Žiju v básních

Dnes jsem měla velmi kulturní den. Navštívila jsem v Klatovech krásnou galerii U Bílého jednorožce, i její krásnou kavárnu, a odpoledne jsme přejeli do Klenové na výstavu keramiků a sochařů. Cestu tam jsem si bohužel zkazila čtením synopse projektu, který mi nabízí jedna televize, a já opět stojím před rozhodnutím, jestli mít prachy a práci, nebo ideály. Když to vezmu, nikdo mi už neuvěří, že duší žiju v prózách Virginie Woolfové a básních Emily Dickinsonové. Když to nevezmu, nebudu si moct nakoupit jejich knihy a žít si v nich.

 Hlavně kvůli Ivě Ouhrabkové jsem sem jela. Je to kamarádka stejného smýšlení a cítění, na důchod (který jako "volné nohy" nebudeme mít žádný, takže bysme měly šetřit) si postavíme vedle sebe domky v Kokoříně a budeme se spolu pořád navštěvovat. Její expozice byla dech beroucí.

K zámku patří i výstavní síň v sýpce, kde jsem si pro sebe objevila novou malířku, která žije v zahraničí a jezdí na prázdniny do Normandie, protože obdivuje její pobřeží a vzdálené majáky. Ó, jak je mi sympatická. Ale abych si zakoupila její obraz, to bych musela napsat hodně scénářů! Nesmělo se tam fotit, tak aspoň tři úlovky.

Tenhle obraz bych chtěla!