Poslední dny jsou strašně hektické. Ve čtvrtek odpoledne jsme odjeli s mužem do Vídně, že si uděláme hezký manželský výlet. Ten den ráno ovšem zubařka rozřezala Ivanovi půlku pusy, protože má zánět. Takže dostal antibiotika a jeli jsme. Vídeň skvělá jako vždy, ubytování jsme tentokrát podcenili. Včera večer Kryštof s Monikou po roce přiletěli z Kanady na vídeňské letiště. Jeden kufr (pochopitelně nejdůležitější) jim nedorazil. Mají chuť se obrátit a vrátit zpátky "k nim domů".
Zvykli si na úplně jiný život, teď jim tady bude všechno malé.
Rozumím jim.
Jsem zvědavá, jak dlouho tu vydrží.
Jsem ráda, že žijeme ve svobodě. Když budou chtít, můžou zase zmizet a ne celý život vzpomínat, jak jednou mohli vycestovat a pak už nikdy. A my jim to všichni budeme přát.
Zatím si nemůžu zvyknout, že jedno z mých dětí už definitivně dospělo.
Ale líbí se mi to.
Moc.
Kryštof vyrostl:-)! Mladé lidi, kteří mají odvahu vyzkoušet si život za hranicemi naší republiky, obdivuji a fandím. Ale nějak si neumím představit, že by se jednoho dne mělo MOJE dítě někam vzdálit. To bych asi nepřežila! Si myslím teď:-)Tak to máte teď doma živo,co?:-)Kufry už dorazily? A.
OdpovědětVymazatNo jasně, všechno je vzhůru nohama, já jen teď čekám, co jako bude dál ... Kryštof zjevně taky neví. Kufr zatím nemá, takže chodí v tom, co mu doma zbylo. Ale doufá, že se objeví. Má tam dost důležitý věci i dokumenty. Ach jo.
Vymazat