Soukromý ráj

Odjela jsem na pár dní na chalupu psát. Sama. Nejde mi to. Potřebuju se navrtat do nových postav a v duchu si s nimi popovídat, rozebrat je a porozumět jim. To doma v normálním provozu nejde. Aspoň ze začátku ne - dokud ty postavy nejsou moji kamarádi. Pak už umím žít napůl v realitě a napůl s nimi ve scénáři. Takže to vypadá například takto: vařím večeři, současně hraju se Stelou prší a v hlavě zpracovávám scénu divokého sexu, která musí být napsaná tak, aby se dala vysílat od osmi. Takže z divokého sexu je nakonec svlečené rameno (nikoli vinou mojí fantazie).
Ale tohle si můžu dovolit, až když ty postavy znám a bydlí se mnou.
Zatím jsme ve fázi namlouvání a já cítím, že kvůli tomu, že jsem je nestvořila já, tak jsou mi cizí a nejradši bych s nimi nebydlela. Ale nedá se nic dělat, budu je muset adoptovat. Aspoň se snažím jim přišít něco, co v původním námětu není, ale já bych je jinak neměla ráda.

 Tohle vidím, když sedím na zápraží v křesle. A slyším ticho, ze kterého po dvou dnech samoty bolí uši. Už když vjíždím do Kokořínského údolí, tak se ve mně rozhostí štěstí. Nezáleží na mém rozpoložení, na počasí, na ničem ... prostě se mě jak na povel chytne. Pes se v autě vzbudí a čeká, kdy už ho vypustím. Projedeme ještě pár ostrých serpentin a jsme v ráji. 


 

1 komentář:

  1. Ten Váš soukromý ráj, Lucie, Vám tak trochu závidím. Už jen ten pohled na Váš výhled mě pohladil po duši a napadlo mě, že bych si ho zvětšil a pověsil na zeď. Má něco msgického...
    Mirek

    OdpovědětVymazat