Projekce

 
Včera na Kavkách novinářská projekce 4.dílu (čtvrtého proto, že v něm už jsou všechny hlavní postavy). Pak venku párty s programem pro děti, barmanskou show, grilovačkou ... kolik si myslíte, že těch novinářů přišlo? Pár. Přišli hlavně bulvární fotografové, aby měli čím krmit stránky časopisů a webů. Herců se sešlo strašně moc, takže měli snadný lov.
 
Vzpomněla jsem si, jak mi před pár lety říkal jeden novinář (po pár skleničkách vína), že je schopen napsat recenzi i po pěti minutách zhlédnutého díla. Většinou u toho dýl stejně nevydrží. Tak proč by seděl hodinu v sále a otravoval se, že jo?
 
Pohovořila jsem s herci, jsou fajn. Největší radost mi udělal Oldřich Vízner, který mi přišel poděkovat za roli. Říkal, že od dob Saturnina lepší televizní nabídku nedostal. Že věří každému slovu, které říká a postava Viléma Brouka je pro něj herecký zážitek.
To se dobře poslouchá, že jo?
Taky je to jen párkrát za život.
Ale upřímně řečeno, opravdu jsem doufala, že v téhle roli by pan Vízner mohl udělat svůj televizní comeback. Mrzí mě, když vidím, jak spousta dobrých českých herců je nevyužitých a v seriálech se pořád objevují ti samí. My tu máme hned několik takových vzkříšení. Ideální seriál je ten, který dokáže namíchat herce slavné, neznámé i zapomenuté.

Jsem ztracená (ale mám si to kam zapsat)

Poslední tři dny jsem se snažila přemluvit svůj blog, aby načetl fotky, které bych ráda publikovala ve svém příspěvku. Nechtěl. Obě cesty: archiv fotek v počítači - blog, kterými to dříve šlo, teď hlásily error. Nevím proč. Napsala jsem správci. Žádná odezva. Volala jsem svému aj tý. Na nic jsme nemohli přijít. Je možný, že by byl blog tzv. plný? Nějak se mi tomu nechce věřit. Jestli si nějak představuju nekonečno, pak je to virtuální prostor ...
Dnes se mi to po dvouhodinovém přemlouvání nějak podařilo. Nevím jak. Vyslala jsem někam fotky, ty tam on-line leží a já si je mohla stáhnout. Ale kde leží, to fakt netuším. Tak jen kdybyste dlouho ode mě nečetli žádný příspěvek, bloudím v nějakém nekonečnu. Ale nevím, ve kterém.
 
Taky jsem uklízela v hromadách na psacím stole a našla poklady z Madridu. Koupila jsem si tak dva krásné zápisníky na výstavě Chagalla, to vlevo jsou vstupenky, pod nimi cukr z kavárny. Kamkoli jedeme, krademe cukry pro jednoho sběratele. A protože jsme milovníci kávy, vozíme jich vždycky plno. Ale to zklamání, když přijdeme do kavárny a oni mají jen cukr v dávkovači! (Ten nekrademe.)
 
Úplně dole dva maličké zápisníky z Tesca, velká sleva, nikdo je nechtěl. To mi připomnělo jednu příhodu, kdysi jsem dostala od kamarádky k narozeninám propisku, kterou prodávali v novinovém stánku u ní před domem. Kamarádka byla po operaci nohy a nikam jinam se nedostala. Tak mi koupila propisku za deset kaček (jinou neměli). A mě to tak nadchlo! Zaprvé, že se někdo kvůli mně dobelhá před barák a pak ten nápad, ta odvaha! Tužky, zápisníčky, obálky, desky, lepenky, lepítka ... to je můj svět. Takové dárky prostě miluju. 
 

S předstihem

Většinou nestihnu zareagovat včas, dnes ano. Pokud chcete vidět opravdu bezvadný film, veselý, lehký jako letní zeleninový salát, film, u kterého se zasmějete a po všech stránkách se o něm dá říct, že je prázdninový, pak si pusťte zítra, to jest v úterý 28.8. ve 21.45 hod ČT2.
Ten zázrak se jmenuje Děcka jsou v pohodě a vy budete v pohodě taky!
 
 

Zase to Nespresso!

 
 
 
 
 
 
 
 
Dnes mi dorazila nová zásilka kávy. Objednáte na netu - a druhý den ji máte. Akorát ty hříšný peníze za to! Teda za to kafe, poštovné je při našem odběru zdarma. Dneska přišel balík i s dárkem. Krásná cube na kapsle. I tak si myslím, že se firmě vyplatíme. Jsme závisláci a naše návštěvy už taky. Na nespresso jsme naučili i našeho bazénáře, zahradníka, elektrikáře i zvěrolékaře. Akorát kotelník pije svého turka a vzbuzuje ve mně voňavou nostalgii ... když to po sobě čtu, připadá mi, že žiju na zámku. A ne že makám většinu roku 7 dní v týdnu jako šroub.
 
Marmeláda je domácí, od maminky, kytka ze zahrádky od uklízecí paní (chodí 1x týdně na 3 hodiny, abyste si nemysleli, že nám stojí denně za zády!).
Často mi připadá, že se mám vážně krásně ...
 

Every Day

 
Včera jsem na HBO zhlédla zajímavý film Every Day, který má v Čechách název Zítra snad bude líp. Oba názvy  kupodivu vystihují podstatu. Hlavním hrdinou je scenárista seriálů, a protože miluju filmy, kde hlavní hrdina má stejnou profesi jako já, podívala bych se na něj i kdyby byl úplně blbý. Nebyl. Byl to zážitek.
Scenárista má desetiletého syna, který se stále bojí, a patnáctiletého, který je gay. Do toho jeho žena přiveze z druhého konce Ameriky domů svého otce, který je na vozíku a nesnáší všechny a všechno. Rozhovor otce a synů před příjezdem dědy začíná otázkou toho mladšího: "A bude děda zase smrdět jako minule? Močí?"
Mám ráda tyhle filmy, kde se věci pojmenovávají tak, jak jsou.
Co se týče scenáristické práce hlavního hrdiny, to taky byla síla. Třeba kolektivní debata scenáristů o O/A sexu byla drsná a zároveň velmi vtipná. A pravidlo pěti: že v každém dílu seriálu musí být pět šokujících situací, aby divák od televize neutekl. Přičemž skok z mostu a přejetí vlakem je málo. Doufám, že jednou taky nebudu nucená takhle psát.
Dobrej film, fakt good.
 
 

Scéna

Scéna z dnešního farmářského trhu:
Stojíme frontu na ovoce, na řadě je stará paní, mladík - prodavač jí odsekává. Paní si bere jahody a maliny a říká mu: "Možná byste nemusel být tak protivnej. Vždyť nás, zákazníky, potřebujete."
On: "Za to nejsem placenej, paní. A nepotřebujeme vás. Vy potřebujete nás." Paní drží v ruce peníze a vrací je zpátky do peněženky: "A víte, co? Tak si to nechte. Já vás teda opravdu nepotřebuju." Odchází bez nákupu.
Kluk se ušklíbne. V tom okamžiku se celá fronta spontánně rozejde pryč. Včetně mě. Kluk čumí jak puk.
 
 
Dnes v Mladé frontě objevný článek o tom, jak se píše seriál. Zase to samé, ani náznak originálního pohledu. Zjednodušené, všeobecné.
Pokud čtete můj blog pravidelně, víte stokrát líp, jak se seriál píše.
:-)
Jdu psát. Seriál.
 

Tři dny samoty

Dneškem počínaje se mi otevřely krásné tři dny, kdy budu doma sama. Muž a dcera odjeli na víkend, kam nemají přístup baby. Je to pouze tatínkovsko - dětská záležitost a já se nikdy radši nepídím po tom, co se tam ty tři dny děje. Protože si to umím představit. Muž se vrací totálně vyčerpaný a bez hlasu (prý celé noci nahlas zpívali) a Stela v různém stupni zpruzení. Ale protože nemá ráda kolektivy, tak jsem šťastná, že je nucena aspoň pár dní pobývat s jinými lidmi než s námi nebo těmi, které dobře zná.  Akorát jsem zvědavá, jestli i letos bude (neveřejně, jen mezi hrdými otci) vyhlášena nejnesnesitelnějším dítětem.
 
Já si zatím budu v klidu psát. Zbývá mi napsat už jen 1 díl Ententýků, který podle smlouvy musím dodat, ale ještě nevíme, jestli neskončí v koši. Česká televize se teprve v průběhu září bude rozhodovat, jestli bude chtít pokračování nebo ne. Strašně mě baví to psát. To je možná špatný znamení. Protože když mluvím s kolegy, tak většinou při psaní scénářů trpí, štve je to, nebaví je to a nadávají. Ale on je velký rozdíl, jestli píšete na zakázku nebo svobodně. Ententýky jsem psala svobodně, a proto se nemůžu vymlouvat, že jsem to jinak napsat nemohla. Mohla. Omezující byl jen rozpočet. Zásadně omezující. Ale s tím si my s Magdalénou už umíme poradit.
 
Česká televize má na svém webu fakt hezké stránky Ententýků, tak můžete nakouknout http://www.ceskatelevize.cz/specialy/ententyky/
  
 
 
Můj dnešní novinový nákup. Lidovky si kupuju sem tam, ale páteční přílohu teď řídí Marcela Pecháčková a to mě baví. Reflex tradice, Respekt se mi začíná zamlouvat čím dál víc (i když pohrdá mojí profesí, resp. by napsal, že většina z nás ji naprosto neovládá a nezvládá), ale i tak ho ráda čtu. A Elle decoration jsem prolistovala a zaujal mě.
 
Vzhůru do samoty a do psaní!
 

26 stran

- jsem dnes napsala. Už jsem je měla rozmyšlené, akorát nebyl čas je fyzicky hodit na papír. Scénář se píše se pravá - levá, takže jsou to maximálně půlřádky a i když skončí scéna na začátku listu papíru, tak s novou jdete na novou stránku. Takže to zase není taková bojovka, jak to vypadá. Díl se jmenuje Žralok, ale na žádného strunatce v něm nenarazíte.
 
Dnešní den je naprosto výjimečný tím, že mi nepřišel ani jeden mail a neměla jsem ani jeden pracovní hovor. Asi jsem přestala existovat. Nádhera. Bylo to krásné a psaní jsem si tím pádem náramně nerušeně užila.
 
 
 
 
 
Posted by Picasa

My dvě (a Jenny)

Dnes jsme si se Stelou udělaly částečně holčičí den. Byly jsme na manikúře a na obědě. Dopoledne nám odjela jedna návštěva, odpoledne jsme si jely pro druhou. Do toho s Jenny do Brodu na stehy. Lehla si na záda, a ani se nehnula. Doktor říkal, že takového druhého psa nezná. Ona je úplně odevzdaná. Tak mi důvěřuje, že bych ji schválně nemučila, že je mi z toho vždycky až těžko. Muselo ji to bolet a ona držela. Jako socha.
Řeším tolik věcí, že jsem nenapsala ani řádek Ententýků. A přitom scény, které mě čekají, mi už krouží v hlavě a do uší se mi cpou dialogy. Tak snad za chvíli!
 
 
 
 
 
 
 
 
Posted by Picasa

Hic

Jsem zničená. Poslední týden opravdu zápasím s blogem, co se týče přenosu fotek a vůbec nechápu, v čem je zakopaný pes. Asi ve mně. No jo, to vím. Většinou mě vyzkoumání nějaké technické operace natolik vyčerpá, že pak už nemám náladu ani nic napsat a radši to všechno vyhodím do virtuální popelnice.

Je příšernej hic. Špatně se mi píše. Ale večery jsou nádherné. Do noci sedíme na terase, povídáme a jíme. Máme teď jednu návštěvu za druhou - na večer, na den, na dva, na pět ... většinou už si všichni vyzkoušeli, co to znamená, když řeknu, že je ráda uvítám, ale musím průběžně psát. Někdy mě nevidí celé odpoledne. Celý večer. Celý den. A někdy je to o fous lepší. Momentální stav dětí v bazénu: 4 (z toho 2 neplavci).

Posted by Picasa

Zpátky


Dnes mi skončila samota. Ivan se Stelou se vrátili z Bulharska, a ačkoli se jim tam líbilo, brzký návrat do této země neplánují. Můj muž tam jezdil jako dítě s rodiči a nutně si to chtěl připomenout. Takže teď má představu a je spokojen. Já jsem po comebacku do dětství netoužila.
Když letěli zpátky, dostali v letadle mimo jiné ten skvělý Instinkt. 
"Moc hezky tam teda o tobě nepíšou," byla překvapená Stela, protože má svou matku (jako většina malých dětí) za hvězdu.

Děkuju i za vaše komentáře pod minulým článkem, nakonec jsem se rozhodla nereagovat. Asi mám docela praktickou povahu, protože se ve mně dlouhodobě žádná žluč nehromadí. To bych svoji milovanou práci vůbec nemohla dělat.

Minule jsem vykládala kolegyni, jak jsem si  krásně popovídala s jedním režisérem. Ona na mě zírá a říká mi: "Ale víš, že to je ten, co nám namazal schody a my jsme nedostaly tu poslední práci?!"
Já na to zapomněla! Kdybych si vzpomněla, tak se ho na rovinu zeptám, proč to udělal. Ale pravda je, že ze začátku byl dost zaražený, že se s ním tak vesele bavím. Já mám snad nějaký díry v hlavě nebo co.

Mám nový problém. Technický. Nejdou mi nahrávat fotky do blogu. Z padesáti pokusů vyšla tato jediná fotka (chtěla jsem dát k článku dvě). Vždy se mi objeví vykřičník a tato zpráva:

Nahrávání se nezdařilo:
Server vrátil neplatnou odpověď
 
Přitom fotky jsou už zmenšené na minimum pixelů, takže z důvodu velikosti to není. Dřív se mi to nestalo nikdy, poslední tři dny nejsem schopná protlačit na blog jedinou fotku. Nahrávám z notebooku.
Tak kdybyste někdo věděl ... potřebovala bych IT trenéra. Brzo budu v tomhle světě ztracená.
 

Kritika


Dnes jsem se zase příšerně rozčílila. Spoustu let jsem si kupovala časopis Instinkt, který před pár týdny ovšem začal nápadně bulvárnět. Odporně. Nedá se číst. Takže jsem ho s odchodem paní Marcely Pecháčkové z tohoto média přestala kupovat. No a dnes mi volá kolegyně, že si mě tam už poněkolikáté bere jeden redaktor na paškál. Tak jsem jela do Billy nakoupit a cestou v uličce mezi potravinami si článek přečetla. Nesmysly, nepravdy. Zlé. Takže jsem časopis hodila zpátky do regálu a cestou domů jsem přemýšlela, jestli se bránit nebo ne.
Doma jsem ani nevybalila tašky a napsala reakci. Teď ji mám v počítači a váhám, jestli ji poslat nebo zkusit zůstat nad věcí. Z vlastní zkušenosti vím, že každou kritiku vám příslušný redaktor při každé možné příležitosti bude slabošsky vracet.

Dobrý den, ráda bych uvedla na pravou míru výroky, které mi připisujete a které (jako už poněkolikáté) nejsou pravda. Ententýky nejsou žádnou variací na Sex ve městě, jak to jedny noviny od druhých opisujete. Fakt ne. Kdybyste opravdu chtěl o vznikajících projektech něco vědět, obraťte se na autory. Nás se nikdo nezeptá  a všichni dokola píšete ten samý blábol. Mimochodem v Ententýkách se na rozdíl od jiných seriálů fakt hodně souloží a mluví o sexu (nemůžu zaručit, že ty scény pak divák neuvidí vystříhané). Přesto by mě nikdy nenapadlo se přirovnávat ke světové klasice, natolik mi mozek ještě slouží. Taky mě fascinuje, že ačkoli jste nemluvil s tvůrci a neviděl jedinou scénu, už máte jasný názor.

Bohužel bulvarizace Instinktu s sebou smetla i dříve slušnou televizní rubriku. Trapnost, která se v ní odehrává nyní, přispěla k tomu, že jsem po letech Instinkt přestala kupovat. Váš článek jsem si na upozornění kolegů přečetla v obchodě mezi nákupem mrkve a rohlíků (a zase vrátila zpátky do regálu). Takovou neprofesionalitu fakt nebudu podporovat.
Bránit se – je pro autora vždycky dilema. Protože kdokoli se ozve, vždycky mu to v nejbližší době natřete zpátky. To je právě rozdíl mezi vámi - teoretiky a námi - praktiky. My jdeme s kůží na trh a vy nám ji můžete beztrestně rvát zaživa. Ti slabší z vás to dělají s velkou oblibou.
Přesto bych s vámi neměnila. Ačkoli žena, nejsem srab.
Lucie Konečná, scenáristka

Divoká

Dnes od brzkého rána opravy oprav z Primy. Někdy se scénář opravuje tolikrát, že vlastně už ani nikdo neví, co tam mělo původně být. A rozhodně poslední verze nebývá tou nejlepší. Doufám, že tohle nebude ten případ. Opravuji podle připomínek, se kterými někdy vůbec nesouzním, ale už jen málokdy se vzpouzím. Nemá to cenu. Kdyby to měla být moje hlavní práce, asi bych brzo psychicky zkolabovala.
Zahrada je teď koncem srpna podle mých představ. Divoká. Kytka vedle bodláku - a jsou to kolikrát tak nádherné aranže, že i bodláky nechávám žít. A náš dům chátrá do úžasné patiny. Ten pohled mě dobíjí.