Kokořín, má láska

Až jednou umřu, chci být anonymně rozsypaná v Kokořínském údolí, i místo už mám vybrané. Odmítám ležet v nějaké nádobě v místě, kde je velká koncentrace mrtvol. To bych nepřežila! Prozatím ale řádím v chalupě, kterou jsem si před třemi lety koupila. Nějaké peníze jsem na ni měla, zbytek jsem hodlala doplatit z projektu, který se nakonec nikdy neuskutečnil. Můj muž s koupí nesouhlasil, ale když viděl, jak šíleně jsem do domečku zamilovaná, nezkazil mi to. Dům byl (a částečně stále je) ve špatném technickém stavu, ovšem genius loci a úžasní staří manželé, kteří ho prodávali, leccos vynahradí. Upřímně ale musím přiznat, že nebýt Ivana, který zajistil první fázi rekonstrukce a taky ji zaplatil, nešlo by dům vůbec obývat.
Já jsem spíš přes tu lásku.

Interiéry jsou mojí vášní. Krb jsem navrhla, sice nepostavila, ale natřela. Patina futer mě stála celý jeden víkend s opalovačkou v ruce. Chtěla jsem, aby futra měla stejnou barvu jako vylouhované původní dveře, ale ukázalo se, že prošla řadou nátěrů a oprav, takže to nakonec dopadlo takhle. Uspokojuje mě to, takže žádné přetírání nebude, nechám je tak. Jenom je ještě obrousím do hladka, až mi Ivan najde elektrickou brusku, kterou někam uklidil a nemůže ji najít.