zve a já nechodím a nechodím. Už se o mně ví, že jsem ta nechodička. Přitom mám všechny moc ráda. Ale polepším se. Slibuju. I bez přepadení.

 

P.S. Snoubenci jsou na třetí fotce. Fakt tam jsou.

P.S.S. Další překvapení čekám zítra.