Už zítra

Sice brzy ráno odjíždíme na letiště, ale dnes ještě stihneme malou párty s grilovačkou u nás doma. Spát nás tu bude osm. Nemáme asi ani tolik postelí, ani peřin, ale když je dobrá vůle ...

Dnes jsme si zakoupili nové skládací deštníky. Tady bude vedro, ovšem Madrid hlásí déšť a teploty kolem patnácti stupňů. Naštěstí nejsem meteosenzitivní. Pro mě je to lepší než vedro. No, uvidíme, co budu říkat, až budu mokrá od hlavy až k patě ...

Včera jsem chválila Karla Rodena v Terapii, dnes budeme pít jeho víno. Já to teda bohužel moc neocením, protože jsem panáková.

Terapie

HBO dávala na podzim seriál Terapie. Vlastně hlavně kvůli němu jsem si tuto stanici předplatila. Ale seriózně jsem se ke sledování seriálu dostala až teď. Občas jsem sice zahlédla jeden díl, ale bez kontextu. Teď si to užívám a každý den se podívám na tři díly (jeden má necelou půlhodinu). Udělám si k tomu džus z kila čerstvých pomerančů. Už jsem na něm závislá. A ze seriálu jsem nadšená. Samozřejmě hlavně ze scénáře, i když Karel Roden jako psychoterapeut taky není k zahození. Jeho ženu hraje Klára Melíšková, moje oblíbená herečka středních rolí. Celkově je to pro mě vysoká škola psaní: expozice postav, zápletky, obraty, dialogy ... libuju si. Dělá mi to strašně dobře. Herci jsou totiž ve svých rolích tak přesvědčiví, že jim to věříte. Přemýšlíte nad dějem a berete ho jako skutečnost. A to je nejvíc. Na podzim začnou dávat nové díly. Těším se!

Pokoj č. 7

Asi už bych zase měla začít psát. Jinak budeme mít doma moc uklizeno, srovnané dokumenty v šanonech minimálně za dva roky zpátky, probrané šatstvo a botstvo ve skříních, aby zase bylo místo na nové a ... vůbec. Dnes jsem si trochu hrála s pokojem č. 7. Neb i ložnice by měla inspirovat a sloužit ke hraní, pokud to nevíte. Úžasná věc ... tyhle lepičky.

Hodina vermutu

Už se to blíží. Vypisujeme si, co za ty čtyři dny v Madridu stihnout, aby toho nebylo ani málo, ani moc, aby to hlavně byly zážitky. Hodina vermutu mě zaujala okamžitě.

"Neděle. Jedna hodina odpoledne. Tmavý bar kdesi za Calle de de la Cava Baja. V tuto hodinu bývá bar v kterékoli civilizované zemi pevně uzavřen, v Madridu je však plný, neboť je hora del vermut, kdy přátelé a rodiny vyrážejí na rychlý aperitiv před nedělním obědem."

Nevím, jak ve vás, ale ve mně slovní spojení tmavý bar kdesi za Calle de de la Cava Baja vzbuzuje téměř erotické chvění a zvědavost. Jdu tam!

Zakoupila jsem dva průvodce a oba jsou psány velmi osobně, což mě baví. Jsou tam i informace typu "začněte na Plaza Mayor, kde je fascinující nekonečná přehlídka kolemjdoucích Madriďanů". Na to se taky těším. Na chrámy se sice mrknu, ale hlavně si chci prohlížet Madriďany. Lidi prostě u mě pořád vítězí nad baráky i věcmi.

Neděle bude vůbec hodně nabitá, protože kromě vermutu ještě půjdeme na největší evropský bleší trh pod širým nebem na El Rastro. Blešáky miluju!

To je snad poprvé v životě, kdy takhle něco plánuju, jindy opravdu jezdím nazdařbůh. Tak jsem zvědavá, jestli mi mé plány k něčemu budou.

Pro všechny, kdož jste se mě ptali, letíme ve složení: Ivan, jeho matka, jeho žena, jeho dcera. Co víc si chlap může přát?! :-)

Plány

Herci a celý štáb teď mají dost napilno. Aby se všechno stihlo natočit, k tomu slouží tzv. natáčecí plán. Je narvanej. Můj domácí natáčecí plán je ve znamení likvidování restů a čilého obchodování na aukru. Stela vyrostla skoro ze všeho oblečení, tak ho fotím a dávám na aukro. Včetně její sbírky pokémonových karet, barbín, atakdále. Taky jsem včera uklidila jednu velkou vestavěnou skříň. A znovu se učila řídit auto. Už mi ani jednou nechcíplo, ale strach mám pořád. Dnes vezu Stelu  3 km k holiči. Sama. Nervy mám už teď. Jak zaparkuju? Jak se pak odtamtud odlepím? Nechcípne mi motor v kopci? Muži takové otázky a starosti asi nemají. Závidím jim.

Já bych chtěl být autorem seriálů!

... zvolal můj muž, když dnes přišel v poledne domů a já jsem spala. Předtím jsem ovšem zodpovědně vleže studovala knihy o Madridu, až mě to zmohlo, no. Začátkem května by se mělo rozhodnout, jestli budeme v psaní Ententýků pokračovat. Chtěla bych. Hrozně. Už mi moje postavy chybí a myslím na ně. Vymýšlím jim další příběhy. Čím dál víc je pro mě důležitá pravdivost, která se v dnešních seriálech moc nenosí. Není atraktivní. Aspoň to pořád slýchám v komerčních televizích. Myslím si, že to tak není. Pravda je nejatraktivnější, ale dá fušku ji dobře napsat. A když píšete pravdivě a ještě k tomu s humorem, jsou to dvě fušky práce. Stojí mi to za to. Snad to bude milé i České televizi. Ale jestli Ententýky nebudou mít sledovanost, umělé příběhy budou mít ještě větší zelenou než teď. Nebude už se s kým ztotožnit. A diváci budou i nadále se slzou v oku vzpomínat na Blažeje, Sovu a Štrosmajera.

Vzduch 15°C, voda 6°C

... ale vylezlo na chvíli slunce a Stela měla pocit, že už je to na koupání. No nebylo. Brr. Víkend plný zážitků a emocí, soukromých, intimních. A o těch se nepíše. Ty jsou jenom v duši.

Můj dnešní outfit

K dnešní fotostory mě inspirovalo noční prohlížení spřátelených blogů, které mě opět po čase zavedlo na stránky žen, které si fotí své makeupy, nehty, vlasy a oblečení, ve kterém vyrážejí do světel velkoměsta nebo prostě jen do práce či školy. Fascinuje mě to a čas od času si to ráda prohlédnu. Možná mít lepší figuru, hadry a ksicht, tak si takový bloček taky pořídím ... no asi ne. Ale obecně - prohlížení cizích blogů mě dost inspiruje v mé práci. Zajímá mě na tom hlavně autenticita, jak já sám sebe vidím. To je nejcennější asi i pro vás.

To, co mám dnes na sobě, je moje tradiční psací oblečení. Jednotlivé kousky se mění, ale styl zůstává. A to bych řekla, že tohle ještě patří k těm lepším kreacím. Jsem sice out, ale fit. Příště už budu zase radši fotit své snídaně nebo obědy, nad čímž zase žasne moje kolegyně a připadá jí to úchylné. Ale všichni děláme něco, co ti druzí nechápou. A tak je to dobře.

Přípravy na Madrid

Za týden letíme. Nemůžu se dočkat. Nutně potřebuju někam jinam. Do té doby ale zbývá zařídit a udělat spoustu věcí, takže se začínám pomalu připravovat. Normálně totiž balím až večer před a spousta věcí mi pak chybí. Ale od tý doby, co existují kreditní karty a já nejsem neustále v mínusu (teď už jen někdy), není problém cokoli zapomenout. Kromě pasu. A právě tý kreditky. A Ivana. S ním můžu pustit úplně všechno z hlavy a jen tak být.

Dohromady nebo zvlášť?

Dnes jsme byli s Jenny na zvířecí klinice. Už dva měsíce má nemocné oko. Je smutná. My taky. Bude mít šestitýdenní léčebnou kúru, snad to zabere.

Cestou z kliniky jsme si dali manželský oběd. Často se nám stává, že nás číšník neodhadne a ptá se, jestli budeme platit dohromady nebo zvlášť. Asi se málo manželsky nudíme. Můj muž v takových chvílích vždycky říká: "Ale no tak jo, já to za kolegyni výjimečně zaplatím."

Kolegyně je totiž mnohem víc sexy slovo než manželka. I pro mě.

Historky z natáčení

Dnes jsem se konečně dostala do ateliéru. Přijely jsme s kolegyní Magdalénou zrovna do zkoušení nejtěžší scény celého dne. Zkoušela se a natáčela místo jedné hodiny skoro tři. To si vždycky uvědomím, jak je snadné něco napsat na papír, ale když se to pak má převést do herecké akce, tak to stojí hodně práce a nervů. A to netočíme akční film! Navíc platí zákon schválnosti, že když se autor dostaví na plac, většinou se něco hodně nepodaří. Proto svou přítomností šetřím herce i režiséra. Podmínky k práci nic moc, zima je v aťasu taková, že herci zkouší v péřových bundách a jen na ostrou klapku se svlékají. Brr!