Pro Wlčici


Včera jsem ještě před spaním brouzdala spřátelenými blogy a četla si vaše zážitky. Když jsem dorazila k Wlčici wlcice.blogspot.com, nemohla jsem tomu uvěřit. Měsíce čtu zajímavé povídání o Majdě na vozíku, o tom, jak se pere s úřady, bezbariérovými vchody a vjezdy, ale jak jí to všechno vynahrazuje její úžasná rodina a hlavně máma Wlčice. Majda v pondělí ráno zemřela.
Nemohla jsem kvůli ní vůbec usnout. Přemýšlela jsem o blogování - o potřebě sdílení, o téhle zvláštní komunikaci, která mi moc vyhovuje. Můj blog čte celá moje rodina (s výjimkou mého muže, kterému úplně stačí mít doma ten originál) a rodiče říkají, že nikdy toho tolik o mně nevěděli, jako ví teď. Co to může přinášet vám ostatním, kteří mě neznáte a nechodíte se mnou pít rum, nevím. Ale něco asi jo, jinak byste mě tak houfně nečetli. Majdu jsem taky neznala osobně, přesto na ni od včerejška pořád myslím. Možná to nevíte, ale svou kariéru jsem začala jako vychovatelka v Jedličkárně. Handicapovaní lidé mě zajímali a zajímají, protože mi vždycky v jejich společnosti bylo fajn. Nějak spolu souzníme a navíc - každý máme svůj handicap. I když si to často nechceme přiznat.

Wlčice, přeju Vám hodně síly a Majdě křídla.

6 komentářů:

  1. Lucie,
    i já včera měla podobné pocity, když jsem si tuhle zprávu na blogu také přečetla :-(
    Hned si člověk uvědomí, jak je ten život velmi pomíjivý !
    Jsem jedna z blogerek pár měsíců, ale tenhle svět komunikace mi také moc vyhovuje :-)
    Vás neznám osobně , ale přesto Vás mám v oblíbených a moc ráda čtu Vaše příspěvky !
    Ptáte se proč ?
    Asi protože se tu u Vás cítím dobře !
    Přeju krásný den !

    OdpovědětVymazat
  2. Lucka, tak sme mali včera rovnaké myšlienky. Na smrť. Známy sa v pondelok obesil a včera som to nepustila z hlavy...
    Váš blog ma baví lebo píšete denne a som sklamaná ak sem nakuknem cez deň aj večer a večer nie je nič nové :) Píšte aspoň dva krát denne prosím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Marečko, já jsem sice psavec, ale i jednou denně mi to občas dá honičku. Hlavně ty myšlenky, když třeba žádný nemám! Ale dnes večer sem ještě něco dám.

      Vymazat
  3. Luci,
    článek mě chytil za srdce. Dlouho jsem s handicapovanými lidmi (dětmi) pracovala, a vím, jak je jejich život těžký. Ale můžeme jim tolik dát! A oni nám!
    Usmívám se na Vás, Luci, a těším se na další články.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak ať se dokončování Ententýky daří! A mně nezbývá nic jiného, než začít uvažovat o koupi televize, abych se na to Vaše seriálové dítě mohla podívat ;-).
    Hodně štěstí, Luci. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vivi, jak už jsem napsala na váš blog, žádnou televizi nekupujte, když umíte žít i bez ní. Život je lepší než to, co v ní dávaj. :-)

      Vymazat