Nemůžu, píšu

... takto odpovídám posledních několik týdnů všem, co po mně něco chtějí (ať už práci nebo něco milého), případně mě někam zvou a  vůbec nic po mně nechtěj, jen se mnou být. Taky bych ráda. Ale nemůžu. Píšu. Momentálně jsme na chalupě, je tu binec až hanba, před vším zavírám oči a jen průhledem ze dveří se dívám, jak je venku hezky.

Píšu poslední díl, jsem za půlkou. Předchozí díl mi režisér vrátil s tím, že se mu nelíbí. A má pravdu. Máme tam medicínskou kauzu, kterou nelze obejít a já mám strašnou nechuť k psaní čehokoli, co jen trochu smrdí doktorem. Takže jsem to napsala neobjevně a neumím to vylepšit. Dramaturgyně si teď láme hlavu tím, jak mi ukázat jinou cestu a pomoct mi. Není to se mnou jednoduché. Poslední díl už je ale zase bez medicíny a píše mi lehce, vzdušně. 

Ještě celý příští týden budu přivázaná ke svému NTB, od dubna ale zase začnu normálně žít. Uklízet. Hrabat listí. Komunikovat. Učit se víc angličtinu. A taky něco upeču. Dám inzerát na auto. Natřu strop v předsíni (na chalupě). A vymaluju. Jen jestli si to moc nemaluju ...