Já se z toho zblázním!

 

Ráno jsme vstali a zjistili jsme, že jsme večer nechali otevřené auto. Nejenom nezamčené, ale dokonce s otevřenými dveřmi. Pak jsem objevila v troubě perník s počínající plísní, který jsem o víkendu upekla a zapomněla to říct rodině. Letěl rovnou do popelnice.

Posléze mi přivezli z ppl balík a nepozorovaně mi utekla z domu Cherry. Naneštěstí šel kolem pes, který nebyl na vodítku a na naši milou hárající Cherry se okamžitě vrhnul. Nemohla jsem je od sebe odtrhnout. Křičím na paničku psa, aby si ho chytla na vodítko, jenže paní neumí česky a směje se, jak si pejsci hezky hrají. Během deseti vteřin nám zdrhli neznámo kam. Předali jsme si telefonní čísla, paní byla Němka, němčinou pár vět ulámu, takže gut.

Čekám doma, pes nejde.

 

Sedám si nad nový projekt - teda pro mě nový, on už úspěšně běží několik let, já mám do něj naskočit. Otevřu si "noty", podle kterých mám psát a buch. První scéna začíná tím, že jedna z hlavních hrdinek leží na smrtelné posteli. Ačkoli ten seriál neznám, píšu první scénu a rozbrečím se.

 

Po několika hodinách volá Němka, že oba psy našla. Dává mi adresu ulice, já okamžitě sedám do auta v pantoflích a psacích/spacích kalhotách. Zadávám do navigace adresu. Neexistuje. Tedy aspoň podle mojí navigace. Po dalších peripetiích vidím Cherry, jak běhá zmateně po silnici. Zaparkuju auto a vrhám se do křižovatky. V těch pyžamovejch kalhotách se srdíčkama a pantoflích. Cherry utíká před jedním autem, které jede tak pomalu, aby mi ji dotlačilo až do náručí.

Sláva!

Pes odchycen.

 

 

Odpoledne v největším dešťosněžení přijíždějí nečekaně zahradníci a bagrují nám přijížděcí cestu, kterou potřebujeme zpevnit. Navezou složitě pražce, které se mají použít do základů zpevnění. Během chvíle přiletí nový soused, s jehož zahradou sousedí naše cesta a začne na ně řvát, ať toho okamžitě nechají, že nedovolí použití ekologicky nevhodných dřevěných pražců nikde v okolí svého pozemku (ačkoli většina našich jiných sousedů jimi má osázené celé cesty, altánky a já nevím, co ještě). Zahradníci ho pošlou někam. Vždyť stejnými pražci obkládali i dendrologickou zahradu v Průhonicích!

Pak soused vlítne na mě domů a vyhrožuje mi. Volám do práce Ivanovi, ať přijede, že to asi nezvládnu. Ivan přijede, souseda pošle do stejných míst jako zahradníci. Za deset minut přijdou zahradníci znovu, že si je náš soused fotí a taky fotí čísla jejich aut, atd. Mají z něj už strach.

 

Za tmy kapitulujeme. Dohodneme se se zahradníky, že pražce znovu někdy (za světla) vyhrabou, naloží, odvezou, použijí jinde a my koupíme betonové. Ty snad sousedovi v naší zemi vadit nebudou. Akorát, že se nám všechno dvakrát prodraží.

Ivan odchází se šéfem zahradníků za sousedem, že mu teda vyhovíme, hlavně ať se nemstí našim zahradníkům. Soused je opravdu dobrej magor, protože se ptá, jestli by mu zahradníci nepomohli s jeho zahradou ...

Ivan přichází domů s pocitem, že něco děláme špatně, když už nemáme dobrý vztah se žádným z našich sousedů.

Jsme možná příliš slušní.

 

Připadám si jako v hloupé americké komedii. Bohužel ji nepíšu, jenom v ní hraju. Jsem zvědavá na svůj americký honorář.